Léto strávíte na prknech Letní scény Divadla Ungelt. Proč si nedopřejete prázdniny jako mnozí vaši kolegové?
To je dlouhý a komplikovaný příběh. Nabídka z Ungeltu byla zajímavá a rád jsem ji přijal, protože je to představení s lidmi, které znám, ale kdybych hrát nemusel, nehrál bych. Léto by mělo být hájené a člověk by si měl odpočinout. Jenže já kvůli bývalému kamarádovi, který mě v jednom filmovém projektu připravil o všechny moje peníze, hrát musím. Hrajeme čtyřiadvacetkrát a kdybych nebyl v takové finanční situaci, v jaké jsem, požádal bych Ungelt o alternaci. Takhle to odehraju sám. Abych si ale jen nestěžoval – představení, které hrajeme, je fajn. Jmenuje se Kdokoli může dělat cokoli a je to taková polokomedie, milé a příjemné představení. Hrají v něm Jitka Smutná, Máša Málková, Tereza Kostková a Evička Josefíková. Všechny mužské postavy hraju já a Jirka Hána. Je to sranda. Máme paruky, brýle a další propriety. Bude to fajn a doufám, že se to bude líbit i divákům.

Vy si převleky v poslední době užíváte. V muzikálu Kvítek mandragory se dokonce převlékáte za ženu…
To je pravda a obzvlášť teď v horkých dnech je to peklo. Divadlo Broadway, kde hrajeme Kvítek, je pod zemí, kde se teplý vzduch pěkně drží, připočtete-li k tomu světla a kostým se silonkami a parukou, je to docela šílený. Ale ono je to v horku děsný i bez převleků. Teď jsme hráli v kasárnách na Moravě, kde bylo asi 39 stupňů, druhý den ve stanu v Hlučíně, kde bylo snad padesát. A když zapršelo, nebyla to žádná výhra, protože u jezera před stanem byl asi milion komárů. Do třetice jsme hráli v ostravském Akordu, kde sice mají vzduchotechniku, ale ta jen nasaje teplý vzduch a pak ho zase vyhodí ven. V tomhle představení hraje Petr Nárožný, kterého opravdu obdivuju, že v jedenaosmdesáti letech takové podmínky zvládne.

V kolika divadlech vlastně hrajete?
V jedenácti nebo dvanácti, celkem asi čtrnáct inscenací.

To zní až šíleně…
Dá se to zvládnout, protože muzikály se hrají třeba dva týdny v kuse a pak měsíc ne. Ve Studiu Dva zase hraju představení Zdravý nemocný s Karlem Rodenem, které se hraje jenom dvakrát za půl roku.

Nebylo by pohodlnější takhle nelítat a být v angažmá v jednom divadle?
Já jsem takhle spokojený. Ano, sice můžete mít strach o práci, ale pak zjistíte, že to je zbytečný, že vždycky nějaká je. Být na volné noze je svoboda, protože vám nikdo nediktuje, co máte hrát. Když nechcete, jednoduše tu roli nepřijmete. Princip angažmá se mi nelíbí z několika důvodů – a to nemluvím o tom, že plat je tam cca do dvaceti tisíc čistého, tedy plus stravenky. (smích) Někdo to má i tak rád, ale mně to nevyhovuje, protože si nemůžete nic naplánovat. Neřeknou vám dopředu, v čem a kdy přesně budete hrát, takže pak nemůžete vzít jinou práci. Navíc v angažmá nebývá moc velká vůle vás pouštět na natáčení. A ještě jedna věc mi na angažmá nevyhovuje – že hrajete pořád se stejnými lidmi. To podle mě herecky nikam nevede.

Byl jste vůbec někdy v angažmá?
Půl roku v Olomouci, tři roky v Huse na provázku a tři roky v Městských divadlech pražských.

Letos opravdu nebudete mít žádné volno?
Vypadalo to, že uhájím tři týdny na konci prázdnin, ale vlítlo mi tam nějaké natáčení. Jsem rád, protože to není úplná blbost, jde sice o seriál, ale není nekonečný, protože ty nemám rád. Je jen osmidílný. Prostě kvůli svému bývalému kamarádovi budu až do padesáti hrát a hrát.

Co se vlastně stalo?
Je to dva a půl roku, co jsme dělali film, na který jsem půjčil všechny svoje peníze. Měly se mi samozřejmě vrátit, ale vrátil se jen zlomek, který mi přišel minulý měsíc. Nic moc, ale je to alespoň na tři splátky hypotéky. Ten, co mi dluží peníze, neustále říká, že je pošle zítra. A tohle zítra je každý den. Nebyly žádné včerejšky ani dnešky, jen samé zítřky. Včera mi podle něj mělo zase něco přijít, tak to asi přijde zítra.

Film se nedodělal?
Teď se dodělává. Odkoupil ho jiný producent a snad bude mít premiéru na podzim. Třeba to ještě nějak dopadne.

Vy jste studoval muzikálové herectví, ale prý vás nebavilo. Dneska v muzikálech hrajete. Znamená to, že jste tenhle žánr vzal na milost?
Chtěl jsem studovat činohru, ale kvůli sykavkám mě nevzali. Režisér Radek Balaš, který byl na zkouškách jako přísedící, říkal, že mu chybí lidi v muzikálovém ateliéru a jestli to tedy nechci zkusit tam. Řekl jsem, že jo, ale záhy se ukázalo, že to nebyl dobrý nápad. Nebylo tam totiž skoro žádné herectví, jen samé zpívání a tancování. Představení, ve kterých teď hraju, ale nejsou klasické muzikály, jsou to písničkály. Mýdlový princ, Čas růží i Kvítek mandragory je vlastně slepenec z písniček. Radek Balaš, který je režíruje, ví, že muzikály nemusím, a tak vždycky, když mi volá s nějakou rolí, rovnou říká, že tam je málo písniček a hodně činohry. Na to mě vždycky utáhne.

A je to pak opravdu tak?
Je. Většinou mám jednu dvě písničky a zbytek mluvím. Pro mě je to taková činohra se zpíváním.

Učil jste se zpívat?
Před JAMU jsem chodil k takové stařičké paní a pak na JAMU k paní Steinerové, které bylo tehdy snad sto dvacet. Ona mi tvrdila, že krásně zpívám, že mám velký rozsah. Pak byly školní předváděčky, kde jsem zpíval árii od Pavarottiho – a všichni se smáli. Chtěli mě vyhodit, že můj zpěv neobsahuje ani špetku zpěvu. Paní Steinerová se divila, že to je přece krásné. Přestoupil jsem tedy k jiné paní, byla hrozně hodná. Vždycky říkala: „Dejte si panáka, něco mi vyprávějte, ke zpěvu se taky dostaneme.“ Já nemám od boha absolutní hudební sluch, takže mi to opravdu nešlo a hrozně jsem se toho bál, zejména udržet se v druhém nebo třetím hlase. Teď už je to pryč. Zvykl jsem si na svůj hlas, je to takové činoherní zpívání. A je to v pohodě.

Nějakou dobu jste utíkal od herectví k práci za barem, že?
Za barem jsem byl asi jedenáct let. Všichni si myslí, že jsem to dělal proto, že jsem neměl peníze, ale mě to „jen“ hrozně bavilo. Pamatuju si, že když jsem dělal v prvním baru Postel, který byl tenkrát v Holešovicích, říkali mi, že když jsem z té televize, dají mi osmnáct set za směnu. Ptal jsem se, kolik berou ostatní barmani a oni, že dvanáct set. Řekl jsem, že chci taky dvanáct set. Nic jsem neuměl a nechtěl jsem být opička z televize. Pak jsem dělal v dalších barech a mezitím jsem se naučil trochu házet lahvemi a dělat u toho fire show.

Byli zákazníci překvapení, když vás viděli míchat drinky?
Když přišel někdo z kolegů, soucitně se ptal, jestli musím být za barem, protože nemám práci… Říkal jsem, že tak to není, ale určitě si mysleli, že kecám. A když přišel někdo, kdo mě znal z televize, myslel si zase, že tam dělám za dvacet tisíc na noc a nechtěl věřit, že jsem v normální práci. Byli i tací, kteří se domnívali, že ten bar je můj. Bylo otravný pořád to vysvětlovat.

Jaký drink máte nejraději? Co byste sám sobě namíchal?
Za barem jsem paradoxně přestal pít koktejly, protože jsem je pořád dělal. To je jako když děláte v pekárně, a pak už nemůžete rohlíky ani vidět. S Pepou Lauferem si v divadle děláme irskou kávu, což je vlastně taky takový koktejl – kafe, whisky, mléko a cukr. Rád si dám ale třeba i mojito nebo dvojitou vodku s Red Bullem.

To je docela slušná jízda.
Je, ale já mám takový paranormální schopnosti, asi nějaké rychlé štěpení krve, že hodně vydržím. Už je to dávno, kdy jsem jel pořádně „upravený“ na skútru a chytili mě policajti. Chci říct, že opilý nejezdím, ale tenkrát jsem jel. Naměřili mi 1,9 a po chvíli dokonce 2,03 promile. Já si pak spočítal, že jsem měl 24 panáků. Na množství alkoholu to nesedí. Někdo by byl mrtvej, a já byl vlastně docela v pohodě.

Policajti ale asi v pohodě nebyli.
Ti byli úplně v pohodě. (smích) Chytili mě dvě stě metrů od baráku s tím, že mi nesvítí zadní světlo. Já na to: „Který?” A oni, že tam je jen jedno a ať si sundám helmičku. A bylo to. Odvezli mě na stanici, pak na Bulovku. Do toho jsem prý pořád opakoval větu, kterou mají policajti, když vás ve tři ráno chytnou ožralého na skútru, nejradši – a sice, že to je teda výborný. Že někde vykrádají klenotnictví a mě staví kvůli pár pivům.

Jak to dopadlo?
Dobře. Nevěděl jsem, že existuje tzv. odklon od zákona. To znamená, že když je státní zástupce dobrosrdečný, tak zaplatíte docela dost peněz na charitu, na oběti trestných činů, a dostanete podmínku na rok na bezúhonnost.

Loni vám bylo čtyřicet, přišlo i nějaké zmoudření?
Skútr mám zaparkovaný před divadlem, a když piju, prostě si pro něj přijedu druhý den. Nejezdím tedy ožralý, ale panáky zůstaly. Mně to nic nedělá.

Jasně, protože máte ty paranormální schopnosti.
Já mám takových paranormálních schopností víc. Kromě toho, že mám jemnou obsedantně kompulzivní poruchu, kdy musím pořád rovnat věci před sebou, tak také nemůžu vyjít jinými dveřmi, než kterými jsem přišel. Moc lidí to neví. Slušně to maskuju. Teď na zájezdě přišla kolegyně s tím, že její dcera se v noci budí paralyzovaná, nemůže se hýbat, a navíc vidí nějaké postavy. Tohle mám taky. Stane se mi to třeba dvakrát za rok a pak tři roky ne. Pro představu – v noci se vzbudíte a nemůžete se vůbec hýbat, pohybujete jen očima. Navíc máte pocit, že s vámi v místnosti něco je, něco hodně ošklivého, a cosi vám sedí na hrudníku. V cizích zemích je to v překladu charakterizováno jako „ten, který vám chce ukrást dech“. U nás se tomu říká různě, mimo jiné i „syndrom staré čarodějnice“. V normální terminologii to je spánková paralýza. Já jsem si nejdřív myslel, že jsem vyvolenej, když se mi dějí takové věci, a teď jsem trochu zklamaný, když jsem zjistil, že to je obyčejná spánková paralýza.

Čím to je způsobeno?
Děje se to v poslední fázi před spánkem – REM. Spánková paralýza je vlastně úplně normální věc, která chrání tělo, když spíte. Kdyby se vám zdálo, že třeba praštíte do zdi, tak abyste skutečně neudělali ten pohyb rukou, nespadli z postele, nekopali nohama. Pro tohle je paralýza dobrá. Ovšem nesmíte se v tu chvíli probudit. Vzbudíte-li se, nemůžete se vůbec hnout. K tomu máte intenzivní pocit, že vás něco zabije a že právě to něco zařídilo, že se nemůžete hýbat. Navíc to „něco“ vidíte. Abych tomu stavu porozuměl, tak jsem se snažil si ho uměle navodit a dokonce se mi to povedlo. Pak jsem se ale zase lekl, že se z toho stavu nedostanu. Říkal jsem si v duchu, že se třikrát nadechnu a prudce natáhnu ruku. Třikrát jsem se nadechl, ale s rukou nedokážete udělat vůbec nic.

Co přesně bylo „to“, co jste viděl?
Nekonkrétní věci, ale někteří lidé, jako právě dcera kolegyně, vidí postavy. Kolegyně tedy vyhledala nějakou paní, aby dceru „odčarovala“. Zeptala se jí, jak mají doma vymalováno. Řekla, že stěny mají šedé a jednu bordó, tak dostala radu, aby tu bordó přetřeli na okrovou. Pomohlo to. Ono je to všechno i psychologie.

Věříte na věci mezi nebem a zemí?
Svého času, když jsem ještě měl peníze, jsem jezdil často na Bali. Je to hodně mystické místo, proto se mu také říká ostrov bohů. Traduje se třeba, že tam někdo ukradl sošku, odletěl do Austrálie a soška ho tak strašila, že se vrátil zpátky, dal ji na původní místo a všechno bylo dobrý. Mně se něco podobného opravdu stalo. Byl jsem opilý, navíc po magických houbách, a rozbil jsem u bazénu takového malého bůžka na tři kusy. Vyděsil jsem se a snažil se sošku rychle znovu nějak sestavit. Ráno jsem si všiml, že jsem to udělal špatně. Mávnul jsem nad tím rukou… Od té doby se mi každý den něco přihodilo. Ukopl jsem si malíček, praštil hlavou o futro, ani v práci se mi nedařilo. Tři roky jsem pak toho bůžka hledal, jenže jsem si vůbec nepamatoval, kde byl, všechno tam je stejný. Až po těch třech letech jsem ho díky kamarádce našel. Byl už opravený, ale byl tam. Krkolomně jsem vysvětloval paní v hotelu, co se tehdy stalo a že bych se chtěl tomu bůžkovi omluvit. Byla to legrační situace. Soška stála u bazénu, kolem lidi v lehátkách – a já ji začal objímat a omlouvat se. Paní se ptala mojí tehdejší ženy, co se mi po rozbití bůžka dělo, jestli se mi o něm zdálo. Žena jí vyprávěla, co všechno mě potkalo a ona na to, že je dobře, že jsem přišel. Pak se stalo něco opravdu zvláštního – asi pětačtyřicet minut mě brnělo celé tělo a od dalšího dne mi najednou šlo všechno od ruky, volali lidé s nabídkou na novou práci… Kamarádi Češi, kteří na Bali žijí, mi sice tvrdí, že to je autosugesce, ale já na to věřím, něco se prostě stalo… Vzkaz zní, že když něco rozbijete a cítíte, že to musíte napravit, pak jeďte třeba tisíce kilometrů a napravte to.

Jak šel čas
1978 - Narodil se 1. února v Jilemnici.
2000 - Ukončil studium na brněnské JAMU a získal první angažmá v divadle v Olomouci.
2001 - První filmovou roli měl ve snímku Rebelové.
2004 - Další výraznou filmovou rolí byl Jaroušek ve snímku Juraje Jakubiska Post Coitum.
2006 - Jiří Vejdělek ho obsadil do úspěšné komedie Účastníci zájezdu.
2009 - Začal se vysílat seriál Vyprávěj, v němž se jako Antonín Sova objevil ve 49 epizodách.
2015 - Přijal roli v muzikálu Mýdlový princ, později hrál v Divadle Broadway v muzikálech Trhák a Kvítek mandragory.

JANA MARXTOVÁ