Pro zkušeného reportéra to není první válečný konflikt. I prohlídku pod hlavněmi zbraní už v minulosti přestál. „Vím, kde a kdy není vhodné natáčet. Bohužel někdo na síť dal fotku našeho ukrajinského auta s tím, že v něm jezdí špioni. Mělo to velký dosah. Situace na Ukrajině je samozřejmě napjatá. Lidé jsou nervózní, za vším vidí něco podezřelého. I když jen jako novináři natáčíte na ulici,“ dodává.

Ukrajincům se nelze moc divit. Při invazi se setkávají s proruskými sabotéry a špiony. „Dokonce Poláci chytili v hotelu na polsko-ukrajinském hraničním přechodu Korczowa-Krakowiec ruského špiona, který se vydával za španělského novináře. Takové věci výrazně komplikují práci skutečných novinářů,“ upozorňuje Kaizr.

Ruské síly v Doněcku, s vojenským vybavením označeným písmenem Z.
Řekl, že jede na výcvik. Zoufalí Rusové hledají blízké přes ukrajinskou linku

Díky průvodnímu dopisu ukrajinské ambasády v Praze už jejich další cesta byla bez problémů. Zastavili v sedmadvacetikilometrové koloně před hranicí v Krakowieci. Mezi prchajícími lidmi a rodinami zůstali čtyřiadvacet hodin. „Někteří tam čekali i čtyři dny, než se jim podařilo dostat se na polskou stranu,“ zmiňuje reportér.

Emotivní loučení

Příběhy z tamních kolon přinesli se štábem jako jedni z prvních. „V prvních dnech tam humanitární pomoc nebyla prakticky žádná. Jakmile exodus zesílil a nastala uprchlická krize, místní lidé rozestavěli stánky podél cesty a snažili se vařit v provizorních polních kuchyních. Aspoň teplý čaj, jednoduché polévky, pro děti měli sušenky, ženy napekly bliny (lívanečky – pozn. redaktora). Nikdo nepočítal s tím, že uvízne tak dlouho na hranicích,“ popisuje Kaizr. V dalších dnech už začaly pomáhat první organizace, jako ukrajinská charita.

Muži, kteří doprovázeli nejbližší do bezpečí, se pak vraceli na východ do války. „Nešlo jen o branou povinnost a boj za Ukrajinu. Někteří muži chtěli ochránit zbytek rodiny, který z různých důvodů zůstal doma,“ vysvětluje.

Co se týká uprchlíků, podle něj neuvažují o tom, zda se vrátí v řádu týdnů či měsíců zpět domů na Ukrajinu. „Uvažují v horizontu dnů - kde budou bydlet, zda budou mít co jíst, zda budou mít kam dát svoje děti. Obdivuji statečnost žen, které během hodiny sbalily rodinu a, byť pod tíhou okolností, udělaly krok do neznáma," zamýšlí se.

Už teď ví, že některé obrazy si s sebou v mysli ponese dlouho. „V autě jsme převáželi některé lidi k hranicím. Třeba ze Lvova osmdesátiletého pána a jeho ženu. Mají syna v Plzni. I za poměrně krátkou chvíli vznikají přátelství. Loučení s nimi bylo emotivní. V hlavě mám i opuštěné řady kočárků. Matky, které s dětmi včetně miminek pěšky přecházejí, je tam nechávají. Do aut v Polsku se s kočárky nevešly,“ zmiňuje novinář Kaizr.

Auta narvaná uprchlíky

Od některých místních slyšel i o úplatcích pro ukrajinské celníky, jak však zdůrazňuje, důkazy chybí.

Psychicky náročné to podle něj bylo i pro Ukrajince, kteří přijeli pro své blízké z České republiky. Někteří také na uprchlíky čekali celé dny a noci. „Potkali jsme rodinu, která pak do jednoho auta naskládala sedm dospělých a devět dětí. Šílený příběh,“ uvádí.

Následky ostřelování Mariupolu
Střelba, chybí voda, mrtvá těla leží na ulicích. Mariupol je pro obyvatele pastí

Jak doplnil krátce po návratu do Čech, Poláci neuvěřitelný exodus už zvládají lépe. „Klobouk dolů. Například hodně pomohly vyhřívané stany, přece jen mrzne. I díky dobrovolníkům se záhy na jejich straně postarali o základní stravu a potřeby uprchlíků. Tamní úřady se snaží, mají to těžké,“ říká.

Válka na Ukrajině pokračuje a s ní obří uprchlická krize. Reportér Patrik Kaizr se chce do těžce zkoušeného regionu vrátit a pokračovat v práci.