Ráno 24. února (první den války, pozn. red.) si pamatuji jako by to bylo dnes. Mysleli jsme, že už je příliš pozdě. Uvědomovali jsme si, že přišla válka a říkali jsme si, že s nadějemi na adopci je konec,“ začíná své vyprávění pro server americké televize CNN sedmadvacetiletý Vladimir Bespalov.

Irina Kalininová. Zraněná těhotná žena po bombardování porodnice v ukrajinském Mariupolu. Lékaři nedokázali zachránit dítě, ani ji.
Její fotka obletěla svět. Manžel těhotné ženy z Mariupolu teď popsal celý příběh

Nakonec se ale stal přesný opak. „Adopci jsme odkládali, až vyděláme více peněz, budeme mít lepší auto, koupíme vlastní dům a naše děti budou mít všeho dostatek. Když ale začala válka, řekli jsme si: ‚A proč vlastně neadoptovat dítě hned. Vždyť našich cílů můžeme dosáhnout později společně. Jako jedna rodina,“ pokračuje Vladimir.

A tak právě v únoru 2022 zveřejnili Vladimir a Marie Bespalovovi, mladý pár žijící na východě Ukrajiny, na sociálních sítích následující výzvu: „Rádi bychom adoptovali dítě. Chlapce, nebo dívku. Novorozence, nebo odrostlejší dítě.“

Dlouho očekávaný telefonát 

Uplynulo několik týdnů, kdy se zdánlivě nic nedělo. Pak se ale tato výzva dostala k dobrovolníkovi, který pomáhal uprchlíkům z jihoukrajinského Mariupolu. A v dubnu následoval dlouho očekávaný telefonát. „Vím o malém chlapci, který přišel o rodiče. Měli byste zájem?“ ozvalo se z reproduktoru.

Nemusel se ptát dvakrát. Následujícího rána vyrazili manželé na dvoudenní cestu do Dnipra, kde malý sirotek našel dočasný azyl. Chtěli se co nejdříve setkat s chlapcem, který se měl stát součástí jejich rodiny…

Následky bojů ve městě Izjum v Charkovské oblasti na Ukrajině, 13. září 2022
Horory války. Lidé v Izjumu zažívali teror, okupanti zabili i malé děti

Dnes již prakticky neexistující Mariupol, strategický přístav na jihu Ukrajiny, si prošel týdny ruského bombardování a ostřelování. Obyvatelé desátého největšího města země se museli ukrývat v podzemí a doufat, že přežijí. Celkový počet obětí, které pohřbily sutiny budov těžce rozbombardovaného a téměř z osmdesáti procent zničeného města, není dosud znám.

Jedním z přeživších byl šestiletý Ilja Kostuševič, jehož rodiče zahynuli během prvního týdne války. Iljově matce se stalo osudným ruské ostřelování, když sháněla jídlo pro své blízké. Rodina se však o její smrti nedozvěděla. Druhý den ji proto šel hledat Iljův otec, ani on se ale nikdy nevrátil…  

Tři týdny v temném podzemí 

Malý chlapec následně zažil tři týdny jen těžko představitelného pekla, když se společně s cizími lidmi ukrýval v temném a studeném sklepě sousedova domu. Ačkoli se jeho noví rodiče snaží o tomto období příliš nemluvit, Ilja jim později vše popsal. „Muži popíjeli alkohol a ostatní děti ho šikanovaly. Hladověl a mrznul. Měl takový hlad, že dokonce začal jíst své vlastní hračky,“ vypráví tichým hlasem Maria, které nyní chlapec říká „mami“.

Manželé jsou ale prozatím pouze Iljovými zákonnými zástupci. Přestože je chlapec součástí jejich malé rodiny už takřka půl roku, k formální adopci nedošlo. A ani nemohlo. Adopce byly totiž na Ukrajině donedávna pozastaveny.

Všichni dobří rodiče se snaží své děti co nejvíc uchránit před hrůzami válečného konfliktu. A mladý manželský pár není v tomto ohledu výjimkou. „Snažíte se nemyslet na válku a zkrátka se věnovat svému dítěti. Snažíme se, aby měl pokud možno normální dětství. Kvůli práci to není jednoduché, ale každou volnou chvíli trávíme společně,“ popisuje Vladimir, který pracuje jako železničář. A proto se na něj nevztahuje branná povinnost.

Přišli o všechno, ale získali víc

Válka však změnila mnohé. Ještě před úspěšnou adopcí připravil mladý pár ve svém domě hned dva dětské pokojíčky – jeden s bílou postýlkou a modrým povlečením, druhý s palandou a spoustou hraček. „Obavy z adopce jsem neměla. Byla jsem přesvědčená, že jednou budeme mít dítě a byla jsem si jistá, že se o něj dokážu postarat, ať už bude jakékoli,“ vzpomíná Vladimirova manželka. Jelikož několik let pracovala v sirotčinci, domnívala se, že pokud jde o děti, má dostatek zkušeností.

Tyto přípravy však přišly vniveč. „Krátce poté, co Rusko zaútočilo na Ukrajinu, musel mladý pár uprchnout ze svého domu ve východoukrajinském Slovjansku, města nacházejícího se asi 110 kilometrů severně od Doněcku. „Naše stabilita zmizela v nenávratnu. Oba jsme přišli o práci i o náš domov. Přišli jsme o všechny naše úspory, zkrátka o všechno,“ vrací se do minulosti Maria a jedním dechem dodává: „Ale získali jsme mnohem víc.“

Zničený Mariupol, přístav na pobřeží Azovského moře.
Snažil se být neviditelný. Sedmnáctiletý Ukrajinec popsal hrůzy v ruském vězení

Rodině pomohla řada dárců, včetně fotbalového klubu Šachtar Doněck. I díky nim nakonec našli nový domov v Kyjevě. „A máme lásku. Lásku, která tvoří skutečnou rodinu. Toto dítě nebylo naše, ale naše láska je opravdová,“ zdůrazňuje Maria, zatímco se k ní i jejímu manželovi tulí Ilja.

Chlapec se stále potýká s problémy souvisejícími s několikatýdenními traumatickými zážitky. A to hlavně v okamžicích, kdy se Kyjev potýká s výpadky dodávek elektrického proudu. „Někdy má trach. Je hysterický a řekne mi, že má pocit, jako by byl zpátky v Mariupolu, ve tmě,“ přibližuje Maria.

Podle ní se ale Ilja učí svůj strach zvládat. Svědčí o tom slova, která pronesl při jednom z posledních výpadků proudu, když si při svitu svíček hrál se svými rodiči v útulném obýváku: „Tma už mě neděsí. Vím, že se světlo znovu rozsvítí.“