Zranění předstírali, že jsou mrtví. Někteří se pokusili navzdory krvácejícím ranám uplavat. Jiní prosili o život. Střelec neměl slitování. Šlo o nejhorší masakr od druhé světové války.

Breivikův čin Nory zcela zaskočil. Zpravodajské služby neměly o jeho plánech ani ponětí. Peklo vypuklo 22. července před půl čtvrtou odpoledne. „Breivik zaparkoval dodávku v bloku administrativních budov, ve kterém se nacházela i kancelář tehdejšího premiéra Jense Stoltenberga. Následně z auta odešel a to explodovalo. Výbuch zabil osm lidí, zraněno bylo 209, z toho 12 vážně,“ připomíná osudný den norská televize NRK.

Zatímco se k místu výbuchu, odkud stoupal bílý kouř, sjížděli záchranáři a policisté, nikým nepronásledovaný Breivik převlečen do falešné policejní uniformy směřoval na ostrov Utøya.

Slyšela jsem jeho dech

Na ostrově se právě konal každoroční kemp mládežnické sekce levicové Norské strany práce. Nacházely se zde stovky mladých lidí, které Breivik přišel chladnokrevně povraždit. „Ve chvíli, kdy na ostrov směřoval Breivik, tam bylo zhruba šest stovek účastníků akce,“ píše server Sky News.

I cestu na ostrov Breivikovi otevřela falešná policejní uniforma a průkaz. Nejdříve zavraždil jednu z vedoucích tábora a pracovníka ostrahy akce. Patnáctiletá přeživší útoku Elise několik dní po události norskému rozhlasové stanici NPR řekla, že slyšela výstřely, ale pak spatřila policejního důstojníka a myslela si, že je v bezpečí. Jenže on přímo před jejím zrakem začal střílet do lidí kolem. „Viděla jsem mnoho mrtvých. Nejdříve pálil na lidi na souši, poté začal střílet lidi, kteří skočili do vody,“ popsala děsivé okamžiky Elise.

I další svědci potvrdili, že Breivik jako flešný policista k sobě přivolal co nejvíce lidí. Elise Breivikův útok přežila díky tomu, že se schovala za skálu, na které on stál. „Slyšela jsem jeho dech,“ řekla.

Breivik neměl slitování. K zemi padaly i náctileté děti. „Bavil jsem se se svědky, kteří viděli mladé lidi, jak se snaží dostat a skrýt u vody. Střelec ale přišel až k nim a popravil je střelou z pistole,“ nastínil korespondent norské televize NRK Hallzard Sandberg.

Vraždění na ostrově trvalo téměř hodinu a půl. Dana Berzingi, v době útoku jednadvacetiletá, vyvázla bez zranění. Patřila mezi ty, kteří z úkrytů zavolali na policii. „Ztratila jsem několik přátel. Někteří zranění předstírali, že jsou mrtví, aby se jim podařilo přežít. Jenže poté, co útočník postřelil lidi jednou zbraní, vytáhl druhou a tou je střelil přímo do hlavy,“ řekla Berzingi.

Účastníci tábora rovněž potvrdili, že se Breivik po každém zásahu radoval. „Jako by hrál počítačovou hru,“ uvedla Berzingi.

Když na ostrov dorazilo zvláštní policejní komando, Breivika obklíčilo. Vzdal se bez boje. Na rozdíl od některých jiných teroristů neplánoval zemřít při činu. Naopak, soudní proces, který měl po činu logicky následovat, chtěl využít k propagaci svých zvrácených myšlenek. U soudu například také hajloval, aby si získal pozornost médií a dostal se na titulní stránky.

Cela s televizí

Již krátce po útoku se v médiích objevilo Breivikovo jméno. Mnoho lidí zůstalo zaskočených. Jak zmiňuje vícero knih o jeho činu, v první dekádě jednadvacátého století byl za hrozbu spíš považován islámský náboženský terorismus. Zejména po útocích v New Yorku a Londýně. Že masakr spáchal dvaatřicetiletý občan Norska, který navíc celý čin naplánoval mimo hledáček policie či zpravodajských služeb, bylo šokující.

Bilance masakru nakonec byla více než děsivá. „Tohle je za hranicemi lidského chápání. Je to noční můra pro ty, jejichž blízcí byli zabiti, pro matky, otce, rodiny a přátele,“ uvedl v projevu den po útoku tehdejší premiér Jens Stoltenberg.

Mezitím už policisté Breivika vyslýchali. Jak následně zástupci policejních složek uvedli, Breivik s nimi od počátku spolupracoval, vypovídal a trval na tom, že svůj čin vysvětlí. „Bez problémů se přiznal jak k bombovému útoku, tak ke střelbě,“ zmínil v jedné ze svých knih odborník na terorismus Ramon Spaaj.

Soudní proces s Breivikem začal více než rok po útoku. Nelítostný vrah si z něj udělal své divadlo. Jak uvedl ve svém manifestu, který měl 1 518 stran, chtěl proces využít k seznámení společnosti se svými myšlenkami. „Svůj manifest nazvaný 2018: Evropská deklarace nezávislosti, poslal na více než tisíc mailových adres zhruba hodinu a půl před tím, než nechal v centru Osla explodovat bombu,“ připomíná The Guardian.

Vyšetřovatelé i bezpečnostní analytici Breivika popsali jako muže, který má silné protiislámské vidění. Nenávidí Islám a migranty považuje za hrozbu. „Sám sebe pasoval do role rytíře, který má zabránit rozšíření Muslimů do Evropy,“ píše The Guardian.

Rozhodnutí střílet na mladé lidi na táboře levicově orientované politické strany Breivik vysvětloval tím, že právě levicové smýšlení umožňuje Islámu pronikat do Evropy.

Již krátce po činu média začala spekulovat, jaký trest může Breivik dostat. Někteří komentátoři nezapomněli upozornit, že je systém k lidem jako Breivik příliš benevolentní. „Nejtvrdší trest, k jakému osoba v Norku může být odsouzena, je jednadvacet let za mřížemi. To znamená, že pokud se bude Breivik dobře chovat, může být venku po šestnácti letech. Možná i po čtrnácti. A pak bude opět svobodným mužem, navzdory tomu, že zabil tolik lidí. Nemáme zákony, které by poskytly adekvátní trest vzhledem k činu, který byl spáchán,“ okomentoval několik dní po Breivikově řádění pro zahraniční servery komentátor norské televize Sandberg.

Anders Breivik byl skutečně odsouzen 24. srpna 2012 v mediálně nejostřeji sledovaném procesu v dějinách Norska k 21 letům vězení.

I když se komentátoři přímo po Breivikově činu obávali, že bude propuštěn předčasně, rozhodnutí o odsouzení obsahovalo doložku. „V rozsudku byla zmíněna možnost, že bude Breivikův trest prodloužen. A to v případě, pokud by na konci trestu byl vyhodnocen jako hrozba pro společnost,“ píše The Guardian.

Rozhodnutí soudu přijala norská společnost a rodiny obětí s potěšením. Zejména v zahraničí ale vyvolalo kritiku Breivikovo nové „působiště“. „Terorista si trest začal odpykávat v třípokojové místnosti vybavené nábytkem i televizí,“ napsal server The Atlantic. Breivikovo „luxusní“ ubytování ovšem vyplynulo z toho, že v Norsku jde o standardní podobu cely.

Přesto sám Breivik se svým bydlištěm příliš spokojen není. Trest si totiž odpykává na samotce. „Breivik se pokusil soudit s norským státem a požadoval, aby byla ukončena jeho izolace ve vězení. Argumentoval tím, že tak přísné podmínky, jako má on, narušují jeho lidská práva. První kolo soudního sporu vyhrál, ale při odvolacím soudním řízení neuspěl. Norský nejvyšší soud se následně odmítl dál jeho případem zabývat. Breivik neuspěl ani u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku,“ připomíná agentura Reuters.

Letos v létě může Breivik požádat soud o propuštění na podmínku. „Dostane se mu této možnosti stejně jako každému jinému vězni. Právo podat žádost má po uplynutí deseti let,“ píše Reuters.

Již loni Breivikův právník prohlásil, že Breivik o propuštění na podmínku skutečně požádá. Vzhledem k náladě ve společnosti, i postoji politických špiček se ale neočekává, že bude teroristovi vyhověno a ve vězení tak setrvá minimálně do konce jednadvacetiletého trestu.

Dlouhé čekání na pomoc

Po Breivikově útoku se otevřelo nejen téma teroristických útoků takzvaných osamělých vlků – tedy lidí, kteří nejsou součástí žádné známé teroristické organizace, na útoky se připravují mimo pole pozornosti bezpečnostních složek a konají takzvaně na vlastní pěst. Vzhledem k tomu, že je Breivik považován za krajně pravicového extrémistu, se do hledáčku pozornosti opět dostal i tento druh terorismu.

Velkou porci kritiky si vysloužily norská policie a zpravodajská služba. Breivik totiž nefiguroval před činem v jejich záznamech. Zbraně si pořídil legální cestou a stejně tak ingredience pro výrobu bomby. Uváděl totiž, že má zemědělskou společnost. Samotářsky založený muž ale přitom často přispíval do internetových fór, kde vyjadřoval své nenávistné postoje.

Další kritika směřovala na postup policie v den útoku. Oběti na ostrově Utøya čekaly na zásah policie skoro 90 minut a pokud by policejní složky dorazily dříve, počet mrtvých nemusel být tak vysoký. „Měli jsme problém se na ostrov dostat. Bylo náročné sehnat adekvátní plavidla. Problém byl vyřešen, když na místo dorazila zásahová jednotka,“ přiznal krátce po Breivikově činu šéf norské policie Sveinung Sponheim.

Policie byla kritizována rovněž za zmatečnou komunikaci s médií i mezi svými jednotlivými složkami. Činnost policejních složek byla podrobená přezkoumání.