Před lety Kristýna podnikla pouť do Santiaga de Compostela. „Ta cesta mě volala už delší dobu a v roce 2017 na ni nastal ten správný čas. Můj starší syn byl tehdy tříletý a mohla jsem být od něj pryč jen dva týdny, proto jsem zvolila kratší variantu poutě, takzvanou portugalskou cestu. Znamenalo to ale, že denně ujdu 30 km, což bylo fyzicky náročné. A nejen to, i psychicky jsem si sáhla na dno, strašně se mi stýskalo. Ale rozhodnutí se vydat na cestu mi celkově moc pomohlo,“ vzpomíná herečka, která nejradši cestuje s krosnou na zádech a svoje cesty také pečlivě dokumentuje.

Deník č. 51

Zaznamenávání zážitků z cest přivedlo Kristýnu i ke každodenním zápiskům do deníků, které vede svým synům už od počátku obou těhotenství. „Můj prvorozený syn už jich má padesát, nedávno jsem začala psát deník číslo 51 a tím u Luise možná skončím, aby to taky jednou zvládl přečíst,“ směje se herečka, která do deníků vkládá i různé památeční věci, jako třeba první ustřihnuté vlásky, náplasti z očkování, vstupenky z kin, fotky, pohledy…

Zdroj: Youtube

„Je to taková moje terapie. Hodně se díky tomu vypíšu – zaznamenávám i to, jak jsem se cítila, protože i moje dítě má právo vědět, jak jsem různé životní situace vnímala, co jsem prožívala. Emoce matky se přenášejí i na dítě,“ uvědomuje si Kristýna.

Protože chtěla být pravdivá a upřímná, zapisovala si i své pocity z období, kdy měla s partnerem neshody. „To bylo dost těžké, ale říkám si, že kdyby syn někdy v budoucnu třeba potřeboval terapeuta, v deníku najde všechny odpovědi. Myslím, že je důležité být otevřená, ne vždycky je doma harmonie, ale považuji to za normální.“

Kristýnina vášeň pro psaní nakonec vyústila ve vydání knihy S láskou máma, kam si můžou maminky zaznamenávat, jak šel čas s jejich dítětem, a kde mají prostor i pro svá přání a pocity od těhotenství až po předškolní období svých dětí.

Sedm set stránek

Nápad vydat vlastní knihu přišel ve chvíli, kdy na Instagramu sdílela fotku s krabicí plnou zmíněných deníků, na kterou měla od sledujících velkou odezvu. „Maminky mi tehdy psaly, že by svým dětem také rády vedly knihu vzpomínek, ale že nevědí, jak na to, nemají čas, netuší, co by vlastně psaly… A to mě inspirovalo k tomu, vytvořit pro ně interaktivní deník podobný těm, co sama dětem píšu.“

Před sedmi lety přišla Dara Rolins se svým diářem, aby se každý podzim objevil na pultech knihkupectví nový. Diář pro rok 2023 je sedmým v pořadí. Zároveň ale také posledním. A proč? „Protože všechno má svůj začátek a konec,“ vysvětlila zpěvačka
Dara Rolins: Muž mě večeří při svíčkách spíš rozesměje. Raději mám dobrodruhy

Následně oslovila ilustrátorku Báru z Nikolajky, se kterou chtěla na knize pracovat. „Věděla jsem, že ona je ta pravá, její tvorbu obdivuju. Tvořily jsme spolu online, jinak to nešlo, tehdy byly zavřené okresy,“ vzpomíná herečka. Když s Bárou všechno doladily, odevzdala nakladatelství sedm set stránek!

„Byli z nich nadšení, volali mi, že si dokonce při čtení i poplakali, to mě samotnou dojalo. Ale bylo třeba krátit. To jsem sama nedokázala, všechno mi přišlo důležité.“ Zkrácení tedy nechala na vydavatelství, ale oceňuje, že to udělali citlivě. „Nejkrásnější na tom všem je pozitivní odezva od rodičů, z nichž někteří se dokonce ‚hecli‘ a dopsali knihu svým i šestiletým dětem zpětně.“

Vášeň pro bylinky

Přestože s rodinou žijí kousek od Prahy, panuje u nich spíš venkovský životní styl. „Jsme obklopení krásnou přírodou a já jsem moc vděčná, že moje děti mohou vyběhnout ven a mít na dosah les a lesní zvířata. Ráda také sbírám bylinky a dělám z nich různé mastičky, vyrábím med z černého bezu, z šeříku, pampelišek…

A když si není jistá, která rostlinka k čemu slouží, obrací se na sestru své švagrové, která se v nich výborně orientuje a vždycky jí poradí. S tím souvisí i hereččina slabost pro bylinkovou přírodní kosmetiku, které jsem úplně propadla a pravidelně chodí na kosmetické pečující terapie.

„Je to vždycky mimořádný zážitek. Někdy tam i usnu, což mě sice mrzí, protože si to chci co nejvíc vědomě užít, ale zase to pro mě znamená maximální uvolnění, při kterém se dostávám až do meditativního stavu,“ pochvaluje si Kristýna.

S manželem v Tibetu

Klid na duši přinesla Kristýně i cesta, kterou podnikla se svým mužem. „Toužila jsem vydat se do Tibetu. Můj kamarád mě propojil s jednou tamní rodinou, u které jsem plánovala bydlet a která by mě provázela.“

Původně chtěla vyrazit sama, ale její muž ji požádal, jestli se může připojit. „Říkala jsem si, jaké to asi bude, Michal totiž rád plánuje, já jsem spíš intuitivní typ, který se nechá unášet situací. Nakonec jsme se ale úplně spontánně sladili a pro náš vztah to byla velmi obohacující zkušenost, vlastně jsem se do něj znovu zamilovala,“ usmívá se herečka, která tuto výpravu vnímala trochu jako svatební cestu do Jiljí ze stejnojmenného českého filmu…

„Řekla jsem si – buď to klapne, nebo se sežereme. Nakonec to vyšlo a znamenalo to pro nás obrovský posun. Už jen náš výstup na horu vysokou téměř šest tisíc metrů byl velká zátěž, to člověk už musí hodně vnímat své tělo a být pokorný. Ale zvládli jsme to. Okamžitě bych se tam vrátila!“

Sama v kavárně

Kromě cestování dělá Kristýně dobře na těle i na duši bezlepkové stravování. „Dřív si někteří lidé v mém okolí mysleli, že vynecháváním lepku chci být zajímavá, ale pravda je, že mi prostě nedělal dobře, což se ostatně už před jedenácti lety potvrdilo laboratorními testy,“ popisuje Kristýna s tím, že v začátcích nebylo snadné shánět bezlepkové potraviny, nemluvě o možnosti najíst se bezlepkově v restauraci.

„Omezila jsem i tvrdý alkohol, jen víno si ráda občas dám, abstinent ze mě asi nikdy nebude. Víno prostě patří k mojí pohodě, stejně jako káva. Je to taková moje terapie – sednu si sama do kavárny, nikdo po mně nic nechce, můžu psát deníky a je mi prostě dobře,“ uzavírá herečka.