Pro jeho příbuzné funguje jeho byt v nevelkém východočeském městě jako ubytovací základna. „Bydlela u nás po počátku války několik měsíců maminka, která žije v Žitomiru. Důležitější, než těch 5000 korun měsíčně, pro ni byl fakt, že měla nárok na zdravotní péči. Podařilo se jí překonat rakovinu, ale už nemohla normálně pracovat,“ vysvětluje Dmytri, když se vlak z Prahy blíží k hranici Polska.

„My se ženou jsme pořád v práci, dcerka ve škole. Maminka byla hodně času sama, stýskalo se jí po přátelích a známých. A tak se s námi na podzim rozloučila a vrátila se zpátky na Ukrajinu. A to přesto, že i na Žitomir dopadly ruské rakety. Jedna na sídlo vojenské odvodní komise a druhá na místo, kde stojí rozpadlé budovy po bývalé zbrojovce ze sovětských časů. V Moskvě ti pitomci evidentně pořád ještě používají sovětské mapy,“ říká s ironickým úsměvem.

Anna vydržela rok ostřelování. Ale už nemůže

Dmytriův byt v Česku nezůstal dlouho prázdný. Do Přemyšlu jede naproti švagrové Anně s dvěma malými dětmi. Anna žila s rodinou po celou válku až do teď v řadovém domku nedaleko letiště Borispol u Kyjeva. „Nemohla ale už vydržet neustálé protiletecké poplachy, zvuky přilétajícím raket, hluk výbuchů. Když nedávno zasáhla raketa nějaký dům asi kilometr od místa, kde žijí, už to nevydržela a zhroutila se,“ vypráví Dmytri.

„Zavolala, že si od toho musí přijet aspoň na měsíc odpočinout, uklidnit se, dát si do pořádku nervy,“ uvádí Dmytri. „Samozřejmě, že jsme řekli, že jasně. Dcerka se z dětského pokoje přestěhuje k nám a zůstanou u nás tak dlouho, jak bude potřeba,“ dodává.

Anna, která jede z Kyjeva s dětmi autem, přespala po dlouhé cestě ve Lvově a v neděli ráno se potkali v Přemyšlu. „Já potom zbytek cesty odřídím. Na ni by to byla dlouhá cesta,“ vysvětluje Dmytri. Švagrová, která má v Kyjevu firmu na prodej palivového dřeva, chce svůj byznys řídit z Čech.

V Kyjevu zůstal její manžel, Dmytriův bratr, který sice nebyl kvůli svému zdravotnímu stavu odveden do armády, ale stejně jako další ukrajinští muži nesmí opustit Ukrajinu. „V případě, že bude potřeba armádu doplnit, mohou sáhnout i po něm,“ dodává Dmytri.

Mrtví kamarádi, normalita války

Mládí strávil Dmytri s rodinou v Oděse, kde stále žije jeho otec. Na otázku, zda patří jako většina Oděsanů k ruskojazyčným Ukrajincům, se jen usměje. „Já se cítím Ukrajincem, mluvím ukrajinsky, Oděsa rozhodně není ruské město, žijí tam desítky národností,“ říká.

Vzpomíná také, jak tam před válkou jezdili s manželkou a dcerkou za jeho tátou k moři. „Malá si nejvíce zamilovala delfinárium Nemo,“ říká a ukazuje ze svého mobilu fotografii celé jeho rodiny v objetí s jedním z tamních delfínů. „Tátovi se z Oděsy nechce, miluje procházky po plážích u moře a i teď, válka neválka, na ně chodí.“

I mezi jeho přátele z dětství v Oděse vtrhla válka. „V širším okruhu mých přátel už je mnoho těch, kteří padli na frontě, nebo byli těžce zraněni. Mí přátelé v Oděse už to přijali jako normalitu, jako něco, co je prostě součástí jejich životů. Možná díky tomu to tam zvládají,“ uvádí Dmytri. Ruské agresi a jejím cílům vůbec nerozumí a věří, že válka snad v tomto roce skončí. „Sám si ale dávám otázku, zda má Ukrajina za cenu desítek, stovek tisíc mrtvých osvobodit všechna dnes Ruskem okupovaná území. Jestli to za to stojí,“ uvažuje Dmytri.

Vymyté ruské mozky

Jeho firma měla před válkou pobočku i v Rusku, což skončilo válkou. Nedávno ale musel s jedním ze svých bývalých ruských kolegů řešit garanční opravu výrobků prodaných v době před válkou.

„Myslel jsem si, že se mi aspoň omluví, že se bude za ruskou agresi proti Ukrajině stydět. Ale on mi do telefonu tvrdil, že kdyby Rusko nezaútočilo jako první na Ukrajinu, prý by Ukrajina zaútočila na Rusko. Já mu říkal, ať se vzpamatuje, proč bychom to dělali. Jsme mnohem menší a slabší země,“ popisuje nedávný hovor. „Ale on si nenechal nic vysvětlit a pořád mlel to svoje. Ti Rusové mají dnes úplně vymyté mozky,“ dodává smutně.

Vlak do Přemyšle přijel na čas. Švagrová před chvílí poslala esemesku, že už přejela hranici mezi Ukrajinou a Polskem a za chvíli bude u nádraží. „Takže teď mě čeká tak osmihodinová řidičská směna. Ale to je to nejmenší,“ usmívá se. „Tak po válce na viděnou v srpnu u moře na plážích v Oděse,“ loučíme se. A v duchu oba věříme, že se to opravdu může stát. Třeba už tento rok.

close info Zdroj: Deník zoom_in Exkluzivně z Ukrajiny 

Rok ve válce. První smutné výročí si v těchto dnech připomínají Ukrajinci a spolu s nimi i celý svět. Jak se za tu dobu změnil život běžných lidí? Skrývají se před ruskými raketami, nebo už si „zvykli“? Jak dnes žijí ti, kteří prchli z frontového pásma a přišli o své blízké? Deník to vyrazil zjišťovat přímo na Ukrajinu. V následujících dnech vám přineseme sérii reportáží od zkušeného válečného zpravodaje Luboše Palaty a fotoreportéra Lukáše Kaboně. Ve speciálním projektu Ukrajinci tehdy a teď se dočkáte i exkluzivního svědectví několika rodin z různých částí Ukrajiny. Každý den v tištěném Deníku a vše přehledně na denik.cz/ukrajina