Jak jste se ke cvičení psů dostal? Vím, že jste se tomu původně nevěnoval.
Jako studentovi se mi při letní práci u afrických břehů dostali do očí zbytky písku z písečné bouře. To vedlo k infekci a postupnému rozvoji syndromu suchých očí. I když jsem s tímto problémem dostudoval a pracoval roky v korporátním bankovnictví, bolesti očí se u mě zhoršovaly. A i když mě práce bavila a kariérně jsem postupoval, práce s počítačem nebo pod zářivkami mi způsobovala čím dál větší bolesti, které nešlo dál snášet, a musel jsem dát výpověď. V té době jsem si pořídil psa, a to už byl jen krůček k dráze trenéra.

Mnoho lidí vlastní psa, ale trenérem se nestane. Co byl ten zlomový moment?
Se svým psem jsem začal chodit na cvičák a trénink mě natolik bavil, že jsem si uměl představit, že by to bylo moje povolání. Měl jsem štěstí, že trenérka, ke které jsem chodil, se mě ujala. Mohl jsem ji rok sledovat při práci a učit se od ní. Zároveň jsem zbylý volný čas trávil samostudiem, tedy chozením na semináře se psí tematikou a čtením knih o tréninku psů a návštěvami dalších trenérů. A po roce jsem se stal trenérem psů na plný úvazek.

Alice Janstová a lamy alpaky
Manželé tvoří v Krušných horách exotiku. Začalo to andulkami, teď chovají lamy

Nelitujete někdy, že jste opustil bankovní sektor?
Určitě ne. Práce trenéra mě naplňuje a baví, dává mi i velké možnosti dalšího růstu a vzdělávání, takže i kdyby se moje oči zázračně uzdravily, zůstal bych dál trenérem psů.

Muselo to být těžké takto radikálně změnit kariéru. Jste pyšný na to, co jste dokázal?
Když se podívám zpět, tak si uvědomím, že jsem zůstal kvůli zdraví bez práce. Rozuměl jsem jenom financím a kvůli očím měl většinu myslitelných povolání uzavřených. A teď mám na několik měsíců plný kalendář lekcí, jezdím se vzdělávat do zahraničí za nejlepšími trenéry světa, organizuji světovou konferenci a zároveň díky on-line kurzům se mi daří předávat znalosti o tréninku a výchově psů klientům a trenérům po celé republice. Často na tohle všechno zapomínám, ale občas mi to přítelkyně nebo kamarádi připomenou. A v tu chvíli jsem hrdý na to, že jsem to na začátku nevzdal a za těch pět let ušel velký kus cesty.

Jaký je váš sen?
Ještě nedávno to bylo poprvé dát na jedno pódium skvělé české trenéry spolu se zahraničními špičkami v rámci jedné konference. A tento sen se mi aktuálně plní. Když půjde všechno dobře, tak v březnu tato ojedinělá akce určená pro pejskaře i trenéry v České republice proběhne v on-line formě. Ale už mám v hlavě další sen, jehož naplnění ale může být velice náročné a potrvá dlouho.

Prozradíte o něm víc?
Chtěl bych rozšířit moderní etický trénink, tedy metodu, kterou používám, do té míry, aby si ji mohl vybrat jakýkoli majitel psa, který o výchově a výcviku psa přemýšlí. Znamenalo by to, že lidé už nebudou muset na cvičáku na psy křičet, cukat vodítky nebo je jinak trestat. Naopak mohou založit vztah se psem na spolupráci. Mám vždy obrovskou radost, když vidím klienty, kteří s překvapením zjistí, že trénink psa i řešení zapeklitých problémů může být příjemná zkušenost, a ne zbytečný stres a dril.

Léta dřiny a tréninku před zrcadlem dovedla Davida Kopeckého na pódia po celé republice.
Kouzelník David Kopecký: Publikum nejvíc zajímají peníze. Když zmizí, začne show

Co je podle vás nejdůležitější vlastnost, kterou musí cvičitel psů mít?
Mít rád lidi a umět s nimi komunikovat. Ta nejdůležitější část mé práce je totiž předávání mých znalostí klientům, schopnost naučit je jednotlivé postupy tak, aby se stali trenéry svých vlastních psů. Práce se psem je většinou ta jednoduchá část, mnohem náročnější je právě ta práce s člověkem. To je důvod, proč část trenérů vyhoří nebo nakonec z oboru odejde, případně si nakonec dráhu trenéra rozmyslí. Ale myslím, že toto je společný znak všech povolání, kde pracujete přímo s klientem.

Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš, je to pravda?
Pes, stejně jako člověk, se dokáže učit po celý život. Měl jsem na lekcích i patnáctiletého psa. Starší pes může mít ale pomalejší reakce, horší paměť, stejně tak i velice upevněné zlozvyky. Takže bych to trochu poopravil: starého psa novým kouskům naučíš, ale chce to víc času a trpělivosti.

Jsou opravdu psi, se kterými nic nehne? Musel jste někdy trénink nějakého nezvladatelného psa vzdát?
Jsou případy, kde by si zlepšení situace vyžádalo obrovské množství energie i času, případně úplnou změnu prostředí nebo zvyků majitele. A ne vždy je majitel schopný nebo ochotný potřebné změny udělat. Takže nevzpomínám si na případ, kdybych si byl jistý, že není žádná šance na zlepšení. Ale zažil jsem případy, když navržený postup nebyl pro majitele schůdný. Naštěstí je to ale velice ojedinělé. To, co ale většina lidí chápe pod pojmem „nezvladatelný pes“, je většinou kvalitním tréninkem dobře zvládnutelné.

Je to tedy výhradně o přístupu majitele?
Chování psa je vždy výsledkem jeho genetiky a jeho interakce s prostředím, tedy do výsledné rovnice vstupuje mnoho proměnných. Od predispozice psa přes zkušenosti ve štěněčím věku u chovatele až po interakci s majitelem nebo ostatními lidmi, psy a jinými podněty. Takže je sice populární a jednoduché hodit všechno na majitele nebo na psa, ale neodpovídalo by to úplně realitě.

Jak to tedy je?
Majitel ale dokáže chování svého psa ovlivnit do velké míry, ať už žádoucím, nebo nežádoucím směrem. Často ale vidím, že majitel, který se psem neumí příliš pracovat, má obrovské štěstí na povahu psa. A i když skoro všechno dělá špatně, bude mít pohodového psa a ostatní ho budou chválit, jak dobře ho vychoval. Naopak znám majitele, kteří skvěle pracují se svým psem, ale měli smůlu na povahu psa nebo jeho předchozí špatnou zkušenost. A i když dělají všechno správně, lidé v parku řeknou, že mají nevychovaného psa a že by měli zajít na cvičák. Nikdo nevidí, jak skvělou práci dotyčný dělá a jaký obrovský kus cesty už se svým psem ušel. Otázka trochu svádí k jednoduché odpovědi, realita je často mnohem složitější a pestřejší.

Ilustrační foto
Psi jdou na dračku. Ze zvířecích útulků rychle mizí hlavně ti menší a mladí

Existuje nějaké složitější, nebo naopak jednodušší plemeno na výchovu? Jaká to případě jsou?
Často vidím větší rozdíly mezi charaktery jednotlivých psů než mezi samotnými plemeny. Ale v průměru určitě platí, že psi vyšlechtění na spolupráci s člověkem, ať už třeba ovčácká plemena, nebo společenská plemena, se jednodušeji vychovávají a víc jim v průměru záleží na našem názoru. Oproti tomu plemena vyšlechtěná více na samostatnou práci, jako třeba teriéři nebo primitivní plemena, na názor člověka tolik nedbají, a o to víc času nám může zabrat dosažení nějakých výsledků.

Musíte se stále vzdělávat? Existují ve výchově psů nějaké trendy?
Nemusím, ale chci. Každý rok vynakládám podstatnou část příjmů za kurzy, knihy a stáže v zahraničí, abych se mohl posouvat a učit se pořád efektivnější, ale zároveň etické postupy. Trendem posledních dvaceti let je určitě velké rozšíření tzv. pozitivních metod, nebo jak říkám moderního etického tréninku. Tedy výcvik a výchova, která není založená na trestech a tlaku, ale naopak na správné motivaci, spolupráci, dobrém čtení signálů psa a také na lepším pochopení jeho potřeb. A to chci skrze svou MET konferenci pomoct zprostředkovat dál.