Chystáte se vydat Greatest Hits, vaše úplně první kapela byla, tuším, stejnojmenná?
Nebyla, jmenovala se Mary Jane Weed, ale doma jsme natočili kazetu, kterou jsme pak šířili po spolužácích, a ta se jmenovala Greatest Hits. Byl to tak trochu vtípek. První deska může být z největších hitů složená dost těžko. Dneska mám z čeho reálně greatest hits poskládat, i když si nemyslím, že se naše bestofka takhle bude jmenovat.

Jaký je to pocit, vydávat bestofku?
Plán to nebyl a pocit je to skvělý, na druhou stranu mít ve čtyřiceti bestofku není zas tak nic neobvyklého, nejspíš si kompenzuju, že jsem začal s muzikou hodně pozdě, takže jsem měl možná dojem, že o to rychleji musím ty hity naskládat.

Hodně pozdě? Vždyť vám nebylo ani třicet!
Říká se, že je to klub sedmadvacátníků, ti nejznámější rockeři v tomhle věku většinou zemřeli, tak jsem začal pro jistotu o rok později, aby mě to nepotkalo taky.

Hodně vás hrajou rádia, je to i tím, že jsou vaše skladby vtipné?
Vtipné možná jsou, ale až tak veselé ne, to je takový můj způsob, psát o neveselých věcech vesele, protože když si s něčím nevíte rady, můžete se tomu aspoň vysmát. Nevím, jak by tohle fungovalo v jiných zemích, možná je to součást naší nátury. A je důležité, aby do humoru prosákly taky nějaké emoce.

Plánoval jste vůbec, že budete muzikant?
Já moc neplánoval, že něco budu, proč taky, rád jsem dělal muziku, rád jsem psal různé útvary. Vystudoval jsem scenáristiku bez toho, že bych měl ve scénářích nějakou velkou ambici, ale film mě paradoxně chytil a chvilku to vypadalo, že ze mě fakt scenárista bude, ještě na škole jsem měl v kinech první film, říkal jsem si: Hurá, povedlo se, teď už půjde všechno samo!

Asi nešlo.
Nemohl jsem se mýlit víc. Po škole jsem zjistil, že scenáristikou se živí těžko, takže po plácání se po různých self-promotions a reklamkách jsem se přimotal ke konkurzu pro TV Nova, který jsme spolu s několika kamarády vyhráli. Začali jsme psát scénář a po různých peripetiích odstartoval seriál Comeback. Jenomže v momentě, kdy začal být Comeback úspěšný, se paralelně rozjel můj takzvaný koníček, protože jsem si za peníze za Comeback natočil první desku. A jedna nahrávka byla na netu tak úspěšná, že mě začali zvát na festivaly, vyhrál jsem Portu, Zahradu a nabídek bylo najednou tolik, že bych musel skoro všechno odmítat. Zničehonic jsem si musel vybrat ze dvou dobrých možností: být scenárista, nebo muzikant? Sáhnul jsem po nejisté cestě, ale nadával bych si, kdybych nezkusil dělat něco fakt za sebe, nejenom jako součást nějakého týmu.

Podle mě musí být strašně těžké psát sitcom…
Jde o to, jestli vás napadnou dobré postavy, když je máte, jede to tak trochu samo. Tedy ne samo, celé dny vymýšlet srandu je děsná práce, rychle to člověka vyšťaví. Mimochodem ve finále jsem zjistil, že jsem byl jediný v týmu, kdo nebyl na antidepresivech, kromě kameramana a ten se aspoň jmenoval Smutný. Ale myslím si, že výsledek se povedl a že to otevřelo další možnosti.

A jak se takové vyšťavení řeší?
U sitcomu tak, že se tam strašně rychle střídali lidi. U muziky je fajn, že člověk může napsat dobré písničky a pak klidně dva roky počkat. Já chrlím desky v poměrně rychlém tempu, ale někdo třeba s pětiletým odstupem, což má taky něco do sebe. Moje desky vznikly vždycky z nějakého přetlaku, ne že bych si řekl: tak a do roka musím udělat další. U sitcomu se člověk může plácat po zádech, jaký udělal super díl, ale za týden musí odevzdat další! Moc dlouho jsem to nevydržel.

Určitě jste to vysvětloval tisíckrát, ale stejně se zeptám: proč jste si proboha dal tak nesympatický pseudonym?
Přišlo mi dobré, že když zpívám v první osobě písničky, které nejsou o mně, ale naopak o lidech, které kritizuju, je lepší nezpívat je jako Ondra Ládek, ale vystupovat jako anonymní xindl z generace X. Takže jsem vytvořil tohle alter ego, negativní postavu, která může k publiku mluvit jinak, než bych si k němu dovolil mluvit já. Teď už k publiku jako postava xindla nemluvím, ale v začátcích mi to na pódiu hodně pomohlo. Pro začínajícího muzikanta je důležité najít si způsob, jak s publikem komunikovat.

Sám za sebe, ne?
Podle mě ne. Když jdete na pódium, musíte si být absolutně jistá – nejít tam jako ten, kým si myslíte, že jste, ale jako ten, kým byste chtěla být.

Moc nechápu, každopádně teď když spolu mluvíme, mi přijdete spíš jako introvert než ten, koho jsem viděla na koncertě…
No právě, ono vylézt na pódium a být tam introvert není úplně ideální cesta. Ale nevylučuje se být v soukromí introvert a na pódiu exhibicionista.

Vaše písničky se líbí i dětem – otestovala jsem to na svých.
Je to zvláštní, nikdy mě nenapadlo, že se moje věci budou dětem líbit. Na druhou stranu je to vlastně logické, protože ve starších písních je sem tam sprosté slovo nebo něco ostřejšího, takže to rodiče dětem zakazují a o to víc písničky děti chtějí poslouchat. A melodie jsou v kontrastu k sice veselým, ale poměrně depresivním textům takové hravé, takže pro děti ideální mate-riál. Je to zvláštní věc, když jdu na jinou kapelu, je publikum většinou úzce profilované, zatímco nám na koncerty chodí od úplně malých dětí po generaci mých rodičů, ne-li prarodičů.

A co na to vaše děti?
Svým dětem svoje věci taky pouštím, jsem jako každý rodič rád, když děti říkají, že poslouchají tatínka. Aspoň v nějakém smyslu mě poslouchají.

Řekl jste o sobě, že jste rozmazlovací tatínek…
No pravda je, že jim toho nedokážu moc odepřít.

Takže lopotu výchovy odvádí vaše žena?
My se tak nárazově střídavě pokoušíme naše děti rozmazlovat a vychovávat, ale moc to nejde. A ony se stejně nenechají… Když už máme pocit, že to přerůstá únosnou hranici a o lopotu výchovy se pokusíme, děti nám dají najevo, kdo je doma pánem.

Hodně vás změnily?
Určitě, ale ještě je asi brzy popsat, v čem nebo jak. Když se narodily, myslel jsem, že začnu psát písničky pro děti, a místo toho jsem začal dělat politicky angažovanější věci. Člověk už si nemůže říkat, že když se mu někde nelíbí, může se vždycky sebrat a zmizet. Začalo mi záležet na tom, kde žiju a kde budou žít moje děti, víc mi vadí, co se děje okolo.

Zaznamenala jsem komentáře typu „drž se svého kopyta“, abyste se nepletl do politiky, evidentně se to nelíbí.
Ono se to líbí, když má člověk s těmihle lidmi zrovna stejný názor, když ne, začnou kritizovat. O téhle problematice mám na poslední desce Sexy Exity píseň Já nic, já muzikant.

Exity chápu, album má téma útěků a úniků, ale proč sexy?
Má to být narážka na různé útěky v době brexitů, útěků z mezinárodních svazků nebo třeba partnerských, kdy to ve chvíli nedorozumění vypadá, že lepší je vycouvat než hledat řešení. Na první pohled svůdné, sexy, ale pak se ukáže, že to zas tak dobrý nápad nebyl.

Proč je vaší nejoblíbenější písní toho alba Alenka, která je, abych tak řekla, o chycení ve virtuálních sítích?
Je to trochu autoterapie. Mám celkem dojem, že jsem víc na telefonu než s reálnými lidmi, kteří jsou se mnou v místnosti, a taky že až příliš řeším, co mi kdo napíše na profil. Byť se zaklínám tím, že je to přece součást mojí práce, je to ve skutečnosti možná opravdu jen honění si ega a je lákavé nechat se tím pohltit.

Bude vám čtyřicet, co vy na to?
Ještě nebylo, tak zatím ještě dobrý!

Už před pěti lety jste napsal píseň V blbým věku. Zhoršilo se to?
Zhoršilo. Že bych udělal skladbu V ještě horším věku…? Hrozné je, že se pořád cítím na nějakých sedmnáct, sotva si připadám dospělej, natož takzvaně ve středním věku. Plus střední věk je obrat, který používám nerad, protože naznačuje, že člověk ví, kdy bude ten konec.

A zažil jste krizi nejmenovaného věku?
Myslím, že z nejhoršího jsem uvnitř.

Ale chystáte si to užít velkolepou „Narozeninovou oslavou XL“ ve Foru Karlín.
Je to způsob boje, jak na krizi nejmenovaného věku hledat to pozitivní. Ano, čtyřicítka je číslo, které navádí k bilancování, tak abych to nebral tak vážně, udělám pořádnej mejdan. Koncert, abych mohl slavit i s fanouškama. A takový, jaký jsme co do velikosti, prostoru i počtu lidí ještě neměli. Správný čas zrekapitulovat všechny singly za dobu fungování Xindla X, kterých je neuvěřitelných dvaadvacet. Na koncertě vystoupí navíc šest hostů, tak se nám to asi pěkně protáhne.

Chystáte se vydat i zpěvník, hádám správně, že chcete, aby vaše písničky zlidověly a hrály se u táboráku?
To by byla nejvyšší meta! Je hezké udělat koncert pro tři tisíce lidí, ale nejvíc pro mě je, když mají lidi potřebu si ty písničky sami zahrát a šířit je dál. A to se s pár písničkami – musím zaklepat – děje a doufám, že takových přibyde. V tomhle zpěvníku by měly být úplně všechny písničky, co zatím mám. Ten minulý byl podle mě příliš složitý, teď jsme zvolili jednoduchou formu, každá píseň bude na dvojstránce opatřena jen akordy.

Stále v duchu textu V blbým věku věříte, že z vás ještě něco bude?
No jo, ale co když už bylo…? Já si vždycky takhle něco napíšu a pak se mi to plní. Když chcete rozesmát boha, řekněte mu o svých plánech. Rozhodně ale nemůžu přemýšlet v duchu, že co bylo, už nepřekonám, to by byla smrtelná rezignace. Buď musím udělat něco ještě zajímavějšího, nebo se posunout nějakým dalším směrem. Zatím jsem soustředěný na Forum Karlín – a potom potopa.

Ondřej Ládek (1979)

* Muzikant, scenárista.

* Debutoval albem Návod ke čtení manuálu (2008).

* Je spoluautorem scénáře sitcomu Comeback.

* Napsal divadelní hru Dioptrie růžových brýlí a s Monikou Šimkovičovou knihu Bruno v hlavě (2010).

* Skládá hudbu pro filmy a divadlo.

* Je ženatý, má dvě děti.

EVA RIEGEROVÁ