Kliknutím zvětšíte„Musíme Rusy zastavit. Dá Bůh, že se nám to podaří. Těm, co už bojují se zdařil malý zázrak,“ uvádí Oleksij. „Putinovy plány, že nás dobude za pár hodin a na Ukrajinu jako stát se bude už jen vzpomínat, se nezdařily. Máme šanci se udržet a za pár dní snad bude Moskva prosit o mír,“ říká Oleksij, který neví, kam bude nasazen.
Bez muže nejdu
Třicátnici Irinu potkám, když si už s batohem a věcmi čistím před odchodem z hotelu v Užhorodu směrem k hranici ráno zuby. Když mě vidí, rozpláče se. „Vy jdete na hranici? Můžete nás vzít s sebou?“ ptá se a já se jí snažím vysvětlit, ať se tedy seberou a vyrazí také. Že se tam taxi a pak pěšky dá dojít, že je to odsud z okraje Užhorodu jen pár kilometrů.
„Bez muže ale nejdu,“ říká mezi vzlyky Irina, která přijela až z Charkova. „Muže ale nepouští. Je mobilizace,“ snažím se jí vysvětlit situaci. „Já jsem slyšela, že když se muži objeví na hranici, tak je hned zadrží a odvedou do armády. Můžete nám to zjistit, jak to je. Aby nás tam mohl doprovodit. Prosím!“ brečí dál Irina.
Z chodby přichází její černovlasý muž. „Irino, neblázni. Prostě vás doprovodím na hranici a pak se půjdu přihlásit do armády. Jinak to nejde,“ říká rezolutně. „A vám se omlouvám. Mysleli jsme, že odjedeme spolu, nemáme na Slovensku, ani v Maďarsku žádné známé. Žena zůstane sama s dvěma dětmi. Tak je z toho vystresovaná,“ dodává a všichni mizí v pokoji.
Osmadvacetiletý Arsenij, který vyrostl u černomořského přístavu Oděsa, přijel zpět na Ukrajinu až od Plzně, kde pracoval na stavbě. V linkovém autobuse, který by měl končit právě v Oděse, se on a dalších asi patnáct mladých mužů vrací na Ukrajinu. „I u nás se bojuje,“ říká v Užhorodě, kde autobus vysadil první cestující. „Byla vyhlášená všeobecná mobilizace, tak se jedu přihlásit,“ říká, když si dává po mnoha měsících první „ukrajinskou cigaretu“ při krátké pauze autobusu. „Nejedu se nechat zabít, ale pokud to bude potřeba, budu bojovat. Ukrajina je moje země a musíme jí před tím šílencem zločincem Putinem ubránit.“
Když přijdou, budu bojovat. Střílet ještě umím
O tom, že půjde bojovat, uvažuje i pětašedesátiletý užhorodský důchodce Bohdan. Na něj se sice všeobecná mobilizace nevztahuje. V armádě má už ale dva syny, jeden z nich bojuje zřejmě někde u Kyjeva. „Nedokážu se na to dívat v televizi, ani poslouchat rádio,“ svěřuje se. „Když by ale Rusové měli přijít až sem, do našeho města, přihlásím se mezi dobrovolníky a půjdu bojovat. Samopal ještě udržím a střílet jsem nezapomněl,“ dodává rozhodně.
Na občany a jejich podporu spoléhají Ukrajinci nejen v boji, ale také při odhalování ruských diverzantů, kteří jsou nasazováni daleko za linií fronty. Vzpomínka na Putinovy„zelené mužíky“, kteří okupovali Krym před osmi lety, je stále živá.
V databázi sabotérů
Atmosféra je hodně nervózní a stačí se chovat chvíli jako bezstarostný turista a fotit mobilem a už u vás jsou policisté. „Máme podezřelou osobu,“ hlásí policisté do vysílačky, když mě přistihli, jak si fotím Masarykův most přes řeku Uh.
Než si ověří, že jsem skutečně český novinář, působí hodně rozhodně a vypadá to na pěknou polízanici. Prohledají mi batoh, tašku, pak mě donutí si dát před sebe novinářskou reflexní vestu a ještě jednou si mě pro databázi možných sabotérů vyfotí. Odjíždí bez omluvy.
„Rusové už jsou i tady ve městě. Víme to, už jsme jich pět zatkli. Máme tu letiště, zásoby pohonných hmot, bojíme se sabotáží,“ vysvětluje mi Serhij, který slouží na hranici. „Myslet, že sem válka nakonec nedojde, by bylo naivní. Bohužel válka bude zřejmě brzy i tady.“
5
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
