„Hned ráno se před budovou Ústředního výboru KSČ shromažďují novináři a především mládež, všichni diskutují o probíhajících událostech, lidé se bouří,“ popisuje Jiří Hoppe z Ústavu pro soudobé dějiny AVČR.

První tanky

K ránu dobývají Prahu první tanky. „Obsazují především budovu Československého rozhlasu, kde už na ně čekají hloučky Pražanů. Celé ráno se svolávali pomocí klaksonů,“ pokračuje Hoppe. Ozývá se střelba, výbuchy, úsečné pokyny vojáků, kteří většinou ani nevědí, kde jsou a proč mají střílet do lidí, ti „informovanější“ přijeli „potlačit kontrarevoluci“.

Po deváté hodině je rozhlas v obležení Rusů, okupační vojenský velitel generálporučík Igor Veličko nařizuje zákaz vycházení do pěti hodin odpoledne. Jako by příkaz neexistoval. „Navzdory zákazu se ulice plní rozbouřenými davy, především z řad mladé generace, a víc než strach cítí pobouření a odpor vzdát se nepříteli,“ líčí situaci Hoppe.

Lidé jsou odhodláni bránit vjezdu tanků vlastními těly, mnohým tečou slzy. Po poledni se šíří zpráva, že vojska napadla a vyřadila z provozu dvě pražská nádraží – hlavní a Masarykovo (Nádraží Praha–střed). Celá Praha je pokryta narychlo vyrobenými plakáty s hesly podporujícími polednovou politiku KSČ a útočícími na nezvané hosty.

Václavské náměstí protíná studentská demonstrace. Třímaje národní vlajku potřísněnou krví zpívá houf hymnu, provolává slávu Dubčekovi a nezapomíná vyjadřovat nesouhlas s vpádem vojsk. V podvečer rozhlas vysílá prohlášení vlády ČSSR Všemu lidu Československa. „V něm se žádá okamžitý odchod vojsk států Varšavské smlouvy, zastavení ozbrojených akcí, okamžité svolání celého Národního shromáždění,“ vybírá Hoppe to nejdůležitější z proslovu.

S příchodem noci se obloha rozzáří světlicemi, střelba zaznívá v mnoha částech města po celou noc. Pražské jaro a s ní i naděje na brzkou svobodu končí.

Boj o budovu rozhlasu

PRAHA - Okupace Československého rozhlasu začíná v 7.30, kdy před budovu přijíždí šest ruských tanků. Lidé okamžitě začínají stavět barikády a snaží se zabránit okupantům v postupu. Budova se otřásá pod palbou, hoří okolní domy, celou ulici „zdobí“ zdemolovaná auta.

Před devátou hodinou se mezi střelbou ozývají tóny státní hymny. „To bylo znamení, že Československý rozhlas přestává vysílat,“ vzpomínají tehdejší pamětníci. Vysílání přes zákaz Přes veškerou snahu nepřítele přerušit jakýkoli kontakt rozhlasu s veřejností se v průběhu dne podaří opět vysílat. „Vysílalo se takzvaným štafetovým způsobem, to znamená z mnoha studií po celém tehdejším Československu,“ vysvětluje Jiří Hoppe z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR.

Zásluhu na tom tedy má zejména šikovnost a odvaha techniků. „Rozhlasoví pracovníci zkrátka nebyli ochotni uposlechnout pokynů, tehdy ještě byl i rozhlas po drátě a tím se právě podařilo dál vysílat,“ říká Richard Seemann, který tehdy pracoval v zahraničním vysílání Československého rozhlasu.

Dnes je Srpen ´68 spojen se jmény jako Dubček nebo Svoboda. Možná většími hrdiny jsou však ti, kteří s nasazením vlastního života umožnili další vysílání rozhlasu, protože právě to se zasloužilo o sjednocení pokořeného národa. Přesto jejich jména nejsou veřejnosti téměř vůbec známá.

Dobové archivy uvádějí, že škody na vnitřním vybavení budovy rozhlasu činily zhruba 1,6 milionu tehdejších korun. Mnohem větší cenu však mají životy sedmnácti statečných, kteří za svou odvahu zaplatili daň nejkrutější. Hlavní úkol dne se ale podařil. „To, o co okupantům šlo, bylo přerušit rozhlasové vysílání.

A ten plán ztroskotal. Navíc chtěli vytvořit dojem, že sem byli pozvaní. A tenkrát všichni věděli, že je to okupace, takže ani tohle jim nevyšlo. Samozřejmě další události, především normalizace, už mluví v jejich prospěch. Ale jejich první plány se nám tehdy podařilo překazit,“ říká dnes Seemann.

Lidé nás podporovali

Vlado Príkazský, tehdejší redaktor Čs. rozhlasu a přímý účastník obrany budovy, vzpomíná na dramatické události.

Co hlavního vám utkvělo v paměti ze srpnových událostí?
Lidé, kteří stáli u rozhlasu – překvapilo mě ani ne to, že přišli, ale že nás tam vydrželi celou dobu podporovat.

Jaké jste měl pocity, když jste stál na balkoně rozhlasu?
Především jsem cítil úctu k lidem kolem rozhlasu, kteří byli ochotni nás bránit. Měli jsme o ně strach, přeci jen my jsme byli v kryté budově, ale na ulicích se střílelo, lidé nám nosili ukazovat zakrvácené zástavy z Václavského náměstí.

Co si s odstupem času myslíte, že jste tehdy mohl udělat jinak? Jak byste jednal, kdybyste věděl, co vás potom čeká?
ěžko říct, co přesně bych dělal jinak, ale v zásadě bych určitě jednal stejně. Tehdy to byla novinářská povinnost.

Postup vojsk

20. 8. 1968

23 hodin: Vojska pěti „spřátelených“ vojsk Varšavské smlouvy SSSR, Polska, Maďarska, Bulharska a NDR překračují hranice Československa.

21. 8. 1968

1 hodina: ÚV KSČ vysílá prohlášení, v němž uvádí: „Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění, předsednictva vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a bez vědomí těchto orgánů. Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím voskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná.“

2 hodiny: Na Ruzyni přistávají jeden za druhým sovětské vojenské letouny AN-12 s vojáky a těžkou bojovou technikou.

po 6. hodině: Letadla shazují nad Prahou letáky, v nichž je A. Novotný označován za legálního prezidenta ČSSR (letáky jsou plné gramatických chyb).

9 hodin: Československý rozhlas, jeden z prvních terčů útoku, přestává vysílat. Střelba se přesunuje na Václavské náměstí.

12 hodin: Stávka, k níž vyzývají představitelé tvůrčích a uměleckých svazů.

13 hodin: Obsazena jsou nádraží, strategické budovy a všechny cesty, lidé se stahují domů.

22 hodin: Vládu nad Prahou definitivně převzala ruská armáda.