„Lékařský tým nás žádá, abychom se drželi stranou a nenatáčeli ani se nepokoušeli s nikým mluvit, dokud nebudou děti stabilizované. Jedno po druhém jsou jemně spouštěny na 12 malých postýlek umístěných jen několik centimetrů nad zemí,“ popisuje předávání těžce nemocných dětí Anna Odzeniaková, dopisovatelka CNN z Polska.

Jedenáct z dvanácti dětí pocházelo z hospiců v okolí Charkova, druhého největšího ukrajinského města, které bylo kdysi známé tím, že poskytuje tu nejlepší komplexní péči nevyléčitelně nemocným v celé zemi.

Nyní jde o jednu z nejbombardovanějších oblastí Ukrajiny, kde ruské síly minulý týden zaútočily na obytné oblasti a zasáhly civilní infrastrukturu, jako jsou školy, obchody, nemocnice, bytové domy a kostely.

Polská dětská lékařka a specialistka na péči o nevyléčitelně nemocné děti Eugenie Szuszkiewiczová pak strávila několik dní telefonáty se zoufalými rodiči dětí, jež uvízly v oblasti Charkova. V jediném okamžiku tak vstoupila do desítek srdcervoucích příběhů, které neslibovaly dobrý konec.

„Jedna matka naříkala, že bez ventilátoru a léků proti bolesti její dítě zemře. Já jsem jí na to mohla odpovědět jenom to, že kdyby je dokázala dostat do Lvova (na západní Ukrajině), pak bychom jí snad mohli pomoci,“ vyprávěla Szuszkiewiczová CNN se slzami v očích. Stále neví, zda matka a její dítě pořád žijí.

Strastiplná cesta

Ve vlaku do Polska se ocitla také Ukrajinka Ira s šestiletou dcerou Victorií, která má dětskou mozkou obrnu a nemůže chodit. Dostat ji do vlaku byl podle její matky zázrak. „Bylo nepředstavitelně těžké se dostat ven,“ říká Ira. 

Aby mohla s dcerou nastoupit do vyslaného zdravotnického vlaku, musela Ira nejprve přejet Ukrajinu ze své vesnice u Charkova do již zmíněného Lvova, kde se měly rodiny shromáždit. Tato cesta jí trvala tři dny a po většinu té doby nesla Victorii v náručí. Vlaky na západ byly tak přeplněné, že ji nemohla ani položit. 

Zatímco Ira popisovala tuto strastiplnou anabázi CNN, Victoria při každém zaslechnutí svého jména rozzářila svou tvář i oči obrovským úsměvem, a to i přes slzy své matky. „Na všechny se usmívá. Protože cestou sem jsme potkali jen laskavé soucitné lidi,“ vysvětluje to Ira.

Svou zemi prý díky této cestě miluje ještě víc, kdyby to vůbec bylo možné, i proto byl ale bylo rozhodnutí odejít z ní tak těžké. „I když nečekáte pomoc, všichni nám pomohli. Dali nám jídlo, pití, střechu nad hlavou, doprovázeli nás, vedli,“ říká matka.

Sílu jí podle jejích slov dodávala také její dcera, protože ona sama byla neuvěřitelně silná. „Nevím, jak by mě jinak nohy donesly. Pomáhá mi, dodává mi snad přímo královskou sílu, myslím,“ uvedla Ira a dodala. „Nebude beze mě žít. Vím to.“ 

Hospic na kolech

Jen v Charkovském regionu je podle Szuszkiewiczové v paliativní péči téměř 200 dětí. Lékařka se proto nejdříve pokoušela zorganizovat vlakové nebo pozemní spojení přímo do Charkova, to se ale ukázalo jako nemožné. Bylo to příliš nebezpečné, město bylo prakticky v obležení. Proto nakonec navrhla jako řešení to, aby si rodiny s dětmi našly svou cestu do Lvova, odkud už mohla zajistit transport do bezpečí v Polsku. 

Se svým plánem Szuszkiewiczová seznámila ředitele charkovských hospiců, kteří dali dohromady seznamy těch kdo chtějí odejít, a těch, kdo reálně mohou. Rodiče dětí připojených k ventilátorům bohužel neměli na výběr - jejich děti by dlouhou cestu nepřežily. Někteří lidé byli zase příliš nemocní, než aby se o takovou cestu pokusili.

Jiní se ale rozhodli to i přesto risknout. „Pár rodičů mi řeklo, že radši zemřou po cestě na silnici, než pod bombou, která na ně dopadne,“ řekla CNN Szuszkiewiczová.

Dětská lékařka se stala hlavní organizátorkou celého transportu. Nejdříve zmobilizovala síť lékařských odborníků na Ukrajině, aby pomohli přepravit každého, koho mohou, na místo setkání ve Lvově. Celkem bylo evakuováno asi 50 lidí.

Polská vláda a varšavská ústřední klinická nemocnice pak přeměnily několik vagonů na provizorní lékařské oddělení, včetně operačního sálu. Vlak se vydal k hranicím v ústrety autobusu s rodinami, který přijížděl z ukrajinské strany.

„Jakmile jsme dojeli a přiblížili se k tomu autobusu, každému jsem říkala: ‚Jsme tady, brzy budete zachráněni, vyvedeme vás z této země ve válce… Už si můžete odpočinout,‘ a cítila jsem nedůvěru i úlevu. Teď cítím radost, je tu naděje na život,“ popisuje Szuszkiewiczová.

„Každý z těch rodičů říká, že opustili Charkov jen dočasně, že se tam každý z nich vrátí, až bude příležitost. Že své město, jakmile se zastaví válka, postaví znovu od nuly. Že jakmile to bude možné, budou tam okamžitě žít dál. S takovou láskou mluví o své vlasti,“ konstatuje lékařka.

I když už víckrát ve své praxi slyšela, jak jí rodiče děkují za záchranu svých dětí, tentokrát podle ní měla tato slova jinou hloubku.

Přišla zpráva: Charkov je zničen

Když vlak přejížděl hranice z Ukrajiny zpátky do Polska, dorazilo Ině na mobilní telefon video od jejího charkovského souseda.

„Říkají, že celé město bylo zničeno během jedné hodiny,“ svěřila se se slzami v očích reportérce CNN. „Není tam ani jediný domov, chápete? Ani jeden dům. Zbyla jen hromada cihel, a to je vše. Tohle není válka, tohle je ničení. Ničení lidí.“

Ira se snaží dovolat se svému manželovi, matce, otci, sestře. Nikdo nezvedá. Když vlak přijíždí do Varšavy, odrážejí se přes jeho okna blikající modrá světla sanitek. „Nesignalizují lékařskou pohotovost a není to reakce na bombu. Je to znamení, že lidé ve vlaku jsou u cíle, a zachránili to, co zbylo ze života jejich dětí,“ uzavírá reportérka CNN.