Předchozí
1 z 3
Další

Svoji funkci lanškrounského děkana nestaví na piedestal a netají se ani svými drobnými hříchy. Při rozhovoru, který jsme spolu vedli symbolicky v den státního svátku 17. listopadu, popíjel pivo a labužnicky vyfukoval kouř z cigarety, protože – jak sám říká – není svátku bez kadidla. Blížil se advent, a tak bylo téma naší rozmluvy zcela jasné.

Prožívá kněz adventní čas jinak?
Advent je časem radostného očekávání narození Ježíše, nebo jak lidé říkají – Ježíška. Vánoce jsou právě o Ježíškovi, o dítěti, a proto budou vždy Velikonoce prohrávat s Vánoci. Dítě je totiž závislé na dospělém, který o něj pečuje. Z Ježíška se posléze stal chlapec, a pak i Pán Ježíš, a to už není dítě, ale partner. Navíc od nás něco chce a my od něj najednou dáváme ruce pryč. Ale Ježíšek jako roztomilé nemluvňátko od nás nic neočekává. Narození je vždy zázrak.

Jana Doleželová
Jana Doleželová: Založit lékárnu mohu i za deset let, rodinu ne

Co pro vás adventní období vlastně znamená?
Musím říct, že je pro mě stejně hektické jako pro všechny ostatní. Tu a tam se potkávám s odsuzováním adventního shonu, protože lidé běhají po obchodech a kupují dárky. Říká se, že se Vánoce stávají čím dál více komerčními. Částečně to tak je. Obchodníkům totiž svátky končí na Štědrý den, zatímco pro nás teprve začínají. Já se nad tím vůbec nepohoršuji, protože Vánoce takové vždy byly. Říká se přeci Boží hod vánoční a Boží hod velikonoční. Všeho bylo totiž hodně a tak se i hodovalo. Lidé skutečně kdysi šetřili, ale na Vánoce si dopřávali něco, co si běžně dovolit nemohli. A protože neměli peníze, vyráběli si navzájem dárky.

Teď sice někteří peníze mají, ale chybí jim zase čas.
Myslím si, že se na tom nic nezmění, advent bude vždy hektický. Když k vám přijede návštěva a vy se na ni těšíte, tak vygruntujete byt, něco uvaříte, napečete a pohostíte příchozí. A co teprve, když máme narozeniny Ježíše! Taky mu potřebujeme nachystat pořádný mejdan. Když jsem slavil své padesátiny, udělal jsem to skutečně ve velkém! A čím jsou moje padesátiny ve srovnání s narozením Spasitele?! (smích)

Na advent je napojena spousta různých zvyků.
Mělo by jít o období klidu a zamyšlení, ale to už se nikdy nestane. Kdysi hodně lidí pracovalo v zemědělství, přes léto byli na poli, když přišel podzim, sklízeli zase úrodu, poté následovala zima a čas odpočinku. I tak byl jejich život pestrý, pěstovaly se totiž různé zvyky – Mikuláš, Lucie a mnoho dalších. První velký vánoční svátek patřil kostelu, druhý zase rodině, různým společenským událostem a hrám, po tom následoval tzv. oktáv a slavilo se vlastně celý týden.

Ilustrační snímek
Děti věří budoucnosti v Česku méně než dřív, ukázal průzkum

Myslíte, že dnešní lidé mají potřebu během adventu rozmýšlet?
Nemají čas, životní styl se změnil! Vezměte si, že pro spoustu firem právě končí účetní rok, mají uzávěrku, všichni jsou pod tlakem. I proto si svátky nedokážeme užít. Někdy si připadám jako topič, který musí zajistit lidem pohodlí, teplo i klid. Musím proto zatápět pod kotlem.

Jaké byly Vánoce vašeho dětství?
Nejzajímavější bylo období před Vánoci, když jsme hledali dárky. Ta detektivní činnost mě nesmírně bavila. Navíc u nás byly součástí adventu i roráty, mše, které jsou brzy ráno a na něž jsme jako děti chodily. Začínaly potmě a postupně se celý kostel rozsvěcoval. Až pak se šlo do školy. Měli jsme adventní kalendáře i speciální úkoly. Každý den bylo zapotřebí udělat nějaký dobrý skutek. Vzpomínám na to s velkým sentimentem, protože advent vždy voněl po Vánocích.

Do kolika let jste věřil, že dárky nosí Ježíšek?
Možná, že jsem na to nikdy nepřestal věřit! Je pouze přestrojený za maminku, tatínka, za kamaráda či někoho blízkého. Od Boha přišel velký dar, že poslal na Zem svého syna. Když se navzájem obdarováváme, tak mu to vlastně vracíme. Nejcennější a nejhodnotnější je čas, který strávím přemýšlením, co komu koupit. Další přidanou hodnotou pak bývá obal, to je totiž jediné, co k daru přidáváme.

Jenže dnes vám už dárky profesionálně i zabalí, a proto na nich chybí otisk něčeho osobního. Když jsem u známých pozoroval děti u stromečku, jak vlítnou k dárkům a balicí papír okamžitě roztrhají, řekl jsem si, že to, co mi dalo nejvíce práce, skončilo jako první v koši. Emoce a city nejsou balicí papír, neměly by během chvilky končit v koši.

Nový pivovar v Neratově
Hospoda je základ, říká farář z Neratova. Sdružení otevírá nový minipivovar

Osmiletý syn psal loni vánoční dopis se třemi přáními. Přál si, aby byl Ježíšek hlavně zdravý!
To je hezké. Moji přátelé mají onkologický nemocného syna. V rámci projektu nadace Krtek napsal Ježíškovi tři přání. První znělo, aby se v rodině měli všichni rádi a byli pořád pohromadě. Za druhé, aby tatínek přestal kouřit, za třetí, aby zhubl. Pro mě je to důkaz, že děti rychleji dospívají a nutí nás více se nad sebou zamyslet!

Liší se v adventním čase i zpovědi? Jdou lidé zkrátka víc do sebe?
Myslím si, že se moc neliší. Stejně, jako si před svátky musíme vygruntovat byt, abychom se v něm dobře cítili, je potřeba oprášit rovněž i naši duši a udělat si pořádek sami v sobě. Zpovědi se říká svátost smíření, myslím, že spoustě lidí, což je hlavně kritika do vlastních řad, nedokážeme smysl tohoto aktu vysvětlit. Mnoho věřících staví svůj křesťanský život na tom, aby neudělali hřích, utíkají před ním a všechno vidí černě. Předpokládají totiž, že až přijdou k božímu soudu, tak řeknou: „Pane Bože, podívej se, jaký jsem frajer, za celý život jsem nic špatného neudělal!“ Jenže jeho nebude zajímat, co jsme neudělali, ale co jsme světu dali pozitivního a dobrého! Neudělat dobro, to je hřích.

Nemůže si za to církev tak trochu sama? Existuje ještě stále hodně duchovních, kteří se v lidech snaží vyvolávat strach.
Víra nemůže být vybudována na strachu a postavena na pocitu viny. Bůh není soudcem, který jen čeká, až uděláme chybu, aby nás okamžitě potrestal. Ani já, jeho služebník, nemůžu moralizovat, zvedat prst, kárat a soudit. Spíš bych měl být božím advokátem, což znamená, že bych měl lidi před pánem ospravedlňovat a brát na sebe jejich hříchy. Každý z nás má na zádech batoh, v němž si nosíme své neúspěchy, prohry i selhání. Máme v něm i svoji třináctou komnatu. A já jsem tu proto, abych člověku pomohl se narovnat. I o tom je víra.

Lucie Bílá
Lucie Bílá: Je třeba se smát, nosit lidem radost

A co je vaši třináctou komnatou?
To nebudu rozebírat! (smích) Ukažte mi někoho, kdo ji nemá. Nikdo není tak svatý, aby na něm nebylo něco špatného, a nikdo není tak špatný, aby na něm nebylo něco dobrého. Ani já nejsem sterilně čistý a nechci si na to ani hrát, a proto mám respekt k chybám druhých. Nesmírně si vážím pocitu svobody, a proto jsem současnou dobou trochu znechucený, naše svobody jsou totiž čím dál tím více regulovány a omezovány.

Houslový virtuos Pavel Šporcl.
Kam s šátkem si vybírám, říká Pavel Šporcl

Nikomu proto nevnucuju svůj model zbožnosti, svůj pohled na svět i svoji víru a nikomu do života nemluvím. (zazvoní telefon) Vidíte, je svátek a telefon zvoní a zvoní. Lidem chybí cit pro svátek, pro posvátno. Chodí v modrákách i v neděli. Zavolají třeba uprostřed oběda a chtějí domlouvat křtiny nebo svatbu. Nerespektují zažité rituály. Jenže dodržování svátků je v našem životě důležité. Život bez svátků je jako cesta bez hospod.

Naneštěstí bydlíte přímo na faře, takže jste v permanentní pohotovosti, i když nechcete…
Je to taky handicap popularity. Neustále mi chodí maily, lidé se mi jejich prostřednictvím vlastně tak trochu zpovídají. Často řeší svoji zadluženost i neřešitelné finanční situace. Řekl bych, že jde o největší problém dnešní doby. Stále se chceme s někým srovnávat a mít se za každou cenu stejně jako náš soused. Dokonce i za cenu půjčování peněz na nekřesťanský úrok. U nás doma to bylo vždycky tak, že do Štědrého večera jsme měli mít všechny dluhy srovnány. A nešlo jen o peníze, někdy jsme si něco od sousedů půjčili a chtěli jsme mít do nového roku čistý stůl.

Možná se na vás lidé obracejí častěji, protože vás vnímají jako celebritu. Máte nekonformní názory, jste zkrátka jiný.
Nemám slovo celebrita rád. Stačí se nahý proběhnout po Václavském náměstí, druhý den o tom napíšou všechny bulváry a začnou vás zvát na různé večírky. Tohle není, po čem bych toužil… Občas dělám pohřeb a nebožtíka ani jeho rodinu dobře neznám. Zeptám se proto, kým ten člověk byl. Když mi řeknou – byl to dobrý chlap, byla skvělou ženskou, tak si říkám, že více slyšet nepotřebuju.

Igor Orozovič
Igor Orozovič: Občas se stydím jako holčička ve školce

A to vám stačí?
Celý život vynakládáme úsilí, abychom získali titul před i za jméno, ale nejkrásnější titul, který můžeme mít je, že o nás ostatní řeknou „to byl dobrý a férový chlap či velkorysý člověk” nebo „skvělá a laskavá ženská“. Přál bych si, aby tak mluvili lidé i o mě, ne jako o mediálním blbečkovi. Leccos se dá v životě naučit, získat výchovou, ale určitá noblesa je darem od Boha. Noblesních lidí, jako jsou třeba profesor Koutecký nebo zpěvačka Hana Hegerová, je ve společnosti méně a méně. Setkání s takovým člověkem je samo o sobě svátkem. Lidé zapomenou, co jste jim řekli, co jste pro ně udělali, ale nezapomenou, jak se vedle vás cítili!

Vy se snažíte, aby se lidé ve vašem kostele cítili dobře, vraceli se a byli šťastní.
Lidé dnes trpí deficitem lásky a pomazlení a já se je v kostele snažím rozmazlovat. Když hořel kostel v Gutech, tak se mě novináři ptali na můj názor. Řekl jsem jim, že největší tragédií je vyhořelý člověk. I když jsem dobrovolným hasičem, tak jsem trošku taky žhářem a chci v lidech zažehnout naději, víru, lásku, úsměv i radost ze života. Myslím si, že jsou to velmi důležité hodnoty. Když vám někdo ukradne telefon, rozběhnete se za ním, ale když nám někdo krade lásku, víru, radost či úsměv, tak to necháváme být.

Změnil vás pobyt v Česku?
Když jsem přišel do České republiky, nechtěl jsem nikomu vnucovat polský model zbožnosti. Snažil jsem se asimilovat a poznat vaši kulturu. Můžu tvrdit, že českou historii ovládám možná lépe než devadesát procent Čechů. Ve své knize „Postel hospoda kostel“ píšu, že jsem životní outsider, všechno totiž těžce doháním. Jak říkám – nejsem moc chytrý, ale jsem milý. V tom je možná odpověď na moji popularitu. Moje kniha se právě proto snaží na čtenáře usmívat.

Aukce. Ilustrační foto.
Aukce českých umělců podpoří Amnesty International

Co si vlastně k Vánocům přejete nejvíc?
Šťastnými nás činí, že jsme milovanými. Přeji si tedy, abych kolem sebe mohl potkávat šťastné lidi, abychom uvěřili, že můžeme být skutečně šťastní. Inspiroval jsem se papežem Františkem, který na dveře svého bytu napsal „Zde je zakázáno lamentovat!“. Já si na vchod napsal něco podobného – „Zde je zakázáno stěžovat si a naříkat!“ Tak dobře, jako se máme v současné době, jsme se totiž ještě nikdy neměli. Možná bychom měli každý den, když vstaneme, poděkovat a udělat to znovu, když jdeme spát. Měli bychom děkovat za to, že žijeme a že jsme zdraví.

Zbigniew Jan Czendlik (*1964) pochází z polských Beskyd, teologická studia absolvoval v Katovicích a Varšavě. Po jejich dokončení byl v roce 1989 vysvěcen na kněze a poté působil v polském Chořově. V roce 1992 byl vyslán do Čech, kde rok strávil jako farní vikář v Náchodě. Posléze odešel do Lanškrouna. Podařilo se mu dokončit opravu místního kostela svatého Václava i zahájit provoz Rodinného dětského domova v Žichlínku. V roce 2008 byl jmenován děkanem. Účinkoval v mnoha televizních pořadech, jako moderátor se objevil v pořadech Uchem jehly (2011) a U Pastýře (2011). Je aktivním sportovcem – dříve hrával fotbal, později přešel na golf. V loňském roce mu vyšla kniha Postel hospoda kostel (spoluautorka M. Zahradníková), která získala v anketě Magnesia Litera Cenu čtenářů.