Byla to naprosto šokující událost, když vyšlo najevo, že v třebíčské porodnici vyměnili v roce 2006 dvě novorozené holčičky. Příběh děvčátek měl navíc pikantní příchuť – nebýt podezíravosti okolí jednoho z otců, na záměnu by se možná ani nepřišlo. Blonďatá Nikolka se příliš nepodobala svým tmavovlasým rodičům, a tak si její otec nechal v březnu 2007 udělat test DNA. Z něj skutečně vyplynulo, že dcera není jeho. Svůj spor řešil nakonec u okresního soudu, kde se prokázalo, že ani jeho partnerka nemá k dítěti genetickou vazbu. Poměrně rychle se zjistilo, že k záměně holčiček došlo skutečně hned po porodu.

Matky měly stejné jméno

Zajímavé je, že Nikolčina matka měla už tehdy pochybnosti – porodní váha její dcery klesla druhý den po narození o tři čtvrtě kila, dcera spolurodičky naopak zázračně přibrala. Zdravotní sestra nesrovnalosti ve váze po konzultaci s lékařem přičetla prvotnímu chybnému zvážení a dokumentaci přepsala. Obě maminky byly navíc stejně staré a měly i stejné křestní jméno, což mohlo k záměně přispět. V říjnu 2007 se obě rodiny setkaly a dohodly se. Těsně před svými prvními narozeninami, které oslavily společně, se Nikolka a Verunka vrátily ke svým biologickým rodičům. Nebylo to úplně jednoduché – rodiny nesly ztrátu dítěte, jež doposud vychovávaly, těžce. Logicky proto za psychickou újmu požadovaly odškodné.

Vztahové drama se tak rázem změnilo v soudní bitvu. Právník třebíčské nemocnice sice přiznal pochybení porodnice, zároveň poukazoval na fakt, proč rodina, která vše zjistila, „otálela“ několik měsíců, než situaci začala řešit. Zpochybňoval i jejich domnělou psychickou újmu a snažil se dokázat, že partnerství bylo konfliktní už před záměnou dětí. Jednotliví aktéři příběhu tak dostali nejen rozdílné odškodné, zároveň museli čelit i obrovskému tlaku okolí na maloměstě a tlaku médií. Jejich soukromí se rázem stalo veřejným majetkem. Pro Česko šlo tehdy o první takový případ, ve světě se ovšem podobná dramata odehrávají už mnoho let. Jednou ze zemí, kde se záměna dětí prokázala opakovaně, je například sousední Polsko.

Na synovi něco „nehrálo“

Rok 1981. Uplynulo osm hodin od Joannina dlouhého a bolestivého porodu, když jí poprvé přinesli dítě. Pečlivě studovala tvář svého syna a nemohla se ubránit myšlence, s níž pak musela roky zápasit – že její Łukasz vypadá jinak, než když ho těsně po porodu poprvé spatřila.

Záhy se ale Joanna s manželem odstěhovala z Polska do Německa. Celá léta si pak prohlížela fotoalba a usilovně hledala jakoukoli podobu. Ke svým pochybám se ale raději nikomu nepřiznala, styděla se. Na synovi jí stále něco nehrálo, od svých sourozenců se totiž výrazně lišil, vzhledem i zájmy. Pravda vyšla najevo, až když Łukaszova sestra v rámci medicínského studia zkoumala v rodině krevní skupiny. Ukázalo se, že její bratr opravdu není synem svých rodičů.

Po osmnácti měsících usilovného pátrání nakonec Joanna narazila na dokumenty, které potvrzovaly, že biologický potomek skončil v jiné rodině. V roce 2013 jej skutečně našla a o pár měsíců později mu zavolala. Bylo to téměř symbolické – Mateusz se tehdy stal podruhé tátou, a když mu zazvonil telefon, právě nesl v ruce nosítko s novorozencem. Joanna ho pozvala na schůzku, jakmile si k ní ale přisedl, rozplakala se a pověděla mu pravdu. Prý s každým jeho gestem a slovem cítila, že jde o jejího syna, měl dokonce stejné pohyby jako biologický otec.

Mateusz se okamžitě svěřil své matce – tedy ženě, která ho vychovala. Řekl, jí, že „neztratil rodinu, jen získal jednu další“. Odpověděla mu, že si myslí totéž. Jenže zatímco Mateusz novou životní situaci přijal dobře, Łukasze odhalení zdrtilo, upadl do depresí a se svou biologickou rodinou se o kontakt nepokusil. „Neexistuje nic intimnějšího. Jde tu o pocit jistoty, že na světě někoho máte. Já jsem si to myslel. Ale mýlil jsem se,“ řekl u soudu, když Mateusz s Joannou zažalovali kvůli pochybení lékařů polský stát.

Soud v Lodži ovšem nárok na odškodnění zamítl. V okamžiku, kdy došlo k záměně, prý neexistovaly zákony, které by podobnou věc postihovaly, věc je tedy promlčená. Rodina se proto mimo jiné rozhodla odvolat až k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.

Skončili v milujících rodinách, tak co?!

Zajímavé jsou i další polské příběhy – Jana a Marcina, Czesława a Romana či Agaty a Magdy. Janovi a Marcinovi rodiče žili pár vesnic od sebe, když se jim ve stejný den roku 1956 narodili synové. Jejich známí občas žertovali, že Marcin jako by vypadl z oka Janovu otci a že jeho matka má manželovi co vysvětlovat! Nápadnou podobu obou chlapců skutečně nebylo možné ignorovat. A když Marcinovi bylo dvanáct let, otec s matkou se rozhodli, že je třeba věc rozseknout. Sbalili svého syna, přijeli k Janovým rodičům a dožadovali se výměny.

Ti ovšem nesouhlasili, nikdy prý neslyšeli hloupější návrh, dokonce řekli, že „krev není důležitá, záleží na srdci“. Kluci se spřátelili a o několik let později chtěli sami zjistit, jak to s nimi ve skutečnosti je. Až v roce 2009, když slavili třiapadesáté narozeniny, se ovšem dozvěděli pravdu. A začali se domáhat odškodnění. Mimochodem – Janova matka byla přesvědčená, že měla dítě hned po porodu u sebe. K výměně v porodnici prý muselo dojít až později, nejpravděpodobněji během koupání.

Vychovat oba chlapce jako bratry

Henryka a Bogusława se znaly již od dětství, žily vedle sebe na vesnici v jižním Polsku. Proto byly šťastné, že budou v září 1958 společně i rodit. Jak synové Czesław a Roman rostli, na vesnici začalo šuškat, že cosi není v pořádku – Czesław byl totiž až nápadně podobný své sousedce Bogusławě. Ženy se situaci rozhodly řešit, jenže zatímco jedna chtěla chlapce vyměnit, druhá měla lepší plán – vychovat oba chlapce jako bratry. Beze změny, ale také bez zjišťování, kdo je čí. A pro dobro obou chlapců začali všichni konat. Společně trávili dovolenou, Roman pomáhal Henryčině rodině a Czesław zase rád pracoval se sousedy na jejich poli. Po letech ovšem zjistil, že může mít nárok na odškodné. Test DNA proto absolvoval až v šestapadesáti, teprve poté si byl jistý, že jeho matka byla vlastně jeho tetou a teta naopak matkou.

Agata se dostala na jednu z nejlepších polských středních škol. Mezi novými spolužáky poznala i Magdu, dívku, která vypadala jako absolutní kopie Agatiny matky zamlada. Dívka to zpočátku považovala za vtipnou kuriozitu. Po několika týdnech, při doplňování údajů v třídní knize, se ovšem ukázalo, že Magda i Agata se narodily ve stejný den, 12. července 1984, dokonce navíc ve stejné porodnici. V roce 2000 proto obě podstoupily genetický test. V šestnácti letech tak zjistily pravdu o své minulosti – byly skutečně zaměněny.

Někteří ze zmiňovaných žen i mužů se se záměnou nikdy nevyrovnali a odškodného se, bohužel, domáhají dodnes. V jednom z případů soudce dokonce uvedl, že „nemají nárok na kompenzaci, neboť skončili v milujících rodinách“. Že ne ve vlastních, jej už nezajímalo.

(Zpracováno na základě informací a článků z webu tvn24.pl a wjadomosci.onet.pl, polská média jména vyměněných dětí s ohledem na rodiny změnila.)