Když jste přišla do Prahy, moc se vám v ní nelíbilo, co vás přimělo zůstat?
Zpočátku se mi v Praze nelíbilo ne moc, ale vůbec. Dokončovala jsem v Bratislavě konzervatoř, kde bylo hodně zpěvu a tance, a dostala jsem nabídku na muzikál Pomáda, tedy možnost dělat „ten“ velký muzikál, což mě samozřejmě lákalo. Napřed mi Praha přišla obrovská, říkala jsem si, že bych tady nemohla žít, byla bych úplně ztracená, ale postupně jsem se zamilovávala, začalo mi tu být dobře i samotné a zpátky se mi nechtělo. Pak přišly další nabídky…

Řekla jste, že jste ale napřed musela projít hereckou deziluzí. Co to je?
Herectví je mince, která má dvě strany. Na škole a po ní máte velké plány a sny, já si byla jistá, že když člověk odvede kus práce, něco udělá, dokáže, přinese to logicky a spravedlivě svoje plody, ale v téhle branži tomu tak automaticky není. Nefunguje tady přímá úměra jako u jiných profesí, kde když podáváte stabilně dobré výkony, jdete nahoru, je o vás větší a větší zájem, stane se z vás eso v oboru. V herecké branži se bohužel snadno a rychle zapomíná, často se sama divím: herci, které jsem znala a byli jednoznačně výborní – a kde je jim konec?

Jak se stane z herce „eso“?
Je třeba mít hodně štěstí, na které není recept, a kontakty, čímž nemyslím protekci. Práce herce obnáší i umění obklopovat se lidmi, kteří na vás nezapomenou. Můžete být dobrá, zajímavá, nebo dokonce skvělá herečka nebo herec, ale záruka úspěchu to není. Jde i o typ člověka, jestli sedne do doby a vlny. Četla jsem knížku o Ireně Kačírkové, která nesla výstižný podtitul Hvězda, která se nehodila. Výborná herečka, noblesní, vzdělaná, mluvila několika jazyky, ale do normalizační doby se nehodila, nedostávala zdaleka tolik rolí a prostoru, jak by si zasloužila, je to strašně smutné. I vznešenost a krása mohou být na škodu.

Na druhou stranu současná doba až moc staví krásu a mládí na piedestal.
Asi ano, máme radši to hezké než škaredé…

A vy jste, dovolím si říct, velmi hezká, je to velká výhoda?
No, děkuju… Podle mě pokud člověk není vyloženě narcis, vzhled zas tolik neprožívá, a životní situace, ty veselé i smutné, potkávají bez rozdílu lidi hezké hodně i méně. Ano, v téhle branži, kde tolik záleží na estetičnu, mohou nastat chvíle, které jsou pro pohlednější herečku snazší, zdaleka to ale neznamená, že na vzhledu můžete postavit kariéru. Forma, tedy vzhled, by měla mít i obsah, herečka by měla být hlavně zajímavá, zrát, jinak je její výkon povrchní. V dokonalém světě by nejen herečky, ale všechny ženy měly umět stárnout a nezačít šílet.

Narážíte na boom plastických operací a botoxu?
Vidím to kolem sebe, a je to tragédie. Mně je čtyřicet, botox nemám, ovšem abych si nelhala do kapsy, nikdy neříkej nikdy. Od kolegyní občas slýchám: počkej, však na tebe taky dojde!, zatím ale volím jednoznačně přírodní cestu, věřím, že dokážu přirozeně stárnout hezky. Stačí se podívat na moji babičku, maminku, nebo tchyni, to jsou opravdu krásné ženy, které nemají žádné zákroky, mají ty správné vrásky, které charakterizují jejich osobnost, třeba vrásky kolem očí, to se mi moc líbí. Když je porovnám s některými podstatně mladšími kolegyněmi, které jedou v botoxu, jsou proti těmhle dámám umělé a ošklivé. A já chci zestárnout hezky jako moje babička.

Navíc u herečky je nehybný obličej dost minus, řekla bych…
Viděla jsem i představení, kdy mě herečka hodně zklamala, nebylo tam nic, protože obličej neměl mimiku. Ono je to těžké, před kamerou je fajn nemít tolik vrásek, protože kamera všechno nemilosrdně odhalí a znásobí, a taky jsme si na ty vyžehlené obličeje tak nějak zvykli… Každopádně když chce někdo vypadat za každou cenu mladší a má s tím problém, je to podle mě spíš otázka pro terapeuta než pro chirurga. Na druhou stranu znám dámy, které si trošičku dopomohly, a není to na nich poznat, ono taky hodně záleží na míře.

Teď je v kurzu civilní herectví, kdy herci mluví spíš na půl pusy, vlastně se moc nehraje. Vyhovuje vám to?
Moc mě to nebaví, takový požadavek je pro herce celkem nezajímavý, ani tomu nevěřím a těším se, až se téhle machy zbavíme a režiséři budou chtít i něco víc než dejme tomu jakože přirozené, ale spíš už nudné herectví.

A žádají to po vás?
Ano, před kamerou někdy slyším, že je to divadelní, afektované… Před kamerou je potřeba hrát podstatně méně než na jevišti. Zajímavé je, jestli herci chápou obsah a jsou schopni ho předat, což ale kolikrát ani režiséři nevyžadují, protože na to zkrátka není čas. Plány jsou tak napěchované, že se scéna nazkouší a jede na první dobrou, a je to pak vidět, protože některé věci čas prostě potřebují.

Jste hodně před kamerou, pomáhá vám to jako trénink?
To byl jeden z důvodů, proč jsem kývla, že půjdu do seriálu Ulice. Byla jsem ještě na škole a nikdo tenkrát pořádně nevěděl, do čeho jdeme – nekonečný seriál? Co to je? Režíroval to tenkrát Dušan Klein, výborný režisér, se kterým jsem předtím točila Básníky, obsadil plejádu skvělých herců, tak jsem si řekla, že to zkusím. A byla to pro mě velká škola, měla jsem spoustu textu k učení a zdokonalila se díky tomu v češtině, učila jsem se práci před kamerou, což jsem tenkrát ještě neuměla, nevěděla jsem, co je točit na tři kamery… Musela jsem si hlídat mimiku, říkali mi: Míň, míň! Nemusíš tolik, směj se jemněji…

Herci si pochvalují, že i když je natáčení seriálu dřina, prostředí i lidé jsou velmi příjemní.
Naštěstí lidé okolo seriálů pochopili, že když jde o dlouhodobou práci, je dobré vytvořit dobrou atmosféru a neničit si nervy a žaludek z nepříjemna. Musím si taky pochválit, že v Ordinaci je opravdu bezvadný štáb, produkce, všichni se snaží, aby bylo natáčení komfortní, protože jinak bychom se z toho zbláznili. A ve srovnání se štábem to pro herce není tak náročné, protože my se střídáme, ale štáb je tam dvanáct hodin denně třeba v třítýdenním cyklu, to už je fakt dřina. Proto je fajn, že se na sebe můžeme spíš usmívat než mračit.

A když se někdo přece jen mračí?
Pořád funguje nepsané pravidlo: nekažme si to, buďme připravení, buďme po všech stránkách profesionálové, i po té lidské. Když někdo dělá problémy, postupně nebo rychle odejde, většinou to sám pochopí, nebo je odejit, a je to tak dobře.

Zmínila jste svůj věk, na mě působíte na obrazovce a teď i v reálu takovým dívčím dojmem. Tipnu si, byla jste holčičkózní holčička?
Ne, já byla chlapečkózní! To moje ségra, ta chodila vždycky učesaná, měla krásný culík, upravená, zatímco já byla dítě, co je mu to úplně jedno: ráno jsem prohrábla vlasy, naházela na sebe nějaké oblečení, zájem o módu přišel mnohem později. Vyrůstala jsem na malém městě, s klukama jsem hrála fotbal, hokej, lezla po stromech, panenky a sukýnky mě nezajímaly, sukně jsem ostatně nenosila vůbec. Náušnice jsem měla první až někdy v pětadvaceti, kdy mi je dal můj muž, zděsila jsem se: Proč mi to kupuješ? Vypadám v tom jak od kolotočů! Vlastně až vedle mého muže jsem začala otvírat svoji ženskou stránku, i když neříkám, že jsem předtím byla nějaká mužatka, každopádně založením jsem spíš čertík než andílek.

Zní to, jako že jste měla celkem dobrodružné dětství…
Měla, dobrodružné a krásné. Od první třídy jsem mohla chodit sama do školy, měla spousty kroužků, hráli jsme si na schovku, na honěnou, vybiku, vyrůstala jsem hezky venku, bez neustálého dozoru. To by dnes už nešlo, už je to pryč.

Čím to?
Všichni jsou vystíhovaní z různých zpráv, někdo se možná i snaží, abychom žili víc ve strachu… Ve společnosti vznikl dojem, že děti nemůžou být venku samy, to by udělal jen nezodpovědný rodič! A je i fakt, že doprava se za posledních několik desetiletí znásobila… Panuje strach, takže děti chodí v doprovodu na kroužky, rodiče musí vymýšlet setkávání s kamarády a program… Proto naše holky strašně rády jezdí na Slovensko, moji rodiče bydlí na vesnici, takže holky místo k moři chtějí k babičce, kde mohou od rána do večera lítat venku, to je pro ně absolutně nejvíc.

Taky mám malé děti a naprosto to chápu.
Vždyť já taky. Kdepak moře, u babičky je nikdo neustále nehlídá, mají tam spousty kamarádů, několik hodin si mohou existovat samy za sebe, a ony potřebují samy něco vymyslet a ustát. My se na děti zlobíme, kolik času stráví koukáním do tabletů, ale co mají pořád dělat, když jsou zavřené doma, počítač je jednoduchá zábava, po které sáhnou. A co se internetu týče, žádný div, že v tomhle směru jsou rodiče extra vystíhovaní, měli by, tam je nebezpečí velmi reálné! My s manželem podporujeme takový projekt, může to zaznít?

Cokoli ve prospěch dětí!
Jde o projekt Zelený medvěd, jehož tématem je bezpečný pohyb dětí na internetu. Je pro děti od šesti do devíti let a je takovým průvodcem v poznávání digitálního světa bezpečnou formou. Na internetu číhá spousta nástrah a Zelený medvěd pomůže rodičům lépe se zorientovat, kde a co děti vyhledávají, adresa je www.zelenymedved.cz.

Kde jsou doby, kdy nás rodiče varovali, ať si nebereme od cizího člověka bonbon…
Moje maminka pracuje v družině a říká, že dnešní děti nejsou jiné, než jsme byli my, jen jim vytváříme úplně jiné podmínky. Když s dětmi pracuje venku na dvoře, jsou nadšené, že můžou vzít kolečka, lopaty a něco „doopravdy“ dělat. Doba se proměnila, strašně zrychlila, navíc města jsou trochu umělá líheň, není to přirozené, dětem chybí volnost, pohyb a příroda, je třeba je chránit i jinde než při běhání venku.

V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že jste tak trochu typ přírodní matky, která třeba nepoužívala jednorázové pleny…
Co se plen týče, tak tuhle až úchylku jsem měla hlavně u své první dcery, protože jsem až biočlověk a mám potřebu zajímat se o naši planetu, o to, co se děje. Když jsem si načetla studie, kolik odpadu kvůli jednorázovým plenám vznikne, přišlo mi to velmi neekologické, řekla jsem si, že mám jedno dítě, jsem doma, na praní plen budu mít čas, že je to jen lenost. Potřebovala jsem si tímhle experimentem projít a planetě ušetřit pár kilo plen, být ekologická a zodpovědná vůči okolí. Na látkových plenách jsme vyrůstali všichni, je to jenom pár chvil… Ale přiznávám, že u druhé dcery už jsem tak důsledná nebyla.

A také jsem se dočetla, že jste u dětí nikdy nepoužila antibiotika. Opravdu?
Opravdu, moje holky jsou – ťuk ťuk na dřevo – zdravé, dbám na ně spíš celostně, jak se ony cítí, aby měly přirozeně silnou imunitu, která je ochrání. Když je třeba přechodové období, kdy jsou na chalupě u kamínek, pak vyběhnou ven a přijde rýma, tak mám připravené různé sirupy a olejíčky, které vyrábím, a za chvilku je to pryč. A když přijde něco většího, nejsem hysterický typ. Když měly dvakrát třikrát horečku, byla jsem s nimi vzhůru, dávala obklady a hlídala, co se děje, nevyšiluju a nenasazuju hned kvanta léků. Když dítě stůně, nervozita samozřejmě přijde, ale to jsou takové lekce pro maminky, jak najít svůj klid, zatím se mi to takhle osvědčilo.

Přijdete mi taková vyrovnaná, rozumná, dokážete se třeba rozčílit, křiknout na děti?
Teď už i jo. U Evelínky to bylo minimálně, protože jsem coby prvorodička chtěla mít všechno hlavně bez stresu a dbala na to, abych emoce ukočírovala. Ale postupně jsem přišla na to, že to není nejlepší cesta, protože i to moje dítě mě učí být spontánní a pravdivá, když v sobě udusím nějakou emoci, je to stejně špatně, ví, že to je nějaká moje lež. Tak mě naučila reagovat spontánně. Když něco řeknu desetkrát a nic, následuje: Holky, to na vás musím řvát, abyste mě poslechly?! – Jé, ty nám něco říkáš?

To je selektivní hluchota, u dětí velmi rozšířený jev.
Ale to, že na ně křiknu je opravdu jen výkřik do tmy, který se rozplyne, protože vědí, že je miluju, a jak moc, dáme si pusu… Je dobré, když tátové a mámy normálně reagují, což ovšem neznamená vylévat na děti nějaké svoje emoce, je to o tom, že občas ty naše dětičky opravdu trpí tou selektivní hluchotou, nevnímají nebo vnímat nechtějí. Takže zakřičet taky umím, ale je to vyloženě upozornění na sebe, nejsem hádavá, jsem typický mírumilovný Vodnář.

V jednom rozhovoru jste vyprávěla, jak Evelínka prohlásila, že „Slováci jsou ti praví muži!“. Sdílíte její názor?
To mě překvapila! Snad je to tím, že ti chlapi mluví jinak, možná zaregistrovala takovou tu vesnickou bodrost a přímočarost… Osobně nemám ráda škatulky „Slovenka je taková, Češka maková“, to jsou takové zajeté věci, dám na individualitu. Sama jsem velká individualistka, solitér, nemám ráda stádní myšlení a tak přistupuju i k lidem kolem sebe. Ctím to, že mě tady lidé přijali, a i když si pořád trošičku připadám jako na návštěvě, je tady můj domov, jsem tady, protože chci. Pusa by mi nedovolila si stěžovat, mám velký respekt.

Váš manžel má stejnou profesi, je to plus, nebo minus?
Jednoznačně plus, máme velkou výhodu, že si navzájem nemusíme vysvětlovat, proč musíme v divadle trávit víc času, že musíme na zkoušku, i když se to zrovna vůbec nehodí… U některých herců vím, že jejich neherecké protějšky nejsou ohledně času tak tolerantní, protože většina profesí je od – do, což se pro rodinu hodí, ale divadlo a natáčení je velmi specifická záležitost. My s manželem nejsme ve stejném divadle, na jevišti jsme se potkali jen jednou, takže naše herecké životy žijeme odděleně, a je to tak dobře. Akceptujeme se, respektujeme a fandíme si bez velkého vysvětlování.

Michaela Badinková (40)

* Pochází ze slovenských Malacek.
* Vystudovala konzervatoř v Bratislavě.
* Hrála mj. ve filmech Jak básníci neztrácejí naději, Karamazovi, Jak básníci čekají na zázrak, Cesty domů a v seriálech Ulice, Ordinace v růžové zahradě…
* Je vdaná, s manželem (také hercem) Janem Teplým mají dcery Evelínu a Emílii.

EVA RIEGEROVÁ