Byla jste překvapená, když jste se dozvěděla, že vás děti nominovaly do ankety Zlatý Ámos?
Moji čtvrťáci, které mám od první třídy, mi nominaci utajili. Terezka s Aničkou přišly za ostatními s tím, že na Déčku říkali, že máš přihlásit svoji paní učitelku, pokud ji máš rád. Všichni dali hlavy dohromady, sehnali sto podpisů, napsali příběh a vysvětlili, proč mě nominují. Před Vánocemi mi s velkou důležitostí oznámili, co udělali. Už jen potřebovali můj souhlas. Moc mě překvapili, jsou bezva parta, takže jsem těch dvacet devět párů očí nemohla zklamat. Celá cesta od nominace až po velké finále v Praze pak byla jedna velká pohádka, všem říkáme, že se šťastným koncem. Užili jsme si přípravy na krajské kolo, semifinále, finále, podporu od širokého okolí Vacova, časté návštěvy po vítězství u nás ve třídě, focení, rozhovory. Teď v červnu nás ještě čeká hlavní výhra - zájezd do Legolandu.

Jak jste se dostala k povolání učitelky?
Už od střední školy jsem s kamarády organizovala dětské nejrůznější akce, na mateřské jsem vedla cvičení pro rodiče a děti. Pak jsem začala pracovat na vacovské škole jako vychovatelka ve školní družině a pokud někdo z vyučujících na I. stupni chyběl, chodila jsem ráda suplovat. Kantořina se mi líbila, protože každý den je jiný. Ale abych mohla jenom učit, musela jsem vystudovat vysokou. Zvládla jsem ji za pět let při zaměstnání, při dvou dětech to nebylo jednoduché, ale rodina mě podpořila. Teď v červnu uzavírám už šestnáctý školní rok. I když učím hlavně na prvním stupni, letos jsem měla i tři hodiny na druhém. Musím říct, že práce s puberťáky je jiná.

Připomeňte si loňský ročník soutěže:

Učíte na malé venkovské škole, dovedete si představit, že byste odešla do města?
Na naši školu chodil postupně můj tatínek, já i obě moje děti. Je vlastně taková rodinná. V současnosti tu máme 154 žáků, všichni se známe, což je podle mě výhoda. Obec nás nadstandardně podporuje, což je skvělé. Podle mě je důležité, aby školy byly i v malých obcích, i když je to finančně náročné. Vedle místních spolků a sdružení jsou důležitým iniciátorem společenských událostí. Takže o tom, jestli bych učila ve městě, jsem vlastně nikdy nepřemýšlela. Mám okolí naší obce v malebném podhůří Šumavy, moc ráda. Bydlím tu od narození a věřím, že to tak bude napořád.

Jaké jsou vlastně dnešní děti?
Tráví mnohem méně času venku, mají volnější výchovu. Je dost věcí, které byly dříve nemožné a dnes jsou naprosto běžné. Za mě jsou ale děti pořád v jádru stejné, jen my dospělí je kazíme. Nastavujeme hranice, vymýšlíme pravidla, ale pak už je nedodržujeme. I ve výchově by měl zůstat zdravý selský rozum. Já a moji sourozenci jsme kdysi měli doma spousty povinností a nedovolili jsme si rodičům odmlouvat. Přesto máme dodnes pěkné vztahy. za to, jak jsem byla vychována, jsem jim moc vděčná.

A dnešní rodiče – změnili se nějak? Jak třeba přistupují k učitelům?
Rodiče mých žáků mě v tom, co a jak dělám, podporují a respektují. A to je hodně důležité. Já jako rodič nemusím být se vším spokojený, můžu mít na věc jiný názor, ale nemohu před dítětem učitele shazovat, nevhodně titulovat, komentovat nahlas jeho práci. Ať chceme nebo nechceme, vrátí se nám to dříve či později na chování našeho dítěte. Taky je moc fajn, když se od nich dočkáte poděkování, podpory. To je dobrý náboj pro další práci.

Co byste na školách změnila, kdybyste se stala ministryní školství?
Jéje, já jsem ráda, že nejsem ministryní školství. Kdybych ale byla, tak bych snížila administrativu ředitelům, zástupcům, učitelům. Pořád něco vyplňujeme, sepisujeme. A ještě bych se snažila prosadit, aby speciální pedagog či psycholog byl k dosažení na každé škole. Alespoň na nějaký den v týdnu. Pomohli by nám učitelům s problémy přímo v praxi, snadněji bychom jim předcházeli a hledali společně konkrétní řešení na konkrétního žáka.

Změnilo se tedy alespoň postavení a obraz učitele ve společnosti? Jaký by měl vlastně být?
Tak určitě, třeba jen tím, že se ženy mohou vdávat a nežít v celibátu, jak to bylo dřív. Ne, teď vážně. Toto krásné povolání by si zasloužilo mít ve společnosti větší kredit. Jelikož jsem velký životní optimista, tak i v tomto směru věřím ve zlepšení. A jaký by měl být dnešní učitel? Zdravě přísný, spravedlivý, měl by dodržet slovo a umět se zasmát i sám sobě. Jeho žáci musí poznat, že je ve třídě pro ně. Já věřím, že moji žáci to poznali. To byl možná i jeden z důvodů, proč mě přihlásili do ankety Zlatý Ámos. A pokud si bude tenhle rozhovor číst nějaký pan učitel nebo paní učitelka, chci jim říct, ať do této ankety, pokud je jejich žáci nominují, jdou. Stojí to za to! Vážně.

ZLATÝ ÁMOS je anketa o nejoblíbenějšího učitele České republiky. Hlavní cenou je čestný titul Zlatý Ámos, kde o vítězi rozhoduje porota. Druhá kategorie je Dětský Ámos, o kterém rozhoduje porota složená z dětí ze škol, které se dostaly do finále. Další kategorií je Ámos Sympaťák, o němž rozhodují hlasy zaslané prostřednictvím ankety na webu ČT :D. Partneři ankety vybírají Ámose fyzikáře, chemikáře, matikáře a češtináře. Anketu od roku 1993 pořádá zapsaný spolek Klub Domino, Dětská tisková agentura. Od roku 2007 je Zlatý Ámos se svolením Klubu Domino organizován na Slovensku.