Brýlatý paraplegik sedí na invalidním vozíku u vchodu radnice velkoměsta Medellín, jehož je zastupitelem, a před desítkami kamer zapáleně hovoří o zákonech na ochranu zvířat, na nichž se podílel a které do budoucna navrhuje, o nutnosti sterilizací a zřizování útulků. Ani v nejmenším nepřipomíná muže, schopného několika ranami zabít v aréně statného býka.

Snad jen oči plné smutku a vlastních výčitek ho mohou prozradit. Své hříchy však splácí neúnavně a s nasazením veškerých sil, které jeho ochrnuté tělo dokáže zburcovat.

První znamení

Bylo mu dvanáct, když během rodinné dovolené v Mexiku okusil svoji první „koridu“. Protivníkem mu bylo spíše telátko než býk. Přihlížející nadšeně povzbuzovali, Álvaro byl nadšený, rodiče pyšní, že národní tradice má svého dalšího možného pokračovatele. Jakmile se rodina vrátila do rodného Medellínu, nastoupil na výuku skutečných býčích zápasů. Ve čtrnácti přišel zlom. Přímo v aréně se stal svědkem toho, jak řezník vyřízl plod z těla mladé krávy, kterou chlapec právě zabil. Děti a mladí muži totiž často zápasí s kravami, nikoliv se silnými býky. Tahle byla březí.

Tehdy se Álvaro úplně sesypal – křičel, zvracel a prohlásil, že už nikdy víc bojovat nebude. Tlak přátel, rodiny a manažera, vidícího v mladíkovi perspektivního toreadora, však byl až příliš veliký. Tradice, národní hrdost, pýcha rodičů… Chceš tohle všechno pohřbít? Nepohřbil. V jádru věděl, že to bylo znamení, které ho mělo nasměrovat na úplně jinou cestu. Ale on se to znamení snažil ze všech sil ignorovat.

Plačící toreador

O tři roky později již bojoval jako šampión, který uchvátil i Tomase Redonda, manažera slavného francouzského toreadora španělského původu José Cubery. Okamžitě s Álvarem podepsal smlouvu, která mu zaručovala postup v kariéře – měl odjet do Španělska coby opravdový matador. Těsně před odletem do Evropy bojoval s býkem na tréninkové show. V aréně byl jen on a býk, lidé křičeli jak smyslů zbavení. Bodl býka jednou, podruhé, potřetí. Když zasadil finální ránu, zubožené zvíře stále žilo. Opět do něj zabodl svůj meč. Znovu. A znovu. Po čtvrtém bodnutí už jen nehnutě sledoval, jak zvíře trpí bolestí, celých patnáct minut, než konečně vydechlo naposledy. Seděl u něj s hlavou sklopenou v klíně.

Tehdy vznikla slavná fotka „plačícího toreadora“, přísahajícího, že už nikdy nevkročí do arény. „Díval jsem se tomu býku do očí. Měl v nich ten nevinný výraz, jaký mají všechna zvířata – plný soucitu, bolesti, volání po spravedlnosti. Jako kdyby mě prosil o pomoc. Byl jsem těsně u něho, neschopný pohybu, ale on se vůbec nepokusil mě napadnout. Cítil jsem se jako ten nejhnusnější tvor na světě…“

Álvaro prohlásil, že se sportem končí. Že další krutost nemůže zvládnout. Smlouva ve Španělsku však byla podepsána a případné sankce příliš vysoké. Zlomený odjel bojovat dál.

Poslední boj

Tomas Redondo brával Álvara na vystoupení po celém Španělsku. V září roku 1984 však slavný matador konečně dobojoval, i když jinak, než si zřejmě přál. Ve městě Múnera, které paradoxně nese stejné jméno jako toreadorova rodina, Álvaro prohrál zápas s býkem jménem Terciopelo. Ten ho nabodl rohem do levé nohy a vyhodil do vzduchu. Tvrdý dopad měl za následek nevratné poranění páteře. Álvaro nemohl pohnout žádnou částí těla, nic neviděl. Zůstaly mu jen zbytky sluchu. Jeho nejlepší kamarád José vyskočil z hlediště a běžel k němu. Přítomný lékař nakázal manažerovi, aby nešťastníka doprovodil do nemocnice – s přesvědčením, že živý tam pravděpodobně stejně nedorazí. Bylo takřka jisté, že brzy nastane plicní embolie nebo srdeční zástava.

Někdo by mohl hovořit o zázraku, pragmatici poukazují na nesmírně vytrénované atletické tělo a silný organismus, který se zlým prognózám vzepřel. Cestou do nemocnice začal Álvaro sám dýchat. Brzy poté byl převezen na kliniku ve španělském Toledu, specializující se na poranění páteře. Po čtyřech měsících už bylo jisté, že jeho život není v ohrožení, ale nikdy už se nebude hýbat – v úvahu přicházely maximálně dílčí úspěchy. Lidé kolem něj už jen kvůli téhle špetce naděje začali hledat ta nejlepší střediska péče o páteř na světě.

Miamské prozření

Nakonec se ocitl v prestižní Jackson Memorial Hospital v Miami na Floridě. Terapie byla špičková, nicméně důvod jeho zranění vyvolával i mezi mnohými členy medicínského personálu opovržení. Později vzpomínal, že si připadal jako sériový vrah, jemuž mnozí ochrnutí snad i přáli. Bylo nad jeho síly vysvětlovat, že vyrostl v kultuře, kde jsou býčí zápasy považovány za národní sport, který je čest provozovat, že pro své krajany býval opěvovaným hrdinou… Ač měl mnohokrát v životě sám pochybnosti, tentokrát věděl, že poslední „znamení“ je šance nasměrovat svůj život jinam.

Díky péči miamské kliniky se mu vrátil pohyb do rukou a mohl začít používat invalidní vozík. Začal studovat a seznámil se s dívkou, s níž brzy vytvořil pár. Jenže i tady ho minulost dostihla. Když jeho přítelkyně po pár týdnech zjistila, čím v minulosti býval, prohlásila, že už ho nechce nikdy v životě vidět. Necítil zášť k ní, ale k sobě. On sám nejvíc trpěl tím, že zabíjel nevinné. Své zranění v podstatě vítal: „Kdybych nebojoval s Terciopelem, možná bych se trápil výčitkami, ale bojoval bych dál. Nikdy bych se nedostal do USA, kde mi potvrdili můj pocit, že dělám něco nesmírně špatného. Byl bych pokračoval v tom vražedném sportu, zatímco by mě všichni uznale poplácávali po zádech,“ svěřil se jednou novinářům.

Jeho cíl byl jasný: Napravit to, co způsobil. Jako pokání za životy mnoha zabitých býků se Álvaro rozhodl stát zapáleným ochráncem zvířat. Od roku 1997 působí v městské radě Medellínu a je nejvlivnějším politickým bojovníkem proti býčím zápasům. Díky němu přijalo město více než patnáct zákonů a vznikla tu speciální policejní jednotka, která vyšetřuje krutosti spáchané na zvířatech. Álvaro získává peníze na mobilní sterilizační jednotky kastrující až 100 volně žijících koček či psů denně, zřizuje a financuje útulky. I když je v zemi název „býčí zápasy“ teoreticky stále součástí národních zvyklostí, většina Kolumbijců je přesvědčena, že korida by měla zůstat minulostí. Starostové mnohých měst ji dokonce zakázali. Pokud někde k býčím zápasům dojde, nejsou výjimkou protestující zástupy lidí v černém, vyjadřující smutek nad zabitými zvířaty. Krutá letitá tradice má i díky slavnému toreadorovi na kahánku.

Život mezi zvířaty

V roce 2015 došlo v okolí kolumbijského města Salgar v důsledku velkých dešťů k sesuvu půdy. Zemřelo asi 80 lidí, v ohrožení byla i zvířata. Právě kvůli nim na místo na svém vozíku dorazil i Álvaro. Vzdor svému hendikepu zachránil Esperanzu – zuboženou fenku voříška, uvězněnou v bažině s přeraženou čelistí. Záhy zjistil, že patřila k „inventáři“ místního autoservisu a poté, co ji srazilo auto, dostala smrtící injekci. Jenže ta nezabrala – a fence se podařilo přežít. Živořila v ulicích až do zmíněné tragédie. Álvaro jí uhradil veškerou zdravotní péči a poskytl milující domov. Jeho fotka s Esperanzou obletěla svět – podobně jako předtím snímek s umírajícím býkem.

Bývalý bojovník z koridy dnes žije na farmě obklopený mnoha zvířaty s podobným osudem. Přijal několik dalších pouličních psů, zachránil dva osly používané na tzv. donkey cart rating, další kolumbijský „národní sport“ využívající zvířata. Díky Álvarovi se i ten dnes v zemi stává minulostí.

I já jsem toreador

- Nejmladším matadorem, který kdy skolil býka v aréně, se stal mexický chlapec Rafita Mirabel. Když v roce 2005 mečem probodl vyčerpaného býka v kolbišti města Aguascalientes, bylo mu pouhých 8 let. Zatímco ve Španělsku mohou podle zákona zvíře zabít jen bojovníci starší 16 let, Mexičané podle některých zdrojů trénují i šestileté chlapce.

- Devítiletý Mexičan Joel Arturo Delgado Sánchez měl smůlu. Mladý býk mu při zápase propíchl tvář rohem. Zranění nakonec přežil, ale z bolesti a psychického traumatu se těžko vzpamatovával. Jeho trenér a učitel Ismael Rodriguez prohlásil: „Je to krutý sport. Je o smrti. Děti se při něm vždy bojí.“

- Španěl Francisco Romero patřil v 18. století k nejznámějším toreadorům. Při zápasech začal jako první používat známou červenou plachtu (muletu) a meč, kterým se má nakonec zvíře rychle „dorazit“. Červená barva látky však nemá sloužit k upoutání pozornosti býka – ten je barvoslepý. Má pouze zakrýt a stírat krev, která ze zraněného zvířete doslova stříká. Koridě se věnoval i Romerův syn Juan – za svou kariéru zabil okolo 6000 býků.

- Španělovi Juanovi Josému Padillovi se občas říká „nesmrtelný matador“. V roce 2011 byl v Zaragoze velmi vážně zraněn. Zakopl o červené plátno, upadl a býk ho nabral rohem do hlavy. Juan José utrpěl mnohočetná poranění lebky a čelisti, ochrnula mu půlka obličeje, přestal slyšet na jedno ucho a přišel o oko. Ačkoli má vinou ochrnutí problém i sežvýkat jídlo, rozhodl se, že arénu neopustí a bude bojovat dál. O šest let později mu býk způsobil závažné poranění hrudníku a propíchl plíce. Další rok sice oznámil odchod do „důchodu“, nicméně předtím ho ještě další býk stačil nabrat a skalpovat. Nesmrtelného matadora v nemocnici zkontrolovali a vyloučili jakékoliv poškození mozku. Zvláštní…

JUDITA BEDNÁŘOVÁ