Když jsem se na vás dívala na jevišti, napadlo mě, jak dlouho vám trvá, než jste po představení zase Kristýnou?
V rámci duševní hygieny, abych přežila tohle povolání, mám užitečnou zásadu: Co se odehrává v divadle, to zůstane v divadle. Rozhodně si to netahám domů. Zrovna představení Jak zabít komika je ale jedno z těch, po jejichž skončení si rádi s klukama na chvilku sedneme. Oni si dají pivo a já dvojku vína a dožijeme si to. Pro mě to není nijak psychicky obtížná role, to jsem hrála mnohonásobně náročnější věci – rozsahem, i hloubkou, kam až jsem si musela hrábnout.

Třeba Kurz negativního myšlení ve Švandově divadle…
Ano, třeba ten. Ale i jiné. V Komikovi si užívám, že tíha představení neleží na mně, ale na Markovi Danielovi.

Vlastně hrajete holku, kterou byste klidně mohla sama být.
O to jsem svobodnější, o to víc můžu blbnout. Nikdy nic nehraju dvakrát stejně.

Měníte i repliky?
To ne, text měním výjimečně. Ale dávám si různá zadání, měním vnitřní okolnosti, to pro diváky změním intonaci a hned to vypadá, že stejnými slovy myslím něco úplně jiného. I pro kolegu je to osvěžující. Člověka to udržuje v příjemném permanentním napětí. Prostě je to ve mně jako v koze.

Jak to myslíte?
Jsou to výsledky výuky mých profesorů. Naučil mě to pan profesor Pistorius. Vždycky nám sice ve škole nadával, že není žádný profesor, že mu tak nemáme říkat, jenže on byl, takže mu nikdo nikdy jinak neřekl. Druhý zásadní pedagog byl profesor Adamíra. Kvůli jeho zálibě v bílých cigaretách Kent jim nikdo ze spolužáků neřekne jinak než Adamírovky. Zásadní vklad profesora Pistoria byl, že se musíme naučit neustále pracovat na své osobnosti a pokaždé představení zahrát tak, jako bychom ho hráli poprvé. Je to těžké, ale jde to. Říkal: Musíte sami sebe neustále překvapovat. A profesor Adamíra říkal: „Být připraven a hrát si. To chci!“ No a k tomu se váže i rada do života od mého tatínka, který mi říká: „Hraj, co vidíš.“ Člověk nesmí ulpět na tom, co si nazkoušel, nejhorší je přijít na první čtenou zkoušku, že už to máte celé hotové a vymyšlené, a pak už se sebou nic nedělat. I takoví herci jsou, a mnozí z nich jsou vynikající. Ale představení se nikdy nepohne ani o milimetr, je to vždycky standardní – tedy stejné. Běda, když se postavíte někam jinam a oni vám to hrají, jako že stojíte tam, kde jste stála včera.

A oni pak mluví do prázdna…
Pozor, já nechci nikoho shazovat, každý máme mozek jinak uzpůsobený. Úplně rozumím tomu, že s tím má někdo problém. Já jsem mistr chaosu. Chaos je synonymem mého života, musím tomu v poklusu dávat alespoň nějaký řád, protože mám nejen tuhle práci, ale mám dítě, mám domácnost, musím vyprat a pověsit prádlo, uvařit, naučit se text, točit, zkoušet… No, a nakonec se v tom chaosu objeví i nějaký systém.

Asi to není pro každého, jak vás tak poslouchám.
Na jevišti mě pak ale nepřekvapí vůbec nic. Mně ať udělá kdokoli cokoliv, mě to nepřekvapí, já to vítám a všichni to o mně vědí. Když mi někdo přeskočí půl repliky nebo celou půlku stránky, vrátím se… nebo si řeknu, tak dneska to jedem nově, holt to tam nebylo. Miluju překvapení a věci, které přináší vesmír, přijímám. Když se něco stane, tak se to mělo stát a je to dobře.

Takže ovládáte umění uchopení okamžiku bez výjimek?
Neee. To je celoživotní práce, mám před sebou ještě dlouhou cestu.

Když mluvíte o posezení po představení a přátelství mezi kolegy, je to podmínka dobrého divadla?
Je to bonus, ale ne podmínka. Jsou lidé, kteří se neznají, nejsou přátelé, dokonce mohou být i nepřátelé, a přesto je zážitek pro diváka vynikající. A přesně tak se může stát, že jsou na jevišti vynikající přátelé, dobří herci v dobrém představení, najednou se někde stane chyba, zlomí se to a nic nefunguje. Jsou to milimetry.

Hrajete radši, když jsou diváci blízko, nebo když je divadlo větší a neslyšíte každý povzdech v hledišti a můžete se úplně soustředit na to, co se děje na jevišti?
Ráda to střídám. Třináct let jsem byla ve stálém angažmá ve Švandově divadle, kde se ve velkém sále hraje pro 300 lidí a ve Studiu se na vás dívá 40 diváků, tam jsem si zvykla na tu rozmanitost. Když jsem dlouho nezkoušela nic ve Studiu, chybělo mi to a naopak. Mám radost, že se mi povedlo divadelní molotov naředit tak, že hraju jak na větší scéně, což je třeba Kalich nebo Švanďák, pak na střední v Divadle Mana ve Vršovicích, ale taky v Meet Factory a nově v Rubínu.

A to už jsou spíš kluby.
Za návrat do Rubínu jsem moc ráda, jsem tam nějakým zvláštním způsobem šťastná. Je to přesně ten druh jeviště, kde vám diváci vidí i do nosních dírek. Přetáhli jsme tam hru Elfriede Jelinek Vztek. Diváci v Rubínu moc dobře přijímají i tenhle typ dramatiky. Příští sezonu budeme hrát hru Jiřího Balabána, ale to je ještě tajné, o tom jsem vám vlastně vůbec nic neřekla.

Zkoušela jste také Lásku v přímém přenosu – představení pro letní scénu Divadla Kalich, kde je vaším parťákem Petr Čtvrtníček. Ten je docela neřízená střela, ne?
No, říkala jsem, že mám výzvy ráda! S Petrem se kamarádím spoustu let, ale nikdy jsme spolu nepracovali. Tohle je moc hezké zkoušení, je to povídkový soubor šesti partnerských etud, trošku v jarmuschovském stylu, a je to navíc chytře napsané.

A Petr Čtvrtníček řádí?
Právě že mě hodně překvapil, neřádí. Byla jsem připravená, že bude zlobit, ale on je při zkoušení velmi empatický, přichází připravený, umí text… dnes ráno jsme zkoušeli jednu z povídek, kde hraju odkvétající striptérku, která má problémy s rytmem a rovnováhou, a Petr jejího šéfa v nočním klubu. Zatímco ona si myslí, že jí dělá návrhy, on má úplně jiné úmysly. Jaké, to už se musíte přijít podívat. Přesně takové komedie k letnímu divadlu patří, věřím, že bude mít úspěch. A úspěch přeju i Ungeltu, který má také svoji letní scénu, kde budeme týden hrát s Markem Jak zabít komika… To je takový můj paradox, měla bych kopat za jednu partu, ale já jsem doma všude.

Na nabídku exkluzivity byste žádné ze svých scén nekývla?
Moc si takových nabídek vážím, když s nimi za mnou přijdou, tak jim za ně děkuju, ale odmítám je. Odešla jsem ze stálého angažmá právě proto, abych mohla být divadelně „promiskuitní“. Za každé dobré divadlo dík, a nejen za ta, ve kterých hraju. Kultivuje to společnost. Obraz morálního jednání je nám v téhle době velmi třeba.

Kolik let už jste na volné noze?
Čtvrtou sezonu.

Litovala jste během té doby někdy svého rozhodnutí?
Ne.

Opravdu ne?
První rok nebyl úplně ideální, prostě chaos je můj nejlepší kamarád, zas takový zmatek to ale nebyl. Když jste sama s dítětem, které se blíží pubertě, tak si ho stejně ani nemůžete dovolit.

A co se tedy první rok dělo?
Než odpovím, musím říct, že jsem nejšťastnější, když si ze sebe můžu udělat srandu a někdo se tomu zasměje. A tohle byl takový rok pro zasmání. Byla jsem na volné noze nová, tak jsem vzala fakt skoro všechno, co mi kdo nabídl. Byl to šrumec.

Proč jste to všechno brala?
Protože to byly zajímavé nabídky, které se mi líbily, a protože jsem se potřebovala jako „freelancer“ etablovat. V našich zeměpisných šířkách není ani role v nekonečném seriálu nic, na co byste se mohli spolehnout, že vám zaplatí školní obědy. Nevíte dne ani hodiny…

… kdy scenáristovi začne lézt vaše postava na nervy?
Spíš že se znelíbíte nějaké tetě, třeba z Aše, a ta bude tak dlouho psát nespokojené maily, až vás prostě nechají zmizet.

To se opravdu děje?
Když se zvedne vlna odporu proti nějaké postavě, producenti jsou pod těžkým tlakem. To si nedovedete představit, co je to za zlo. Ráda bych lidem, kteří tyhle jedovaté e-maily, dopisy a komentáře píšou, řekla, že jim asi nedochází, že když se bouří proti záporným postavám, že by bez nich ty kladné neexistovaly. Kdyby na sebe byli všichni hodní, tak o čem by to bylo? A že když je někdo do takového seriálu obsazený, tak tím často zásadně vyřeší svoje existenční záležitosti. Jakmile z něj vypadne, tak je v maléru. Natáčení seriálu, to není žádná pohodička, kdy se cestou do studia naučíte pár dialogů.

Tak buďte konkrétní.
To prostě vstanu ve čtyři ráno, abych byla v pět v maskérně, od šesti do pěti odpoledne točím. Pak přiběhnu do divadla, tam se oklepu, nalíčím, odehraju představení a v noci se vrátím domů. A protože jsem rozpumpovaná, tak další tři hodiny čekám, až usnu. Teď jsem vám popsala své uplynulé čtyři dny.

Ale vaše postava v Modrém kódu je mimořádně milá paní doktorka.
To jsem ráda, že to říkáte, nemám totiž ráda obecnosti, takové to hraní od repliky k replice. Proto jsem se, vyučená profesory Pistoriem, Adamírou a Preissem, pídila, co je ta moje doktorka zač. Musím znát její historii, divák o ní nemusí vědět detaily, ale já se bez toho neobejdu. A v tomhle směru jsem dostala volnost, doktorka Vlčková začínala jako jedna z doprovodných postav, a já si ji uplácala a vytvarovala podle svých představ – za tu volnost jsem vděčná. Když mě někdo začne lámat v kole, jsem nesnesitelná, to je pak boj.

Paní neústupná?
Nejsem ve svém egu nesvéprávná, když mi režisér nebo někdo z kolegů nabídne lepší variantu, zkusím ji. Kdybych to neudělala, byla bych sama proti sobě.

Měla jste pro Vlčkovou nějaký konkrétní vzor?
Ano, gynekoložku Taťánu Lomíčkovou, se kterou jsem se u svého porodu docela nasmála, teda poslední dvě hodiny už ne, ale i tak ji miluju. Ona je předobraz.

Vaše maminka Věra Galatíková byla profesorka herectví, na kterou vzpomíná spousta úspěšných herců. Pomamila jste se?
Trochu, i když jsem si teď dala od školy na rok pauzu, jinak učím s Martinou Krátkou a Tomášem Petříkem. Vedeme studenty hlavně k tomu, že gros herectví je divadlo. Nechceme, aby jejich cílem byla role v nekonečném seriálu, i když si tím tak trochu střílím do vlastních řad. Divadlo je naučí průběžnému jednání, aby to, co dělají, dávalo smysl, nutí je znát historii postavy. To je v seriálu nikdo učit nebude.

Mladí vážně tolik chtějí být herci v seriálech?
U přijímaček to zní docela často, role v „nějaké ordinaci“, to je sen půlky uchazečů o studium.

Když se ještě vrátím k představení, které jsem včera viděla, ono je hodně o pravdě – pro vás osobně je férovost také tak důležitá jako pro vaši postavu?
Ano, u mě to možná souvisí s mým pobytem ve tmě. Některé věci jsem potom úplně vytěsnila ze svého života. Třeba lež. Ani předtím jsem nebyla nijak efektivní lhářka, ale třeba když jsem zaspala, tak jsem si nějakou nevinnou lež vymyslela. Nebo když jsem někomu nechtěla ublížit, tak jsem raději neřekla pravdu… no a to už teď prostě nedělám. I malé lži pěkně zasviní karmu. Dalo by se to přirovnat k odpadu ve sprše – ten když se ucpe, tak z něj nakonec stejně musíte ty slizké vlasy vytáhnout, ale když použijete sítko, tak se ani neucpe. Lež je zátěž. Postavit se k věcem rovně, to člověka zevnitř zpevní a pak zvládne i nepříjemné věci, které se mu dějí, aniž by si to přál. Ustojí to.

Vyžadujete to i po svém okolí?
Nic nevyžaduju, na to nemám právo, jsem ctitel svobody jednotlivce. Svoji dceru se snažím přivést třeba k tomu, aby sama pochopila, že nemá smysl hodnotit ostatní. Ať se zaměří jen na sebe. Ale aby to nevypadalo, že jsem něco jako dalajlama, to bych opravdu nerada, taky občas ustřelím, ale snažím se vždycky svoje chyby rozklíčovat. Duševní hygiena je ve vztahu zvlášť důležitá. Taky někdy zareaguji špatně, taky někdy něco hloupého řeknu, ale snažím se to nějak zpětně pochopit. Nenadávám si, je potřeba si odpouštět, ale je důležité si to pojmenovat pro sebe.

Většina konfliktů ve vztahu vychází jen z nedorozumění.
A já bych ještě dodala, že je takový nešvar, že si předem vysníme, jak by se měl partner zachovat, ale nejsme schopni akceptovat, že si to on představuje jinak. To souvisí s ctěním osobní svobody, nejen vlastní, ale i každého jiného člověka. Úplně potlačovat ego není cesta, uvědomění si sebe sama je stejně důležité.

Jenže u nás se sebevědomí tak nějak nenosí. Připadá mi, že to moc neumíme.
Když se kamarádka řítí do průšvihu, tak ji varuju. Říkám: „Pozor, vidím tam i něco jiného, mám o tebe strach, vidím něco, co ty nevidíš.“ Mockrát se mi v životě stalo, že stejná zpětná vazba přišla i od mých přátel, nebylo to nic lichotivého a vůbec se mi to neposlouchalo dobře, ale snažím se obklopovat se lidmi, kteří umí říkat i nepříjemné věci.

Když je kolem sebe nemáte, pak je může nahradit terapeut.
To není jediná cesta. Někomu může pomoct i to, že začne cvičit, chodit na jógu, plavat, někdo má šamana, někdo jde do tmy. Cest, jak se o sobě něco dozvědět, je víc. Pokud se tedy nechcete v příštím životě narodit jako láčkovec, což je pro mě pojmenování typu osobnosti. My herci jsme zvyklí dávat se všanc, umíme si věci nebrat osobně. Musela bych se zbláznit, kdybych si dělala vrásky z komentářů u mých fotek. Nechápu, kde se v lidech bere ta černá zloba. Mám takovou obsesi, že si občas pročítám komentáře v internetových diskusích pod články popisujících nějakou tragickou událost, jednak proto, že mě zajímá sociologie, druhak si tam hledám různé typy osobností pro hereckou práci. Je neuvěřitelné, jak snadno si lidé vymyslí svou verzi toho, co se stalo, aniž by tam byli.

Zmiňujete už podruhé terapeutický pobyt ve tmě. Vás tam zavedla potřeba se vyrovnat s rozchodem nebo chuť se o sobě něco dozvědět?
I kdybychom se s Ráchelčiným tátou nerozešli, tak bych tam šla. Bylo mi přes čtyřicet, Ráchelka byla maličká, máma mi umřela… a máma je člověk, který mi nikdy nepřestane chybět, naše povídání a obrovská názorová, duševní i citová blízkost, to je nenahraditelná ztráta. A ten rozchod tomu nepřidal… Na týden do tmy jsem se nechala zavřít proto, že jsem najednou nevěděla, kdo jsem. Nejsem si jistá, jestli je nutné mít nějaký důvod, když to chcete absolvovat, já ho tehdy měla. Někdo jiný si tam může jen občerstvit hlavu, protože když vylezete na světlo, najednou líp cítíte vůně, chutě, líp vidíte…

Máte chuť se tam vrátit?
Já se vrátím, ale na čtrnáct dnů. Na to zatím nemám koncentraci a čas, ale věřím, že se mi to povede. Ráda překonávám hranice, v poznání sebe, ve sportu, v lezení, v hraní.

Když už mluvíme o rozchodu – jste jedna z mála, která má se svým bývalým partnerem hezký vztah. Jak se to podařilo?
Prostě nám to nevyšlo, nešlo to, to se stává, pro mě ale bylo nejdůležitější, aby byla v pohodě naše dcera, takže jsme ani jeden neřešili svoje ego. Když se povedl ten zázrak, že spolu máme dítě, je naše povinnost, aby byla ta fantastická bytost šťastná. Máme kliku, že jsme oba takové povahy, že jsme to zvládli.

A za chvíli bude Ráchel dospělá.
Teď se pomalu připravuju na to, že ji fakt jednou budu muset pustit z pupeční šňůry. Nejsem typ matky, který ji bude držet drápem za srdce, přesto vím, že to pro mě nebude jednoduché. Včera se vrátila ze školy v přírodě, a když jsme si večer povídaly, najednou mi došlo, s odstupem těch pár dní, kdy byla pryč, že je to skoro dospělý člověk, jak je skvělá, vtipná, chytrá. Ale taky nejsem vždycky matka roku. Ráchel má díkybohu pochopení i pro to, co dělají ostatní, a když se na mě navalí moře práce a vím, že nic nebudu stíhat, tak jí to řeknu. „To neva, mami, tak já budu týden u táty,“ vymyslí plán.

Vy jste ten rozchod vážně přijala s takovým nadhledem?
Ten první rok byl krušný, občas jsem viděla všechno černě, ale díky přátelům jsem se včas probrala. Je strašně důležité mít kolem sebe lidi, kteří s vámi v pravý okamžik zatřesou. My jsme s režisérkou Martinou Krátkou založily Klub perfektních žen. Vždycky když je nějaká kamarádka úplně v háji, když nemůže už ani vyrazit ven, když ji zklame láska, když si připadá úplně na dně, tak ji přijmeme do Klubu perfektních žen.

To stačí, aby jí bylo líp?
Skoro. Je tam ještě takový přijímací rituál, tím musí projít. Jaký máš vlasy? Perfektní! Co tělo? Perfektní! Jaká jsi? Perfektní! Břicho? Perfektní! Zadek? Perfektní!… Po pár minutách se směje – stoprocentní úspěch terapie zaručuju. Schválně to zítra ráno zkuste, usmějte se na sebe do zrcadla a řekněte si: Prostě perfektní!

Kristýna Frejová (47)

* Herečka na volné noze.

* Třináct let byla ve stálém angažmá ve Švandově divadle, nyní hraje na několika pražských scénách všech velikostí a pravidelně ji můžete vidět v seriálu Modrý kód.

* Představení Láska v přímém přenosu, kterou bude uvádět Divadlo Kalich na Letní scéně Pod Žižkovskou věží, má premiéru 26. června. Kristýna hraje hlavní roli.

* Žije s dcerou Ráchel (12).

ALENA NĚMEČKOVÁ