Tématem tohoto vydání Víkendu jsou mimo jiné hudební ikony před listopadem 1989. Vy jste se nedávno s jednou setkal osobně. Režíroval jste audioknihu Queen — Neznámá historie, kterou načetl ji Jiří Korn. Proč právě on?
Ten nápad vzešel z vydavatelství. Audiotéka si vybrala Jirku Korna a já jsem tu práci dostal vlastně od Jirky. My jsme spolu kdysi točili povídky Edgara Alana Poea. A Jirka je tenkrát načetl skvostně. Byla to krásná spolupráce, takže když mi Jirka volal, že tu audionahrávku knihy o Queenech chce dělat jedině se mnou, tak jsem neváhal. Dramaturgicky se mi volba Jirky Korna líbí. Věnuji se nahrávání audioknih a dramatizací skoro 30 let a mám rád obsazení, které má ještě nějaký hlubší, třeba i skrytý význam. V minulosti jsem například točil Babičku Boženy Němcové a načetla ji Libuška Šafránková. Pro posluchače to pak vyznělo, že jim ten babiččin příběh vypráví Barunka. A když čte knihu o Queenech zpěvák, je to uvěřitelnější a má to, snad nejenom pro mě, kouzlo navíc.

Queeni rádi pili čaj, a tak jste ho při natáčení pili i vy s Jiřím. Jaký byl váš vztah k čaji před natáčení a jaký je dnes?
Na rozdíl od Jirky Lábuse, který o sobě prohlašuje, že je vosař, já jsem čajař. A už víc než 40 let. Mile mě překvapilo, že Queeni také pili čaj. Oni ovšem jako kultivovaní vzdělaní Angličané pili černý čaj, pravděpodobně s mlékem. Já jsem milovník zelených čajů. Za minulého režimu jsem měl dokonce doma ilegální čajovnu. Mezi návštěvníky byli často kolegové herci a muzikanti a mohli si tenkrát vybrat z čajové knihy z více než stovky druhů!

Kde jste k nim v té době přišel?
U nás se dal koupit akorát gruzínský, čínský, indický čaj a pak byla ještě pod pultem Zlatá směs. Občas jsem naoko v obchodě trápil prodavače otázkami typu, jestli ten čínský čaj je z oblasti Keemun, nebo Yunnan a jaké lístky obsahuje. Čajaři vědí nejenom, že čaj nemá aroganci vína, sebevědomí kávy ani upejpavou nevinnost kakaa, ale také to, že zelené čaje mají z různých oblastí rozmanitou chuť, vyrábějí se různými způsoby a rozhoduje i to, ze kterých lístků z čajové větvičky je váš šálek připraven. Kamarádi mi ze zahraničí vozili různé čaje. Bral jsem všechno, i ty devastované čaje ovoněné nejrůznějšími kvítky. V čajovně jsme pěstovali i správnou atmosféru. Tenkrát se nemohlo cestovat, a tak jsme cestovali alespoň s voňavým šálkem v dlaních. K umocnění atmosféry jsem používal stylovou hudbu. Když si někdo vybral čínský čaj, položil jsem na gramofon desku s čínskou hudbou. Měl jsem mnoho vinylů s etnickou muzikou, takže když někdo chtěl indický čaj, zazněl sitár Ravi Šankara, měl jsem samozřejmě i muziku japonskou. Čaj jsem podával v japonském kimonu. I nádobí mělo na tehdejší dobu styl. Nahromadil jsem všechny možné japonské a čínské konévky, misky a kalíšky. Ale protože jsem vždycky bydlel v malých bytech, začalo mi to najednou přerůstat přes hlavu. Tenkrát byla nejčastější otázka mých hostů: „A kolik čajů bys chtěl mít?“ Odpovídal jsem stejně: „Tak tři. Oni se divili, proč tři, když jich mám sto. „Mám jich sice sto,“ kýval jsem hlavou, „ale ne všechny jsou kvalitní.“ Chtěl bych mít možnost koupit si dva tři kvalitní čaje čerstvé a kdykoli. A vidíte, já se toho dožil!

Prozradil jste, že jste se dozvěděl spoustu zajímavostí o Freddiem Mercurym, například že u sebe nikdy nenosil peníze. Jak platil, to v knize bylo také?
Peníze pro celou kapelu měl u sebe jejich bedňák. Bylo docela překvapivé, že měl od členů kapely tu absolutní důvěru. Jeli na turné a on všechno platil. Před turné zašel do banky s kufříkem a vyfasoval obrovský balík peněz na celý pobyt, protože muzikanti samozřejmě na cestách mezi koncerty na nějakou tu utracenou libru nehleděli. Vydělávali velké sumy, ale zároveň je uměli utratit.

Audioknih jste natočil spoustu. Jak jste se dostal k té první? Pokud se nepletu, byl to Čtyřlístek v roce 1992.
Asi před třiceti lety si se mnou dal v Ypsilonce schůzku ředitel jednoho vydavatelství, které chtělo vydat Čtyřlístek, a povídá mi: „Máme nešikovně napsaný scénář, je tam nešťastná muzika a ani se nám nelíbí obsazení. Napadlo nás, že jediný, kdo by to mohl dát dohromady, jsi ty. Nepodíval by ses na to?“ Mám radost, že jsem tenkrát na tu nabídku kývl. Dnes mám radost, že občas dostávám nabídky na spolupráci i od interpretů. To byl i případ Harryho Pottera. Jirka Lábus dostal od Albatrosu nabídku natočit ten světoznámý bestseller a mohl si vybrat režiséra, se kterým by se mu dobře dělalo. On řekl: „Tak to já chci Jendu. Ten nad tím bude hodiny sedět a vymýšlet.“ A byla to úžasná práce. Já jsem s Jirkou přes třicet let v divadelní šatně, vím, jak skvělý je herec, ale v Harrym Potterovi mě dokázal zaskočit. V knize je asi padesát postav. Na velkou plachtu z balicího papíru jsme vypsali všechny figury, do závorky jsem k nim připsal charakteristiku a pak jsme k nim hledali správný hlas. Jirka se mě zeptal: „Tak jak vypadá tenhle?“ Odpověděl jsem: „Je hubený, má špičatý nos a rozčepýřené vlasy a přeskakuje mu hlas. Jirka chvíli hledal ve svých bezedných šuplících. „To je on!“ zastavil jsem ho: „Jak ho děláš?“ Jirka přivřel oči a řekl: „Napiš si, že je to z deseti procent můj spolužák Petr z gymplu, je tam také patnáct procent školníka ze základky a ještě trošku, jak si představuju, že zamlada mluvil Václav Voska.“ Za dva týdny jsme přišli do studia, já jsem mu přečetl jeho poznámku a on tím stejným hlasem promluvil. To bylo geniální!

V divadle Ypsilon, které letos slaví 55 let existence, účinkujete v některých inscenacích, které jsou na repertoáru přes dvacet let. Jaké to je, hrát takový kus života stejnou věc?
Prodanou nevěstu hrajeme třiadvacet let a téměř ve stejném obsazení, tedy s kolegy, kteří už jsou třeba dávno na volné noze nebo v jiném divadle. Vždycky se na ta představení těšíme, že se v šatně a na jevišti sejdeme jako za starých časů. Jako bychom se s každou reprízou vraceli zpátky v čase. A ani na jevišti to není nuda. I po těch letech se dá objevit nový význam, nová intonace. Nejnáročnější na tom setkávání po letech je, že máme pořád stejné kostýmy. Doporučuji to jako nový druh diety. Nedávno se mi to vymklo. Na nové premiéře hry Sežeňte Mozarta jsem se objevil v kostýmu, ve kterém jsem hrál stejnou figuru, ovšem ve hře Mozart v Praze. Na jevišti jsem si klekl a rozdvojily se mi nohavice. Když jsem pak přiběhl do šatny, tak mě garderobiérky uklidňovaly: „Jendo, to nebylo tím, že bys přibral. Ty nitě byly zteřelé.“ Nechtěly, abych ztratil tvář. Ale teď už zase hopkám ve stejných kalhotách jako před třiceti lety.

V Ypsilonce hrajete improvizovaná představení, která se dokonce jmenují Pánská šatna. Dá se to po těch letech, co se s kolegy znáte a víte, co od sebe můžete čekat, vůbec ještě označit za improvizaci?
Je pravda, že my, co to představení hrajeme, se známe přes třicet let. A všechny ty historky známe, protože většinou jsme byli jejich očitými svědky nebo jsme je poprvé slyšeli vyprávět právě v naší šatně. V Pánské šatně máme domluvený začátek, prostředek a konec, ale co bude mezi tím, nevíme. Někdo třeba cestou do divadla potká paní učitelku z první třídy, řekne nám o tom na jevišti a my ostatní začneme vyprávět historky ze školy. Téma se mění i s počasím. Drtivou většinu historek známe, ale naštěstí se v našich životech dostáváme pravidelně i do nových komických situací, které to představení posouvají do nám neznámých konců.

Jste známý tím, že nebažíte po technických novinkách a snažíte se být o dva vynálezy pozadu. Přesto se zeptám, máte mobil, tablet, notebook?
Vlastním nový tlačítkový telefon. Už delší dobu mám i notebook. Doma mám sice osm psacích strojů, na kterých jsem psával různé dramatizace a scénáře, ale zde jsem byl také už postižen technikou. Už nezavoní v mém pokoji bílá lepicí pasta. Její vůně a mé ulepené prsty dávaly znamení, že se blížím ke konci práce na scénáři. Lepil jsem tak opravy textu. Někdy jsem přelepil nějaké místo, se kterým jsem si nevěděl rady, i třikrát čtyřikrát. Ty scénáře pak vypadaly jako leporela, jako tlustá maketa. Jednou, když jsme s Markem Ebenem točili Medvídka Pú, tak se divil, že mám tolik režijních poznámek. „Jak jsi na to přišel?“ divil jsem se. „Máš čtyřikrát tak tlustou knihu než já, vysvětloval Marek. Netušil, že dostal oxeroxovanou kopii, ale že já mám originál — leporelo. Tak jsem si koupil notebook. Používám ho jako psací stroj. Víc na něm neumím.

Co říkáte na výkony Sparty jako velký fanoušek letenských fotbalistů a fotbalu jako takového?
Za žákovské a juniorské týmy Sparty jsem hrával osm let. A v té době nevyhrávala tituly. Patřím tedy k fanouškům, kteří se těch velkých úspěchů Sparty dožili až později. V roce 1975 jsme hráli dokonce druhou ligu. Samozřejmě jsem na zápasy chodil i tenkrát. Protože souhlasím s tvrzením Františka Nepila, že žádné manželství není tak pevné jako láska k milovanému klubu. Ta je do konce života. Jako sparťana mě samozřejmě bolí, že teď nehrajeme dobře, ale na druhou stranu jsem zažil spoustu let velkých úspěchů. A fanoušek klubu má s ním snášet všechno dobré i zlé. Na Letnou budu chodit dál a budu fandit a budu špatně spát, když prohrajeme.

Přejete Slavii úspěchy, které teď má?
Ne, Slavii nefandím, ale respektuji ji jako soupeře. Každopádně patřím mezi fanoušky, kteří neuznávají přestupy mezi Spartou a Slavií, ale ne proto, že bych byl fotbalový fanatik. Mě baví ta hra na nepřátelství těchto dvou klubů, kterou si držím celý život. Má to v sobě romantiku, kterou si nechci kazit tím, že dneska se fotbal považuje za byznys. Pro mě fotbal není byznys. Domnívám se, že existuje spousta fanoušků, kteří vydělávají málo peněz, práce je nebaví, doma mají protivnou ženu a za jediný světlý záchytný bod ve svém životě považují svůj milovaný klub. Týden co týden šlapou na stadion zapomenout na svůj úděl a vzpomínají na to, jak kdysi chodívali na tribunu s tatínkem. A najednou jim v tom podstatně lépe placení fotbalisté svým přestupem udělají zmatek, protože si myslí, že fotbal je jen obchod. To mě mrzí. Nejsem fanatik, umím uznat sílu soupeře a přijmout prohru, ale mám na fotbal i skautský pohled. Skauti plnili své bobříky, dodržovali pravidla a já bych také dodržoval pravidlo: že ten, kdo je z Edenu, nepřestupuje na Letnou a naopak. Vždyť první pravidlo fanouška, jehož srdce patří Spartě, zní, že můžeme prohrát s kýmkoliv, ale nikdy nesmíme prohrát se Slavií. A slávistické první pravidlo je přesně opačné.

Co vás momentálně nejvíc zaměstnává?
Momentálně jsme dotočili Carmen Y Carmen pro televizi a byl jsem Dášou Peckovou požádán, abych napsal ještě další hru. Mám na to asi rok a půl, ale mně se to zase nepíše tak snadno, takže to mě hodně zaměstnává. Kromě pravidelného hraní v Ypsilonce jsem dlouhodobě zaměstnaný cyklem, který dělám pro Radioservis, a to jsou úpravy oper pro děti. Mám pocit, že moje cesta má smysl. O Vánocích by měla vyjít čtveřice nových oper — Don Giovanni, Její pastorkyňa, Jakobín a včera jsem dopsal dramatizaci Porgy a Bess.

Jan Jiráň
Jan Jiráň při fotografování pro Deník 11. září v Praze.*narodil se 2. února 1957, ovládá mnoho řemesel.
*Můžeme o něm říct, že je písničkář, hudebník, divadelní pedagog, režisér, producent, kulturní publicista a herec.
*Do roku 1987, kdy se stal členem pražského divadla Ypsilon, vystupoval v autorských scénkách a písních s Martinem Stropnickým, společně vydali LP Hurá k šípku a Nanečisto.
*Spolupracoval také s Janem Vodňanským, Přemyslem Rutem či Světlanou Nálepkovou.
*Jeho tvář můžete znát z mnoha televizních filmů, pohádek, seriálů a pořadů, mezi něž patří mimo jiné Kačenka a strašidla, Život na zámku, Otesánek, Restaurace U Prince, V Praze bejvávalo blaze nebo Donšajni režiséra Jiřího Menzela.
*Je autorem hudby nejen k mnoha ypsilonským inscenacím, ale také k inscenacím Naivního divadla Liberec či Divadla Franze Kafky.
*Producentsky realizuje desky Studia Ypsilon. Je režisérem více než 80 titulů audioknih a CD.
*V roce 2016 získal Cenu za podporu a rozvoj audioknih v České republice.