Před devětatřiceti lety obsadila Čechy spojenecká vojska zemí Varšavské smlouvy. Lidé tehdy netušili, co bude následovat. Měli obavy z další války. Někteří raději opustili domov a vydali se do zahraničí, kde začali nový život. Stejně jako František Plíva ze Svitav, který v roce 1968 studoval v Praze.

Zakladatel svitavské nadace Josefa Plívy původně o emigraci nepřemýšlel. Jezdil v té době do ciziny s muzikanty jako tlumočník. „Měl jsem pas i výjezdní doložku. Jel jsem s přáteli na hranice, všude byl velký chaos. Nakonec jsem se rozhodl, že vycestuju s nimi a v Čechách nechám vše za sebou. V Českých Budějovicích jsme zjistili, že je už otevřený jenom jeden hraniční přechod. Celník mě ale zadržel, protože mi chybělo rakouské vízum. A ten nejmenší četník povídá, tak ho ještě pustíme. Hned za hranicemi jsem si jako zapřísáhlý nekuřák musel zapálit cigaretu, jak jsem byl nervózní,“ vzpomíná František Plíva, kterému bylo tehdy třicet jedna let. Jedenadvacátého srpna 1968 tedy emigroval do Vídně a poté se přestěhoval do Německa za sestrou.

Domů do Svitav se vrátil až po jedenadvaceti letech. „Nikdy jsem odchodu nelitoval. Dnes bych to udělal znovu,“ tvrdí Plíva.
Na vojska v Čechách si pamatuje také Roman Müller z Jevíčka, současný starosta města. V srpnu 1968 pozoroval vojska z okna jako čtyřletý chlapec. „Na křižovatce zůstal stát ruský regulovčík. Byl jsem zvědavý kluk, tak jsem hned běžel za ním. Ukazoval na kanál a říkal voda, měl žízeň. Doma jsem mu proto namíchal do džbánu vodu se šťávou. Když se to dozvěděli rodiče, dostal jsem výprask,“ říká Roman Müller.

Lidé z vesnic u Litomyšle zřejmě nikdy nezapomenou na obrněná vozidla, která obcemi projížděla. Zbytky vojenských zákopů jsou v okolních lesích dodnes patrné.