Příspěvky pomohla Deníku zajistit Asociace nezávislých regionálních médií Ukrajiny. „Chceme i čtenářům Deníku ukázat, co se v našich městech děje,“ uvedla Oksana Brovková, šéfka asociace, která sama napsala první Dopis války pro Deník.

Dopis války číslo 1

Poslední týden před válkou byl strašně nervózní. Pořád jsem přemýšlela, co zabalit do evakuačního zavazadla. Jak dát věci čtyř dětí a dvou dospělých do evakuačních zavazadel. Léky: jaké, kolik? Děti mají alergie, kašlou, neustále jim teče z nosu… Brát obvazy? Jaké.

V jednu chvíli jsem si řekla, že to tak najde a koupila plátno a barvy. A začala kreslit. Van Gogh květiny, slunečnice. Uklidnilo mě to.

V noci ze středy na čtvrtek jsem z nějakého důvodu nespala. Probudila jsem se po hrozném snu, že letadlo bylo sestřeleno na obloze. Válka začala, řekla jsem si. Uvědomila jsem si to hned první noc, pár hodin před skutečným začátkem bojů…

Dva dny bez spánku, válka je už tady, ale stále jsme v jakémsi pomyslném bezpečí. Můj pětiletý syn Marco mladšího Darčika uklidňuje: „Sirény jsou dobré. Zachraňují nás, neboj se!"

Fotografie z Charkova.Fotografie z Charkova.Zdroj: Oksana Brovková

Nejvíce úzkostná je Orissa, naše dcera. Tuto sobotu, třetí den války, jsme oslavili její sedmé narozeniny. Žádní poníci a balónky, žádné růžové šaty s flitry a krásné stříbrné boty. V chladném hotelovém pokoji, téměř bez vody, daleko od rodiny a přátel.

Každé ráno začínám otázkou v pracovním chatu s kolegy: Kdo přežil tuto noc? Z různých regionů dostávám krátké odpovědi: „živí“, „ve sklepě“, „přežili jsme“, „znovu bombardovali“…

Na dům novinářovy matky z Černihivu spadla bomba. Pětiletá dcera byla zabita před zraky svých rodičů v Mariupolu. U restaurace, kde jsme obvykle obědvali, když jsme cestovali do rodné vesnice mého manžela, stojí ruský tank na trase z Kyjeva do Žitomyru. A střílí. Na auta plná lidí, která jedou po silnici. Sociální sítě jsou plné bolesti.

Zprávy bolí. Trhají srdce, ničí duši.

Ještě jsem nebrečela. Přemýšlím o polévce, která zůstala v kuchyni, o naší kočce a želvě, které jsme dali k přátelům, o žlutých tulipánem, které jsem si koupila den před válkou.

Fotografie z Kyjeva.Fotografie z Kyjeva.Zdroj: Oksana Brovková

Je třeba něco dělat. Pomáhám kolegům, koordinuji evakuaci, poskytuji rady, sháním léky, helmy. Pořád mám obrovskou důvěru v to, co náš prezident a jeho tým dělají, jak naše ukrajinská armáda statečně bojuje.

Tohle je poprvé, co to říkám. Protože před těmito strašnými událostmi jsem rozhodně nebyla příznivcem současné ukrajinské vlády.

Armáda, jazyk, víra, to je nyní náš trojzubec, náš státní znak. Naše síla. Cítím to.

A k obrazu, který jsem začala malovat ten den před válkou, se ještě někdy vrátím. A určitě ho dokončím.

Oksana Brovková, Kyjev

Oksana Brovková s rodinou.Oksana Brovková s rodinou.Zdroj: Oksana BrovkováOksana Brovková
„Vedu Asociaci nezávislých regionálních vydavatelů. Mám čtyři děti: Danu, Marka, Darka a Orissi. Píšu dětské knihy. Narodila jsem se v Záporoží, ale nedovedu si představit svůj život bez Kyjeva. Tři z mých dětí se narodily po ukrajinské revoluci. Moje děti neznali Majdan, exprezidenta Janukovyče a obavy ze střílení svobodných lidí v centru Kyjeva. Ale teď už vědí, že nepřátelé přicházejí, sirény pomáhají a vojáci nás zachraňují.“