V současnosti v období adventu lidi spojuje možná už jen nakupování dárků… Navenek to skoro vypadá, že víc společného s ostatními nemáme. Jak ten předvánoční shon vnímáte vy?
Já si myslím, že ten předvánoční shon byl odjakživa. Když pátrám v paměti, musím říct, že i u mě doma to bylo podobné. Ne nadarmo stojí v kalendáři Štědrý den a Boží hod. To znamená, že se snažíme, aby na Štědrý den bylo štědře a abychom mohli hodovat. Bylo to tak, že lidé šetřili, a to, co za celý rok našetřili, na Vánoce utráceli. Takže já se nad tím vůbec nepohoršuji. Je pravda, že pro mě mají Vánoce ještě i jiný rozměr, a je důležité, aby to bylo nějakým způsobem vyvážené. Pokud jsou pro někoho Vánoce jen o dárcích, myslím, že to není úplně ideální. Vánoce mají i hlubší rozměr a je důležité, abychom si tento přesah uvědomovali.

Co byste vzkázal těm, pro které jsou dárky tím hlavním?
Já si myslím, že už to obdarovávání by pro nás mělo být výzvou, že bychom podobně hodní a otevření měli být po celý rok. Mám pocit, že o Vánocích se na sebe lidi dokážou víc usmívat, být vstřícní, laskaví. A to bychom si měli přenést do celého roku. Nic nás to nestojí. Nepodepíše se to na našem bankovním účtu, ale může to trošku proměnit svět.

11. prosince bude jako každý rok celé Česko zpívat koledy s Deníkem. Loni se ve stejnou dobu zpívalo na více než osmi stech míst, připojili se i lidé v zahraničí. Myslíte, že je to dobrá cesta, jak lidi spojit, dát jim pocit sounáležitosti?
Ano, a jsem za to Deníku hrozně vděčný. Za těch 30 let svobody už se přece jen ta předvánoční doba trošku změnila. Už to není jenom o běhání za dárky po nákupních centrech. A protože to mám blízko do Olomouce, snažím se vždycky udělat jeden večer pro Olomouc. Mám rád tamní předvánoční atmosféru. Je tam spousta různých stánků, můžete si koupit svařák nebo grog, a důležité je, že lidi jdou ven, na náměstí, kde se potkávají. Myslím, že to s naší společností zase až tak špatné není, že bychom jenom koukali na televizi, počítač nebo mobilní telefon. Společné zpívání koled lidi rozhodně sbližuje. Jsem rád, že se lidi občas zastaví, někam zajdou a jsou spolu. Je důležité být spolu. A kulminuje to právě na Štědrý den, kdy jsou lidé spolu u štědrovečerního stolu. Zatím moc neumíme být spolu, ale pomalými krůčky se k tomu vracíme. Jedna z největších hodnot Vánoc je, že sbližují lidi. I u nás v Lanškrouně se město snaží dělat společné akce. A k tomu pochopitelně patří i různé benefice a charita. Na adventní době vidím spoustu pozitiv. Možná už začínají převažovat nad tím konzumem.

Historie křesťanských koled je dlouhá a bohatá. Zpívají se v kostele ještě nějaké jiné než běžně známé Nesem vám noviny, Narodil se Kristus pán, Pásli ovce Valaši a podobně?
Proč hledat něco nového, když tyhle koledy jsou prověřené časem a lidé je mají rádi? Já jsem milovník tradic. A koledy, které jsou pořád stejné, nás vracejí i do našich mladých let. Je to určitá kontinuita. Přijít s novou koledou nebo vánoční písničkou je velmi náročné. Poslední písnička, která se lidem vepsala do podvědomí, povědomí???, a to za velmi krátkou dobu, je Půlnoční od Václava Neckáře. Vánoce totiž mají svého ducha a ta písnička musí být v duchu Vánoc. Což je těžký úkol pro skladatele a textaře, který ducha Vánoc úplně necítí. Takže i v kostele se zpívají vyzkoušené koledy. Největší hit je asi Tichá noc.

Kterou koledu máte nejradši vy?
Narodil se Kristus pán. To je vánoční hymna. Když zazní, tak mám husí kůži. Je to poselství světu, že se narodil Spasitel.

V kostele se vůbec hodně zpívá. Proč je podle vás pro církev zpěv tak podstatný?
Já si myslím, že lidé by obecně měli hodně zpívat. Zrovna včera jsem se potkal s Jarkem Nohavicou, kterého mám rád, nebo doprovázím Lucii Bílou na jejích vánočních koncertech… Tam, kde se zpívá, je vždycky pozitivní a dobrá nálada. Když se lidé do zpěvu zapojí, a nejen poslouchají, tak je to proměňuje. Když něco krásného zpíváme, tak nás to dělá uvnitř krásnějšími. Podobně, jako když jsme obklopeni hezkými věcmi, které také proměňují naše nitro. Když si lidé zpívají, tak se nehádají. Píseň spojuje třeba trampy u táboráku i celé národy, a proto máme státní hymnu. A je vlastně jedno, jestli zpíváte hymnu, anebo písničku o víně. Zpěv lidi spojuje a dobře nalaďuje.

Může vůbec dělat faráře někdo, kdo neumí zpívat?
To jsem zrovna já. Jste na správném místě. Já zásadně nezpívám, protože nemám sluch a nechci to kazit ostatním. Ale hudbu mám rád, harmonickou hudbu. Harmonii mám rád v písničkách i v životě. A myslím si, že Vánoce a koledy k mezilidské harmonii přispívají.

Spolu s Markétou Zahradníkovou jste napsali knížku Postel, hospoda, kostel, která získala cenu Magnesia litera. Také jste spoluautorem Farské kuchařky, která vyšla nedávno. V čem je jiná než běžné knihy receptů?
Zaprvé je to takový návrat ke kořenům a tradicím. Je to knížka, která neobjevuje nic nového, ale poukazuje na to, co tu už kdysi existovalo. Jedním z kmotrů kuchařky byl šéfkuchař Jaroslav Sapík, který je propagátorem tradiční české kuchyně a hodnot. Vědci dnes přicházejí s tím, že je dobré, abychom se občas postili, byli střídmí, abychom se nepřejídali… Ale to není nic nového. Už dávno bývala doba půstu, v pátek se nejedlo maso a tak dále. Naše knížka poukazuje na to, že objevujeme něco, co bylo už dávno objeveno, a teď se k tomu vracíme. A také se snažím poukázat na určité body v českém církevním roce.

Jaká jídla míváte na stole v období adventu?
Musím se přiznat, že jsem špatný strávník v tom smyslu, že nejím pravidelně. Já jsem tak rozlítaný, že mým hlavním jídlem velmi často bývá párek v rohlíku na benzínce. Ale to neznamená, že neříkám druhým, jak by to mělo vypadat. Je to podobné jako o těch Vánocích, že by se lidé měli zklidnit, udělat si čas pro sebe, ale pro mě jako kněze je to prostě období, kdy jsem nejvíc vystresovaný. Protože kostel vnímám jako takový obývák, do kterého lidi přijdou, a záleží mi na tom, aby se v něm cítili skvěle. Aby cítili to vánoční teplo. Takže já jsem ten topič, který je ve službě. A pak jsem šťastný, když vidím, že se to povedlo. Ale můj adventní jídelníček je většinou skromný. Přece jen musím po té svatomartinské huse a různých zabijačkách, které absolvuji, dát svému žaludku nějaký odpočinek.

ZBIGNIEW CZENDLIK
* Zbigniew Jan Czendlik se narodil 6. září 1964 v polské vesnici Brenná.
* Teologická studia absolvoval v Katovicích a Varšavě. Po jejich skončení byl v roce 1989 vysvěcen na kněze a poté působil v polském městě Chorzow. * V roce 1992 byl vyslán do Čech a první rok strávil v Náchodě. Poté odešel do Lanškrouna.
* V současnosti působí jako římskokatolický kněz a děkan lanškrounský.
* Je inkardinován do katovické arcidiecéze.