Zvyk slavit Velikonoce vznikl v Judei, původně římské provincii v Palestině, kde Židé slavili tzv. pesach (z řeckého pascha neboli Velká noc), což byl sedmidenní svátek připomínající odchod z Egypta, a který se vyvinul z původně pohanských svátků jara.

V době pesachu přišel Ježíš se svými učedníky do Jeruzaléma, kde byl ukřižován. Křesťanské Velikonoce se kdysi slavily ve stejnou dobu jako židovský pesach. V roce 325 pak církevní koncil v Nice určil, že se Velikonoce budou slavit první neděli po jarní rovnodennosti a úplňku měsíce, odděleně od židovského svátku. Proto jsou Velikonoce svátky pohyblivými. Od 4. století také křesťané dodržují čtyřicetidenní půst, přičemž toto období obsahuje šest postních nedělí, které mají, podle činností v tyto dny prováděných, různé názvy jako pučálka, černá, sazometná, liščí, smrtná, pražná, kýchavná ad.

Pašijový týden

Křesťanská teologie ve Velikonocích spojila pesach s ukřižováním a zmrtvýchvstáním Krista. Týden od Květné neděle do Velké noci se nazývá pašijový a při liturgii na Květnou neděli a Velký pátek se čte evangelijní příběh obětování Ježíše Krista, který je popsaný v pašijových textech. V tomto týdnu jsou důležitými dny především Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Týden končí Velikonoční nedělí neboli Božím hodem velikonočním. Velikonoce, tedy oslava zmrtvýchvstání a vzkříšení Ježíše Krista, jsou největším křesťanským svátkem roku, dokonce větším než Vánoce.

Od Květné neděle po Velikonoční pondělí

Květná neděle, někdy také nazývaná Palmová nebo Beránková, je podle křesťanské věrouky dnem vjezdu Ježíše Krista s apoštoly do Jeruzaléma. Analogií palmových ratolestí, jimiž byl Ježíš vítán, jsou u nás kočičky, tedy rozkvetlé vrbové větvičky, které si na Květnou neděli věřící nechávají posvětit při mši, aby je ochránily především od nemocí a přírodních pohrom.

Zelený čtvrtek je podle křesťanů dnem Poslední večeře Páně, kdy Ježíš se svými dvanácti učedníky večeřel beránka a nekvašený chléb. Na tuto počest se v kostele světí pokrmy a umývají nohy starcům, stejně jako to učinil Kristus svým učedníkům.

V noci ze čtvrtka na pátek byl Ježíš souzen a mučen. Na památku jeho utrpení v poledne v kostelích utichají zvony a znovu se rozezní až v poledne na Bílou sobotu. Po dobu utichnutí zvonů je nahrazují chlapci s hrkačkami a řehtačkami a navazují tím na prastarý pohanský obyčej. Pohané totiž věřili, že hluk člověka ochrání od zlých sil. Tento den se také jedí zelené pokrmy, například špenát či jiná zelenina a jidáše, což je pečivo napodobující svým tvarem svinutý provaz.

Velký pátek je první dominantou lidových i křesťanských Velikonoc, v tento den byl Kristus ukřižován. Podle lidové víry je to den dobrých i zlých nadpřirozených sil. Podle lidových legend by se nemělo hýbat se zemí, neboť je samodruhá, tedy připravená k vydání úrody. Křesťané si to vykládají tak, že v zemi odpočívá Ježíš. Země se otvírá a vydává své poklady. Velký pátek je sváteční den, nemělo by se prát ani uklízet. Magické úkony jsou zaměřeny na očistu a ochranu budoucího rodinného života, nové úrody a dobytka. Křesťané se na Velký pátek účastní křížových cest.

Bílá sobota je posledním dnem Svatého týdne, kdy se očekává zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Název Bílé soboty pochází od bílého roucha novokřtěnců, kteří tento den ve středověku přijímali křest, který je jednou ze součástí církevních obřadů tohoto dne. Vrcholem Bílé soboty je slavnost Vzkříšení. Velký význam má proto tento den světlo, přeneseně tedy svíce, symbolizující Ježíšovo zmrtvýchvstání. Jde o pohanskou analogii pojetí světla a tmy. Noc z Bílé soboty na Boží hod velikonoční je nocí zmrtvýchvstání Krista, tedy tzv. Velkou nocí. Na Bílou sobotu se pečou beránci a mazance a v 8. století přijala církev lidovou tradici zapalování jarních ohňů.

Boží hod velikonoční je největší křesťanský svátek, slavnost Zmrtvýchvstání Páně. Tímto dnem teprve skutečně začínají křesťanské Velikonoce. Pak následuje přibližně padesát dní, tedy osm neděl, z nichž poslední je svátkem seslání Ducha svatého, svatodušní svátky neboli Letnice.

Na Boží hod se v kostele při slavnostní mši světí mazance a beránci. Svěcené pokrmy se kdysi drobily do brázd v polích pro posílení plodnosti. Také se tu zakopávala svěcená vejce, koulelo se v nich mazanci, a s obcházením polí se pojila i tradice velikonočního obdarovávání.

Velikonoční pondělí je pak svátečním dnem lidových Velikonoc. Je to den známý koledováním, šleháním vrbovými pruty, poléváním vodou a obdarováváním. Zvyk obdarovávání malovanými vajíčky na jaře vznikl v starověké Persii a odtud se rozšířil do Evropy, Egypta a Indie. Vajíčko, coby symbol života, představovalo lidskou víru v úspěšný nový přírodní cyklus zrození.

Zapomeňte na chemii

Co takhle zkusit vrátit se k tradici předků a vajíčka nabarvit přírodními prostředky? A nemusíte se omezit jen na cibulové slupky. Pokud chceme vejce jasně žlutá, použijeme zázvor a kurkumu. Již zmíněná cibule nám je nabarví buď na oranžovo či fialovo, červená řepa karmínově, petržel umí vykouzlit jasně zelenou barvu, červené zelí a borůvky modrou a silný výluh z kávy zase hnědou.

ROZHOVOR S ODBORNÍKEM
Markéta Palowská, etnografka, Ostravské muzeum

Velikonoce jsou spojeny s barvenými vajíčky, pomlázkou a koledováním. Proč právě tyto atributy?
Vejce je symbolem nového života, ovšem vejce plné, tedy se žloutkem coby zárodkem. Pak je to samozřejmě ono vymrskání dívek chlapci, přičemž podstatou této pomlázky je přenesení čerstvé přírodní síly prutu na dívku. Aby byla zdravá, svěží a plodná. S tím souvisí i polévání vodou, protože voda očišťuje a přináší zdraví. Dívky za to pak chlapcům darují vajíčka, nejlépe červená. Jde o barvu lásky, rozkvetlé přírody a budoucího léta, tedy období vrcholné plodnosti.

A co vyfouknuté kraslice?
V lidové tradici se objevují i vyfouknutá vejce, ale ta jsou vnímána spíš jako ozdoba. Ještě před Velikonocemi, na tzv. Smrtnou neděli se vynáší Mařena, Mořana nebo Smrtka, tedy symbol smrti a zimy. Hází se do vody nebo se pálí, aby zmizela, odešla. A tahle figurína mívá často korále právě z vyfouknutých skořápek, tedy z vajec, v nichž už není život.

Koledovat chodí chlapci. Ale můžete zmínit nějaký příklad, kdy koledu vzaly do svých rukou dívky?
Ano, přestože je známá především chlapecká koleda, které se říká mrskut, pomlázka, šmigrust, šupání s ještě jinak, třeba na Těšínsku je dodnes živá i koleda dívčí. Je to takzvané chození s gojičkem. Jde o termín odvozený od polského „gaj“, což znamená háj. Gojiček je pučící zelený stromek, nejčastěji bříza, coby symbol jara, který je dekorovaný nabarvenými vyfouknutými vejci, stuhami, zvonečky příp. dalšími ozdobami. S gojičkem obcházely dívky z chudších rodin, aby si vykoledovaly nějaké peníze, proto nebylo vhodné, aby se koledy účastnily dcery sedláků a majetných lidí.