K vašim narozeninám vyšlo unikátní trojcédéčko, na kterém je jedenasedmdesát písniček. Podle čeho jste je vybírala?
Já jsem je nevybírala, vybíral je pan inženýr Mirek Černý. Je úžasný, já bych to nikdy nezvládla. Měl k dispozici celý archiv, kterým se probíral a pak mi nabídl několik verzí. Tohle je definitivní výsledek.

Byly ve výběru i písničky, na které jste za ta léta zcela zapomněla?
Pamatuju si všechny a pravděpodobně bych dala dohromady i kompletní texty. Musím si je pamatovat, je to moje práce. Myslím, že i proto jsem taková svěží dívka - protože si musím pořád něco pamatovat.(smích) Vozím sice s sebou na koncerty blok, kde všechny texty mám, ale nekoukám do něj. Je to jen pro sichr.

Květa Fialová
Josef Kubáník: Květa Fialová se mi svěřila, že chtěla spáchat sebevraždu

Vybavují se vám situace, za nichž písničky vznikaly?
Vybavují. Například písnička Drahý můj vznikla, když jsme se já, Jirka Grossmann, Sláva Šimek a Jirka Brabec vraceli z koncertu. A Jirka Grossmann řekl, že má takovou prima písničku, že k ní napsal text a že bychom ji mohli druhý den natočit ve Sluníčku. Tenkrát se totiž zpívalo v divadle Sluníčko. Říkala jsem mu, že se snad zbláznil, ale on na to, že to zvládnu, protože tam mám jen jednu sloku, kterou třikrát opakuju. A že ten, kdo to má těžší, je on, protože musí posluchači vysvětlit, o co kráčí. A že jsem pěkná mrcha. (smích) Nakonec jsem tedy souhlasila a jak Jirka řekl, tak to bylo. Pro mě to opravdu bylo jednoduché a skutečně jsme písničku s úspěchem odehráli. A hrajeme ji dodnes, i když part Jirky Grossmanna má Jirka Javůrek.

Další vaši slavnou písničku Závidím napsal Jiří Grossmann, když se dozvěděl, že je nemocný…
Přesně tak. Napsal ji, když mu řekli tu hroznou diagnózu. My jsme to ale vůbec netušili… Od jedenasedmdesátého roku, kdy Jirka Závidím napsal, se na její působivosti nic nezměnilo. A je jedno, jestli jsou v publiku staří, nebo mladí.

Jaké písničky si lidé na koncertech přejí?
Samozřejmě Závidím, ale také Blonďáka s červenou bugatkou, Svatební průvod, Vilém peče housky nebo Houpání. Lidé na koncertech je umí. Tleskají, zpívají…

Jímá vás u toho nostalgie?
Vůbec ne. Proč by měla? Mám naopak radost, že se líbí. Myslíte, že mě má jímat nostalgie nad tím, že mi je už osmdesát?

Šárka Rezková
Zpěvačka Šárka Rezková o těžké nemoci: Přítel si se mnou občas prožije peklo

Ale vám přece osmdesát není. Už několik let si prý schválně ubíráte věk.
To je pravda. Sedm let jsem si schválně ubírala jeden rok. Vzniklo to tak, že se mě pořád někdo ptal, kolik mi je. Já na to, že mi bude osmdesát, oni, že na to nevypadám – a tak jsem si řekla, že si budu věk ubírat, když na něj nevypadám. Byla to samozřejmě legrace a už jsem s tím skončila. Někde v rádiu jsem slyšela, jak kdosi říkal, že ve chvíli, kdy si uberete jeden rok, začínáte stárnout. Je mi osmdesát a mám radost, že jsem se takového věku dožila. Víte, kolik je to dní?

Ne…
Vzala jsem si na to kalkulačku – dvacet devět tisíc dvě stě.

Máte také spočítáno, kolik jste za svou kariéru zhruba odehrála koncertů?
To nevím, bylo by jich moc. Nevedu si žádné záznamy a ani nemám nikoho, kdo by to kontroloval, kdo by si dělal čárky.

A víte, kolik jich odehrajete za rok?
To také nevím, ale kdybychom čtyři až pět koncertů měsíčně vynásobili dvanácti, tak asi šedesát ročně. Nejspíš jich ale bude víc. Jednou jsem si chtěla udělat přehled o tom, co jsem natočila pro televizi a poprosila jsem známou, jestli by mi to vytáhla z počítače. Říkala, ať přijdu za hodinku, že mi údaje připraví. Přišla jsem a ono to pořád ještě „jelo“. Po dvou třech hodinách jsem přišla znovu a ona mi říká: „Právě to dojelo a můžu ti říct, že jsi toho natočila víc než Karel Gott.“ Já jsem totiž dělala věci, které Karel nedělal – nejen muziku, ale také divadlo, moderovala jsem…

Také jste točila filmy. Kdo by si nepamatoval scénu z Na samotě u lesa: „Radime, vejš!“
Ano, ano, na filmy také ráda vzpomínám. Můj první film byl s režisérem Ladislavem Rychmanem. Napsal ho Josef Škvorecký, byly to povídky a jmenovaly se Jak se koupe žena. Hrála jsem baletku. S Milenou Zahrynowskou jsme tam byly nahatý, ale není to vidět. Dělala jsem také Radúze a Mahulenu, kde hrála hlavní roli krásná Magda Vášáryová a Radúze Jan Tříska. S Jaruškou Obermaierovou jsme hrály sestry. Bylo to v létě a než jsme šly na plac, pan režisér Weigl si usmyslel, že naše těla budou do růžova. A tak jsme už v šest hodin ráno musely být v maskérně, kde nás natírali růžovou barvou. K tomu jsme navíc měly šílené paruky a na čelo nám nalepili třpytky. Po měsíci natáčení jsem měla „olezlé“ a popraskané čelo, protože mastix rozežíral kůži. Ale ve filmu to opravdu vypadalo nádherně. A byla tam i nahá scéna. Měly jsme se koupat v rybníce a pan režisér řekl, že musíme být nahatý. Nedávno tenhle film někde dávali a já jsem si říkala: No, Urbánková, není to špatný. Pěkný holky jsme byly.

Hana Zagorová na obrázku z nové desky.
Hana Zagorová: S manželem jsme zvyklí být spolu 24 hodin denně

Herecké role přijímáte i teď. Není to tak dávno, co jste se objevila v seriálu Rapl.
V Raplovi jsem hrála maminku detektiva Máchy. Byli jsme domluvení, že mě lidé nesmí poznat, což se povedlo. Nikoho nenapadlo, že ta babizna, které je furt zima, má na hlavě kulicha a je bez brejlí, jsem já. Nepoznali mě, ptali se, co je to za herečku. Převezli jsme je. Před kamerou jsem stála asi po pěti, šesti letech. Předtím jsem točila s panem režisérem Schmidtem film Herbert v ringu, což je příběh o faráři v pasťáku. Hrála jsem ředitelku ústavu.

Přicházejí nabídky samy, nebo se o ně musíte ucházet?
Neusiluju o žádnou roli a nedělala jsem to ani dřív. Beru, co pánbůh přinese. Nikam netelefonuju, jestli by pro mě něco neměli. Já jsem si pro sebe vymyslela jedno motto: Pro kariéru i zdravou stolici stačí mnohdy jediné – netlačit. (smích)

Život vás už několikrát zkoušel – rozvod, nemoc, krach podnikání… Co vám v těžkých chvílích pomohlo?
Nepřemýšlím o tom, co mi pomohlo, prostě se to stalo a nějak jsem z toho musela vyjít. Že bych ale dokázala poradit druhým, jak z nějaké situace ven, to ne.

Zmínila jste pánaboha. Věříte na něj?
Věřím, že člověk tu není jen jednou, ale mockrát. A že to, co udělá – dobrého i špatného – se počítá, že to špatné musí někde splatit. Když to nestihne za jeden život, musí se vrátit, aby to vylepšil. Aby na tom vysvědčení byly samé jedničky.

Stalo se vám někdy, že jste opravdu cítila dotyk něčeho zvláštního, nějaké znamení, že je něco nad námi?
To se mi stává pořád, už to ani neřeším. Myslím, že pokud si od života něco přejeme, máme slušně požádat, poprosit a ono se to často opravdu stane. Jedeme třeba na koncert a leje jako z konve, tak zkouším prosit, jestli by nemohlo zasvítit sluníčko. A ono většinou zasvítí. Přijedeme na plac a je po dešti. Musíte ale hezky poprosit.

Zpěvák Dalibor Janda.
Dalibor Janda: Manželky komunistických papalášů mě měly hrozně rády

Když jste se prala s rakovinou, prosila jste?
Ano. Před měsícem a půl jsem byla na kontrole a jsem v pořádku. Když jsem chodila na ozařování, modlila jsem se. Ležela jsem, kolem mě jezdily všechny ty přístroje a já jsem si v duchu říkala: Otče náš…

Nenaštve se bůh, když se k němu obracíme jenom ve chvílích, kdy něco chceme?
Bůh se nikdy nenaštve, čeká na naši pokoru a dík.

Jaká byla vaše reakce, když jste se diagnózu dozvěděla?
Bylo mi sedmdesát, když jsem přijela za Janou do Prahy a říkala si, že bych se měla nechat po letech vyšetřit. Šla jsem za paní primářkou, udělala mi všechna možná vyšetření a řekla, že mám rakovinu. Neplakala jsem, nezoufala si. První, na co jsem se zeptala, bylo, kolik mám času. A ona mi říkala, že ve velkém procentu to záleží na mně. Důležité je nepropadat panice. Nejhorší bylo, když jsem to musela říct dceři. Až po letech mi přiznala, že týden brečela. Tehdy se držela a byla mi velkou oporou.

Vzpomenete si na nějakou konkrétní chvíli?
V nemocnici mi oholila hlavu, protože mi padaly vlasy. Moc jsme se nasmály, jak jsem vypadala…

Vaše dcera Jana žila dlouho v Americe, teď se vrátila domů…
Jsem šťastná, že je tady. Sice existuje skype a jiné vymoženosti, ale je úplně něco jiného moci s někým opravdu být, než ho jen vidět.

Jana nejen zpívá – nedávno jí vyšla knížka o životním stylu. Přesvědčuje vás, abyste podle ní žila?
Ona je veganka a já mám ráda maso. Nejím ho třeba týden, ale když mám chuť, dám si ho. Takže mě sice trochu přesvědčuje, ale ne zase tak moc.

Zazpíváte si spolu?
Nazpívaly jsme spolu duet, který Jana napsala, když se dozvěděla, že jsem nemocná. Jmenuje se Naděje má křídla. Spolupracujeme i jinak. Říkám jí manaždcerko, protože se mi stará o spoustu věcí. A ona mi říká mamuško.

Jaké to je, spolupracovat s dcerou?
Bezvadný. Když potřebuju něco zařídit, zařídí to a přidá ještě něco navíc. Měla jsem staré auto, na nové nebyly peníze a ona zařídila, abych za půjčení auta dělala příslušné automobilce reklamu.

Matěj Stropnický na jeho zámku v Osečanech 9. července.
Matěj Stropnický o životě na zámku: Na vesnici je víc nepohodlí. Prostě makáme

Má organizační talent po vás?
Nejsem ta, která by někde zaťukala a o něco požádala. Ani ve snu by mě to nenapadlo – a proto je fajn, že to někdo udělá za mě.

Bydlíte v Želivě na Vysočině. Praha vám nechybí?
Ne, jsem ráda, že jsem tu jen na návštěvě a těším se, že zase odjedu do svého klidu. Užila jsem si Prahu dosyta. Když člověk dělá profesi, která vyžaduje věci, jaké Praha nabízí, pak je v pořádku, že se sem třeba i přestěhuje. Ale v mém věku potřebuju klid. Navíc já jsem holka z vesnice, z Podkrkonoší – a Vysočina je mu podobná. Příroda mi dělá dobře, i když do ní nechodím, protože nesnáším klíšťata.

Sešly jsme se kousek od Divadla Semafor. Už je na jiném místě, než když jste v něm vystupovala, ale přesto – co to s vámi dělá?
Je to sice jiný Semafor, ale stále v něm je Jiří Suchý a on je Semafor, jeho duše. A nové divadlo udělal krásně. Pamatuju si, jak měli v Karlíně smůlu, všechno vyplavila povodeň, odnesla noty, zničila kostýmy i klavír po panu Šlitrovi. Jiří Suchý se ale nedal a znovu všechno vybudoval. Je úžasný. Ráda na léta v Semaforu vzpomínám, ale ne s nostalgií. Nostalgie je smutek a já nechci být smutná, nemám důvod taková být.

Jak šel čas

1939 - Narodila se 30. června v Nové Pace.

1957 - Absolvovala střední zdravotní školu.

1959 - Debutovala v Pardubickém divadle.

1964 - Angažmá v Divadle Semafor, zahrála si v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů.

1969 - Začala spolupracovat se skupinou Country Beat Jiřího Brabce.

1972 - Vyhrála anketu Zlatý slavík. Celkem tuto cenu získala pětkrát.

1990 - Vdala se do Švýcarska, ale po rozpadu manželství se vrátila domů.

2018 - Objevila se v televizním seriálu Rapl.

JANA MARXTOVÁ