Jaká byla vaše první reakce, když za vámi Ondřej Brzobohatý přišel, že by chtěl udělat muzikál Slunce, seno, jahody?
Myslel jsem si, že se lehce zbláznil. Řekl mi, že to chce udělat ve stylu broadwayských muzikálů. Tak jsem mu řekl: „JZD Hoštice v broadwayským stylu?“ Přišlo mi to úplně mimo. Ale musím se mu hluboce omluvit, protože to udělal skvěle.

Kdo se vám v muzikálu líbil nejvíc?
Všichni se mi líbili. Nesmíte to spojovat s filmem. Muzikál je svébytné představení a všichni to dělali naprosto skvěle. Viděl jsem i generálku, tam bylo zase jiné obsazení, a taky bezvadný. Myslím, že Hudební divadlo Karlín může být spokojené, že má takovou skvělou inscenaci.

Když dávají Slunce, seno v televizi, díváte se?
Ne, ani nevím, kdy jsem ho viděl naposledy, já se na své filmy nedívám.

Když zavzpomínáte na natáčení, co se vám jako první vybaví?
Řeknu vám to asi takhle, příští rok tomu bude čtyřicet let, co jsme to natočili. Točil jsem to v roce 1983 a byla to nádherná doba. Klidná, pohodová… Možná ze mě mluví sentiment, ale zdálo se mi, že tenkrát se žilo daleko klidněji, pohodověji, nikdo nikam nepospíchal, lidi na sebe nebyli tak hnusní, jako jsou dneska, a že i ta pohoda je v tom filmu zachycená, pohoda jihočeského léta.

Je něco, co byste zpětně změnil?
To víte že jo! To vám řekne každý režisér, že by někde něco střihnul, přetočil, dodělal atd. To je jasný. Ale ten film už si dávno žije svým životem. Já bych nemohl být malíř, furt bych ty obrazy různě upravoval, přemalovával, až bych je zahodil.

Vzpomenete si ještě občas na Helenu Růžičkovou?
Samozřejmě. 13. června by měla narozeniny. Bylo by jí osmdesát šest let.

Když jste se jí tehdy zeptal, jestli by si ve Slunce, senu nezahrála, jaká byla její reakce?
Byl jsem tehdy student druhého ročníku FAMU, a když jsem se jí zeptal, okamžitě řekla: Bez debat. A hrála!

Chystáte teď něco nového?
Nechystám vůbec nic, už se jenom důchodcovsky povaluju. To mi jde moc dobře.