Emigraci jste plánovali tři roky a celou dobu se o ní nikdo nedozvěděl. Jak se vám to podařilo utajit?
My jsme si s mamkou řekli, že to bude naše společné tajemství. Moje mladší sestra nic netušila, ani otec, který už s námi tehdy nebydlel. Já jsem prostě věděl, že chci pryč z Československa. Neuměl jsem fungovat v tom schizofrenním stavu, kdy jsem si pořád musel dávat pozor na pusu, hlavně ve škole. Jednou nám soudružka učitelka Šteklová řekla, že Plzeň osvobodila Rudá armáda, a já se přihlásil a řekl, že to přece byli Američané. Dali mi důtku nebo snad rovnou dvojku z chování. Došlo mi, že v téhle společnosti nemůžu zůstat, že bych měl pořád dokola problémy, protože bych se musel neustále kontrolovat.

Jenže jedna věc je rozhodnutí a druhá samotný útěk. Měli jste konkrétní plán, jak se dostat přes hranice?
Já jsem odmalička trpěl na ekzémy, takže mi doktor napsal potvrzení a já si zažádal o výjezdní doložku do Jugoslávie. Měli jsme jednoho známého na celním oddělení, on vzal můj pas a vyřídil tu doložku separátně od pasu mojí maminky, která tam měla zapsanou moji desetiletou sestru. Tohle byl krok číslo jedna, další následoval, když jsme se dostali do Jugoslávie. Naši kamarádi z Plzně, Staňkovi, emigrovali pár let před námi a věděli jsme od nich, že přes hranice se dá dostat přes průsmyk. Jenže to bylo hodně nebezpečné, protože pohraničníci stříleli po lidech, kteří chtěli přejít do Rakouska. Naštěstí nám jedni známí poradili, ať jedeme do Bělehradu, že tam je pobočka OSN, kde pomáhají uprchlíkům.

A tam se vám osvědčila vaše zarputilost…
Na úřadě řekli, že naši žádost o azyl vyřídí až za tři týdny, tak mě napadlo, že tam budeme chodit každý den a budeme sedět přede dveřmi a třeba je nějak zaujmeme. A to se opravdu stalo, protože po několika dnech nás opravdu pustili dovnitř a dali nám potvrzení, že jsme pod ochranou OSN. Teprve nedávno mi mamka řekla, že ta moje historka vlastně vůbec nesedí. Prý nás pozvali k pohovoru hlavně kvůli tomu, že byla sympatická jednomu úředníkovi.

Z Jugoslávie jste putovali do rakouského uprchlického tábora. Jak jste si zvykal na novou situaci?
Musel jsem se rozkoukat hodně rychle, protože jsem sháněl práci, ale samozřejmě to šlo jen načerno. A ten pocit druhořadosti, kdy víte, že máte jen velmi omezené možnosti, byl hodně nepříjemný. Odřízl jsem se od všeho původního a musel jsem se soustředit na budoucnost. Věřil jsem, že tohle je jen provizorium a brzy se snad dostaneme do vysněné Ameriky. Soustředil jsem se hlavně na to, abych našetřil peníze. Začínali jsme v práci v šest ráno, v 7.45 už jsem si počítal, kolik dolarů mám vyděláno. Pro moji sestru to bylo určitým způsobem mnohem snadnější. Samozřejmě, že se jí zpočátku stýskalo po kamarádkách a hračkách, ale hodně rychle si zvykla na nové prostředí, naučila se rakouskou němčinu, našla si nové kamarádky. Proplula tím rychleji. Naštěstí i mamka sehnala rychle práci, dělala pro krejčovský salon ve Vídni.

Jednoho dne vám přišla zpráva, že můžete odjet do Ameriky. Kdo se tam za vás zaručil?
Za to mohli právě Staňkovi, oni nás doporučili luteránské organizaci ve městě Utica ve státě New York. Ani nebylo podmínkou přestoupit na luteránskou víru, pak už šlo všechno hodně rychle. Za pár týdnů už jsme seděli v letadle do New Yorku a jeli taxíkem. Řidič byl přesně jako z filmů, které jsem znal z domova. My jsme totiž v Plzni chytali signál německé televize a tam byly pravidelně na programu seriály z Ameriky. A najednou jsem viděl černošského taxikáře jako vystřiženého z těch filmů, který mluvil newyorským slangem.

Prvních pár let jste ale mohl na velkoměsto zapomenout…
Město Utica má šedesát tisíc obyvatel, takže je o dost menší než Plzeň. Začal jsem tam chodit na střední školu. Nejdřív bylo potřeba, abych složil vyrovnávací zkoušky, protože v Plzni jsem dodělal třeťák na stavební průmyslovce. Během tří měsíců jsem se naučil na zkoušky a mohl pokračovat dál ve studiu. Nikdy jsem žádné problémy s tím, aby mě spolužáci přijali, neměl. Američané jsou totiž velmi zvídaví. Vždy se hodně zajímají o nově příchozí a vyptávají se odkud pocházejí.

Dokázali vůbec pochopit, co jste zažíval doma?
Samozřejmě, že tu atmosféru z komunismu nejde popsat, ale hodně lidí znalo pořad Saturday Nigt Live, kde hráli Dan Ackroyd a Steve Martin. Byly to různé etudy, které nazvali Dva chlápci z Československa. Z těch jejich scének to ale vypadalo, že naše země žije sto let za opicema, a proto se mě spolužáci ptali, jestli u nás známe televizi a víme, jak se řídí auto? A já jim odpovídal, že my jsme měli univerzitu dřív, než byla objevená Amerika.

Takže jste byl vlastně za exota?
Myslím, že určitým způsobem obdivovali, že jsem se v sedmnácti sebral a všechno nechal za sebou. Nedokázali pochopit, že u nás nemáme nejrůznější zboží v obchodech, ale co naopak chápali moc dobře, že jsem toužil po svobodě. Většina mých spolužáků byla v šoku, když jsem jim řekl, že v Československu není svoboda slova. Vůbec netušili, že existuje země, kde nesmíte říkat, co si myslíte. Řekl jsem jim, že moji prarodiče byli v kriminále a že se cenzurovalo všechno možné, od médií až po umění. Na tohle mi řekli… tak to chápu, že jsi musel pryč.

A jak jste zvládal výuku v angličtině?
Něco málo už jsem uměl z domova, protože jak jsme se na emigraci připravovali tři roky, tak jsem se učil v Plzni. Nejvíc mi ale pomohlo, že jsme od sousedů v Utice dostali černobílou televizi a já sledoval pořad Saturday Night Life (něco jako Česká soda). Moc se mi líbil ten jejich nekorektní humor, díky němu jsem se naučil anglicky.

Po maturitě se vám konečně otevřel newyorský svět, kde jste studoval na umělecké škole a poté architekturu. Čím jste ohromil přijímací komisi prestižní školy Cooper Union?
Je to velmi speciální univerzita, kde jsou důležité jednak dobré známky, ale i to, jak dovedete přemýšlet v souvislostech. Jel jsem se nejdřív podívat na Den otevřených dveří, abych tam konzultoval s pedagogy svoje práce. Jeden profesor si je prohlížel. Říkal, že se mu líbí, ale prý jsem až moc dobře oblečený a že bych se namísto parádění měl věnovat něčemu užitečnějšímu. To ale netušil, že značkové oblečení mám z charity, kam ho vozili bohatí Američané. Přijímací zkoušky probíhaly písemnou formou. Ze školy mi poslali hodně zajímavé zadání a měl jsem měsíc na to, abych ho vyřešil. Byl tam například text od argentinského spisovatele Borgese a pak kopie rytiny italského umělce Piranesiho, která se jmenovala Vězení vynálezu. A úkol zněl: najděte spojení mezi textem a architektonickým návrhem.

Někdy se říká, že si krajané v cizině pomáhají, jindy, že proti sobě až nesmyslně brojí. Jakou s tím máte zkušenost?
Zpočátku nám hodně pomáhali Staňkovi, ale já jsem se snažil co nejdřív splynout s americkou společností. Nějak mě moc nelákalo družit se s českou komunitou. Měl jsem totiž pocit, že i když jsou v cizině, tak mají pořád přízemní myšlení, pomlouvají se navzájem a závidí si. Tohle je pro Američany nepochopitelné. Oni vůbec nerozumí, proč Češi závidí někomu, kdo je úspěšný. Američan to totiž bere jako výzvu a inspiraci, moc rád si vyposlechne, co ten druhý dokázal.

Nechtěl jste se po listopadu 1989 vrátit, když už bylo konečně Československo svobodné?
Když jsme tenkrát odjížděli, tak jsem to bral jako fakt, že jedeme navždycky. Ten poslední den jsem se procházel po centru a přemýšlel, co bude. Na jednu stranu mě hodně bolelo, že odjíždíme, ale na druhou stranu jsem se hrozně těšil, co mi ten svět přinese. Když jsem se pak dozvěděl o Listopadu, tak jsem to samozřejmě hltal každý den. Ve zprávách pořád dokola vysílali novinky z Československa a říkali, že je to sametová revoluce. Byl jsem opravdu hrdý, ale už jsem si vůbec neuměl představit, že bych jel zpátky, protože to, co se přede mnou otevíralo v New Yorku, bylo strašně zajímavé. Nechtěl jsem ty dveře najednou zavřít a jet do Plzně.

Kam vás tedy životní cesty zavedly?
Ještě před promocí mi můj profesor statiky nabídl, abych pro něj pracoval. V 90. letech byl obrovský boom výstavby mrakodrapů v New Yorku a jeho firma měla velké zakázky po celém městě. Někteří spolužáci ještě pokračovali ve studiu na jiných univerzitách nebo chtěli cestovat, ale pro mě to byla parádní příležitost a úplně mě to vtáhlo. Zamiloval jsem si život v New Yorku, protože tam najdete od každého něco, nejen neskutečný mix národností, ale také naprosto rozmanité části města. Některé jsou romantické, jiné jsou hodně orientované na byznys.

Myslíte, že vám přece jen něco z domova pomohlo, abyste v té obrovské konkurenci obstál?
Jsem velký plzeňský patriot, asi je v nás nějaká speciální DNA. Nejen proto, že naše město osvobodili Američané, ale také proto, že právě u nás byly ty největší demonstrace po měnové reformě v roce 1953. Plzeňáci mi vždycky připadali hodně odvážní a ochotní riskovat. A samozřejmě, že nějakou roli hraje i to naše pivo, které ovlivňuje metabolismus místních.

V New Yorku jste prožil spoustu dobrého, ale také jste byl svědkem zřícení Dvojčat.
Měli jsme zrovna schůzku ve firmě a moje známá mi volala, že nějaké letadlo právě narazilo do Světového obchodního centra! Okamžitě jsem se rozhodl, že musím něco dělat, abych pomohl záchranářům. V prvních hodinách se totiž věřilo, že je velká naděje najít stovky zasypaných lidí. Tak jsem pomáhal lidem, kteří vynášeli suť z trosek. Všude byla nepřehledná situace, hromady zohýbaných ocelových plánů a najednou jsem rukou zavadil o vyfouknutý kopací míč. Když jsem se ale podíval blíž, tak mi došlo, že to je něco úplně jiného. Něčí hlava… Za pár dnů už bylo jasné, že bude potřeba i jiná pomoc. Hasiči se totiž jen velmi těžko orientovali v ruinách a tak mě napadlo, že seženu dokumentaci obou mrakodrapů.

Co přesně jste s ní dělali?
Nejdřív jsme s dvěma dalšími architekty vyrobili papírový model trosek Světového obchodního centra. Přivezli jsme ho do velitelského stanoviště. Hasičům a záchranářům hodně pomohlo, že mohli v plánech vidět, jak původně Dvojčata vypadala, a na modelu si prohlédli, co a kde se zřítilo. Zůstal jsem v komunitě hasičů a záchranářů ještě půl roku. Pořád bylo něco potřeba, stále ještě pracovali na rozebírání trosek a já pro ně udělal ještě počítačový 4D model a se studenty z mé školy Cooper Union také plexisklový model, aby viděli skrz stěny a sloupy.

Několikaměsíční maraton skončil a co bylo dál?
Celý ten půl rok jsem žil v neustálém napětí. Ten adrenalin mě hnal dál a dál, nemohl jsem skoro vůbec spát. Snažil jsem se pracovat na maximum, abych co nejvíc pomohl záchranářům. Byl to jeden úkol za druhým a najednou veškeré aktivity skončily a já se měl vrátit k normální práci. Jenže to jsem nedokázal. Všechno mi připadalo hrozně banální a nevěděl jsem, proč tady na světě zůstávat? Cítil jsem se úplně prázdný. Jednou jsem stál na peronu metra a říkal si, že to prostě skončím…

Co vás nakonec vrátilo do života?
Hodně mi pomohlo, že jsem chodil několik měsíců na terapii a mohl se z toho vypovídat. Předtím jsem o tom dokázal mluvit jen s hasiči a dalšími záchranáři, kteří měli stejné nebo velmi podobné zážitky. S ostatními lidmi to vůbec nešlo. Pomalu se situace zlepšovala a začal jsem psát knihu o pomoci v ruinách Dvojčat, kterou jsem nazval Věže – Příběh 11. září. Psal jsem ji osm let, a když konečně vyšla, tak se ta celá kapitola uzavřela a je to za mnou.

Nejenže jste se vrátil k práci architekta, ale také do Plzně. Co vás sem po letech přivedlo?
Nic složitého za tím nehledejte, je to totiž úplně jednoduché, protože jak se říká… za vším hledej ženu. Máme s přítelkyní syna Lea a opravujeme nedaleko Plzně středověkou tvrz. Už od dětství jsem měl totiž takový sen, že jednou budu vlastnit nějakou tvrz, a ono se to opravdu podařilo.

A jak jste se k ní dostal?
Před dvanácti lety jsem byl v Americe a zvažoval, že si tam koupím historickou budovu v dezolátním stavu a postupně ji budu dávat dohromady. Už bylo těsně před podpisem smlouvy a do toho mi přišla zpráva od kamaráda z Plzně, jestli bych se nechtěl podívat na jednu ruinu na Klatovsku. Okamžitě jsem mu odepsal, že ji chci rozhodně vidět. A pak už to šlo hodně snadno: stěhování do Plzně, nákup tvrze, seznámení s přítelkyní, a dneska už jsem zase zpátky doma. Nastudoval jsem si celou historii tvrze, kterou založil Břeněk Švihovský z Rýzmberka na Dolanech, byl to první husitský hejtman, který zemřel v bitvě u Sudoměře v roce 1420. Už jsem zachránil renesanční křídlo, teď dělám na barokní části budovy a chystám se na gotické.

Takže vaše nová kniha A zalévej kytky je vlastně takový oblouk. Z Plzně přes Ameriku zpátky domů…
Moc často nevyprávím, co jsem všechno prožil, ale říkal jsem si, že bych tu knihu chtěl hlavně kvůli mému synovi Leovi. Prostě aby věděl, kudy všude táta putoval a co má za sebou.

Jiří Boudník (49)

* V roce 1986 emigroval s maminkou a mladší sestrou. Z Jugoslávie se dostali do Rakouska a později do vysněné Ameriky.
* Studoval uměleckou školu Munson Williams Proctor Institute School of Art a poté architekturu na Cooper Union.
* Po pádu Dvojčat v New Yorku pomáhal záchranářům. O této zkušenosti napsal knihu Věže – příběh 11. září.

JUDITA MATYÁŠOVÁ