Když jsme se spolu domlouvali po telefonu na rozhovoru, řekl jste mi: „Jsem divnej, ale něco umím.“ Vnímáte, že na vás takhle lidé nahlížejí už odjakživa?
Určitě, pohlížím na věci často z jiného úhlu než ostatní, hledám a uplatňuju analyticko-syntetické myšlení, tvorba je pro mě vrchovatým využitím všech schopností a možností s následným výběrem směru… no a když soustředěně a systematicky hledáte a kromě toho často improvizujete, občas to zvenčí vypadá šíleně, i když naprosto přesně víte, co děláte.

Rigidním lidem lpícím na vnějškovostech, jako je třeba dodržování časů a forem čehokoli, určitě hodně lezu na nervy svým nekompromisním hledačstvím a snahou tomu dát absolutní maximum a přesah, což oni nepovažují za důležité, ale já ano, protože jedině to má pro lidstvo smysl.

Myslíte, že kdybyste byl ten „normální“, co něco umí, už jste u nás mnohem uznávanější?
Určitě, tady se hodně dá na vnějškovost a zapadání do škatulek, jako holohlavý v šedém obleku bez vyhraněného názoru na cokoli a s těmi „správnými“ vlivnými kamarády bych určitě měl mnohem snadnější cestu. (smích)

Letos jste získal od Ochranného svazu autorského cenu za nejhranějšího autora české hudby v zahraničí. Je to už podruhé za šest let, což není náhoda.
Rozhodně ne, je to dlouhodobé směřování, které začalo mojí hudbou pro různé, do světa sdílené dokumenty a naplno to odstartovaly Goyovy přízraky. Později si u mě objednali hudbu třeba švýcarský orchestr Basel Sinfonietta pro turné s projekcí a živým symfonickým soundtrackem k němému filmu La Chute de la Maison Usher (1928) režiséra Jeana Epsteina. Pak kanadský film Against the Wild, 3D animák Wildlife Crossing a tři poetické dokumenty Escape to Costa Rica, koncerty mojí filmové hudby na Kubě… bohužel k realizaci mé korunovační mše Pražské Jezulátko v Havaně už kvůli covidu nedošlo…

close  Varhan je ženatý a má tři děti. info Zdroj: se souhlasem Varhana Orchestroviče Bauera zoom_in Varhan je ženatý a má tři děti.

V Praze působí téměř dvacet symfonických orchestrů, což je ojedinělé na počet obyvatel. Lidé tedy mají o klasickou hudbu zájem. Švýcarský orchestr si od vás nechal napsat skladbu, kdežto tady o vás takový zájem není. Čím to? Myslíte, že je to zaujatost přímo vůči vaší osobě?
Moje názorová vyhraněnost asi spoustu lidí dráždí. Taky o mně koluje řada šílených historek, které jsou jednak hodně staré a taky dost přeexponované, bohužel často bez kontextu a nadhledu, takže někdo tomu přikládá větší význam a bere to jako fakta… Ale jeden dobrý přítel mi řekl: „Vykašli se na to, za každým dobrým koněm se práší…“ V každém případě se snažím dělat co nejlépe to, co umím, a doufám, že to dlouhodobě převáží nad lží a nenávistí. (smích)

Jsme malá země, která má řadu světových skladatelů. Chcete být jedním z nich? Být zapsán v dějinách klasické hudby? Protože v jejich odkazu pokračujete.
Pokračuji v tradici českého muzikantství a skladatelství zejména originálním pohledem na věc, výběrem témat i hlubším kontextem, než je v současné době obvyklé. Smetanu, Dvořáka, Janáčka a Martinů, ale i Lišku, Fišera, Trojana, Ježka a další jsem přijal jako rodinné stříbro a projevilo se to třeba na mém pojetí státní hymny, kde jsem je citoval v monumentalitě mahlerovské orchestrace.

Ale i ve svých skladbách se občas uchýlím k citaci či podobným postupům, když mi to přijde vhodné v kontextu ostatního materiálu… Ale přijal jsem za své skladatele a hudbu z celého světa, takže to nemám jako kouli na noze, spíš je to jakési vědomí hudebního domova.

Nejen skladatelé, ale i malíři, spisovatelé se stali slavnými a jejich díla oceňována až po jejich smrti. Myslíte, že přesně tohle se může přihodit i vám?
Nestrašte, jsem na vrcholu sil! Nebýt covidu, tak už bych měl za sebou velké koncertní turné po Jižní Americe, které začalo na Kubě… musel jsem se zavřít a začít psát operu, což mě fakt baví, ale je to dřina, obzvlášť když jsem si jako libreto vybral Máj od Karla Hynka Máchy. Ale čeští skladatelé to tu neměli nikdy lehké, často museli kvůli své výraznosti a oprávněné názorové vyhraněnosti žít v cizině a byli uznáni až na sklonku života.

Jste varhaník, od osmnácti let hrajete v kostelech při mších. Každou středu pak hrajete v kostele Nejsvětější Trojice na Bertramce. Budou tyto vaše koncerty Varhan u varhan probíhat i během prázdnin?
Hrál jsem celý červen, dokonce jsem měl hosty na hoboj, housle a bicí. Během prázdnin mezi psaním opery a kompletací not pro open-air koncert na Střeleckém ostrově 15. 9. si určitě alespoň třikrát čas najdu. Hraní na varhany je pro mě meditace, nejsem virtuos jako Pavel Černý, ale často rád improvizuji a na základě toho pak něco nového napíšu…

Před několika lety jste napsal, jak už jste zmínil, novou verzi státní hymny. Leží od té doby u ledu a čeká, že na ni jednou dojde?
Určitě, jde to myšlenkově i emocionálně do hloubky podstaty české hudby a citace Smetany, Dvořáka a Janáčka tvoří ucelený vjem z tisíce let české hudby. Ale i samotnému Škroupovi trvalo šedesát let, než se jeho píseň stala hymnou, takže věřím, že se mi to nakonec povede.

Připravil jste kompozici korunovační mše Pražské Jezulátko pro koncert k příležitosti předsednictví České republiky v EU. Proč právě Pražské Jezulátko?
Bydlím na Petříně, a když jsem po svatbě začal být obklopen svými dětmi, vnučkou (od nejstaršího syna) i dětmi od ségry a přátel, začal jsem si uvědomovat víc dětskou radost, nevinnost, upřímnost bez kalkulu a přemýšlel jsem, jak bych se k tomu postavil hudebně. A začal jsem vidět určitou paralelu s kultem Jezulátka v malostranském kostele bosých karmelitánů.

Skladatelskou výzvou pro mě bylo proto napsat korunovační mši v latině pro dětský sbor, sóla, varhany a orchestr. Liturgické souvislosti jsem konzultoval s Janem Kotasem z vyšehradské kapituly, hudebně jsem vyšel z gregoriánského chorálu ve kvintě s protipohybem orchestru. Výsledkem je monumentální skoro hodinová skladba, právě teď dodělávám poslední korektury a rozšíření od posledního provedení.

Jaký vzkaz nebo například jaké poselství od vás pro nás všechny je obsaženo v této mši?
Oslava dětské radosti, nevinnosti, duševní čistoty a probuzení vnitřního dítěte v každém z nás, aby bylo na světě méně zloby, vypočítavosti a zášti, což je podle mého názoru v této nelehké době nanejvýš důležité.