Tehdejší redaktor Vpředu Karel Preisler na den před devětatřiceti lety nezapomněl, schované má své reportáže i svědectví těch, kteří stáli před hlavněmi tanků spřátelených armád.

Jaký byl pro Vás 21. srpen. Vzpomenete si, co jste ten den prožil?

Ráno někdo zavolal, myslím že manželčina kamarádka, že nás okupují Rusáci. Bylo to asi v pět hodin ráno. Jen jsem se oblékl a šel na náměstí a tam už projížděly tanky. Lidé po nich házeli rajčata a vše co bylo po ruce. Materiálu bylo dost, právě se opravovala radnice.

Vy jste v té době pracoval v novinách nebo v rozhlase?

Já psal do Dialogu, to byl kulturně politický časopis. Redakci jsem měl přímo doma. Před tím jsem pracoval v rozhlase a tak jsem se šel nejdříve podívat za klukama tam. Okupovali ho ale Pražáci, Havel a tak. Bylo to úplně cizí prostředí, tak jsem se rozhodl jít do Vpředu.

Jak se v Liberci ocitli Havel s Třískou?

Náhodou tu byli a tak tu zůstali.

Jak vypadalo zpravodajství v oněch srpnových dnech? Přemýšleli jste o tom co ještě otisknout a co již ne?

Bylo to velice uvolněné. Šéfredaktor do redakce vůbec nechodil, noviny jsme poprvé dělali úplně sami. Psali jsme co jsme viděli a cítili. Chtěli jsme lidi informovat pravdivě. Já spíš něco přečtu

Ve druhém poschodí interního oddělení liberecké nemocnice ležel na pokoji č. 8 na posteli u okna sedmadvacetiletý otec dvou dětí Jaroslav Bezstarosta. Průstřel nártu, trojnásobný průstřel pravé hýždě, průstřel levého stehna a polámané prsty. „Jezdil jsem do práce na motorce,“ vyprávěl jak semuto stalo.

„Zaparkoval jsem u divadla a šel jsem mezi lidi koukat na to smutné divadlo. S každým to přímo klepalo, hrozili tankům i auťákům pěstmi, asi tak jako v devětatřicátém na Němce, plivali po nich, házeli kostky, sem tam rozbili i přední skla u auťáků.

Takové přivítání asi nečekali, jednomu vojákovi asi selhaly nervy a vystřelil dávku ze samopalu k oknům v horním poschodí roháku, tam kde byla dřív Svatka. Říkám si, Jardo, tady přestává legrace, jdu si pro motorku, ale tank, který jel právě od pošty vystřelil dávku přímo do lidí. Dostal jsem to přímo do prstů levé ruky, okamžitě šel k zemi a hned jsem dostal druhou dávku. Zůstal jsem ležet, kolem leželi další postřelení, vznikla panika, lidé křičeli, nadávali a utíkali.

Když konečně přijela sanitka a zdravotníci nás chtěli naložit, přijížděly další tanky a lidi se utíkali schovat. Nechali nás tam ležet, až když se to uklidnilo, tak nás odvezli. Každý máme jinou povahu, ale já bych do nevinných lidí nestřílel. Leželi jsme tam bezmocně na chodníku a ti dvacetiletí ruští výrostci to do nás pustili jako do divoké zvěře.“

Byly na Vás vyvíjeny tlaky, abyste přestali psát?

Nikdo nám nic nezakazoval. Prostě jsme vyhodili zástupce šéfredaktora a okupovali redakci. Ještě vám něco přečtu:

 

Jednou ze skupiny středně těžce nemocných byla podle hlášení liberecké nemocnice ze dne 26. srpna 1968 i Helena Vávrová. „Stála jsem schovaná za sloupem před hotelem Radnice, protože ještě před tím, než to začalo s tím tankem, jel gazík s ruskejma vojákama. My jsme samozřejmě hrozili, nadávali a házeli po nich rajčata, přísun z tržnice fungoval výtečně, a jeden z nich, mimochodem strašně poplivanej, se najednou otočil, namířil na nás samopal a dvakrát cvakl naprázdno. Ale ten pocit byl strašněj, mohl to do nás našít tak, jak to našili Rusáci do lidí již několikrát.

Například pan Fiala vyšel před barák jen tak v pyžamu a v pantoflích podívat se, co je to venku za rámus a zastřelili ho ve dveřích. Nebo zdravotní sestru paní Livečkovou, hezkou elegantní ženskou, tu zastřelili, když šla do práce. Tanky jezdily jeden za druhým. Na jednou se jeden z nich otočil přímo proti nám. Ještě dnes mám tu hlaveň před očima…

…a pak už jen strašnej rachot, rámus, lidi křičeli, padaly šutry, strašná panika, dostala jsem dávku do obou nohou. Lidi mi pomohli dostat se z hromady šutrů, byla jsem samá modřina, kalhoty roztrhaný, jedna polobotka tam zůstala. Nic mne nebolelo, tak jsem na těch zlomenejch nohách, ani mne nenapadlo, že jsou přeražený, utíkala co nejdál.“ To je svědectví.

 

Pokoušel jste se mluvit s nějakým Rusem?

To vůbec nešlo. Hned mířili samopaly. Hodně se báli.

Kdy se začaly objevovat v mediích odlišné interpretace těchto dní a lidé bránící se v ulicích se stali kontrarevolucionáři?

Jakmile se vrátila delegace z Moskvy. Nejdříve se začali obracet proti Pražskému jaru politici, pak i další. Většinou ti, co byli nejrevolučnější, začali převlékat kabáty jako první. Šel jsem po ulici a známí přecházeli na druhý chodník, aby mne nemuseli potkat. To byla strašná doba.

Vy jste pak musel z novin odejít…

Vyhodili mne při prověrkách v 69. Ptali se nás na postoj k 21. srpnu. Odpověděl jsem jim, že mohli zůstat doma,že bychom si tu pořádek udělali sami. A oni na to, tak soudruhu, s takovým názorem tu nemůžeš pokračovat, ale nevyhodili mne hned. Ve Vpředu jsem byl ještě měsíc. Pakjsem napsal jeden článek, který se jim nelíbil a oni si najednou uvědomili, že už mám být dávno pryč.

V časopise Dialog jste čtyři měsíce před okupací psal: Doufejme, že je vše za námi. Co pro Vás srpen znamenal v tomto kontextu?

Bylo to obrovské zklamání. Dělali jsme si velké naděje. Těžko se to vysvětluje.