Na varšavském nábřeží Visly si na dětském plácku spolu hrají Olek a Elena. „Nás nebombardovali, ale slyšeli jsme střelbu,“ říká pětiletý Olek z Kyjeva. „Nám zničili dům, my jsme museli odejít,“ odpovídá mu při skákání na trampolíně Elena z Charkova. Jejich maminky se spolu baví opodál.

„My už jsme měli dohodnutou práci v Čechách v Chebu, ale nenašli jsme tam ubytování. Tak jsme to vzdali a jeli sem do Varšavy. Tady jsme bydlení našli. Škoda, Cheb vypadal jako hezké město,“ říká asi čtyřicetiletá Charkovanka Julia.

Život v penzionu

O něco mladší Kyjevanka Irina je ve Varšavě na krátké návštěvě u kamarádky. Místo polského hlavního města vzala zavděk východopolským Bialystokem. I tam ale musela ubytování hledat tři týdny a mezitím si platit pokoj v penzionu za městem. „Byli jsme den v uprchlickém centru udělaném z budovy tržnice, ale tam to bylo hodně špatné. Hlavně kvůli Olekovi, který byl v zimě často nemocný, jsem raději platila penzion,“ říká.

Jak Julia, tak Irina se baví především o tom, co je pro ukrajinské uprchlíky v Polsku zásadní. A to je nalezení práce. „Já mám dvě vysoké školy, ale při útěku z Charkova jsem si nevzala diplomy a teď to kvůli válce na dálku ověřit nejde,“ líčí svůj problém Julia. Irina sice potvrzení o titulu z ekonomie má, ale v Bialystoku práci v oboru nenašla. Obě jsou už smířené s tím, že půjdou dělat do samoobsluhy nebo uklízet.

Polsko totiž nastavilo pro uprchlíky tvrdé podmínky. „Na počátku dostane každý tři sta zlotých humanitární pomoc,“ vysvětluje Danuta, který nyní pomáhá v kontaktním centru pro uprchlíky na nádraží Varšava Centrum. V korunách je to asi patnáct set. Dalších pět set zlotých dostane utečenec na dítě na měsíc.

Stát také platí čtyřicet zlotých na den na člověka za ubytování. „Běženci mají ještě zdarma stravu a věci denní potřeby v humanitárních centrech po celém Polsku,“ uvádí Danuta. „Děti mohou chodit do školy a školky, dospělí si mohou hledat práci,“ dodává Danuta. S tím, že jedinou podmínkou je získat PESEL, což je polská obdoba rodného čísla. Až na to, že se na jeho vydání stojí hodinové fronty, dostanou jej nebyrokraticky ihned.

Chtějí pracovat

Jenže to je také v podstatě všechno. „My jsme párkrát zkusili do humanitárního centra zajít, ale pro malého tam vhodné jídlo neměli. Tak jsme si vzali alespoň nějaká mýdla, pastu na zuby a tak,“ popisuje Irina.

S Julií se loučí s přáním, ať se oběma podaří najít co nejrychleji práci. „Nevnímám to jako něco nefér. Prostě pracovat se musí,“ dodává Julia. „Utekli jsme před válkou, ne abychom se nechali od Poláků živit,“ dodává jasně.