První věc, kterou po útěku z vybombardovaného přístavního města udělaly, byla, že si šly nakoupit základní potraviny: vodu, chleba a salám. Nadia Denyšenko a její děti se z Mariupolu dostaly po dlouhých třech týdnech války. Ve svém rodném městě čelily neustálým útokům, před kterými se skrývaly ve svém chladném bytě bez elektřiny, tepla i oken, které vysklil granát. Celé dny měly jen velmi málo jídla a téměř žádné tekutiny.

Proruští separatisté dohlížejí na odchod civilistů z Rusy obléhaného Mariupolu
Jako bych to ráno zemřela. Teenageři z Mariupolu podali šokující svědectví

„Byli jsme všichni tak šťastní, když jsme si koupili balenou vodu. Vypili jsme ji během několika vteřin,“ vzpomíná pro BBC Nadia na okamžik, kdy se se svými dvěma syny ve věku 14 a 5 let a dvanáctiletou dcerou dostala do relativního bezpečí. „Když začala válka, můj nejmladší syn řekl: 'Mami, já bych si rád dal chleba'."

Dva dny bez jídla

Jejich osud je dalším z mnoha příběhů neuvěřitelné odvahy uprostřed celé obrovské tragédie. Jejich dny v Mariupolu byly plné strachu a nejistoty, přes den se skrývali na chodbách za tlustými zdmi, noci trávili ve sklepě. Obvykle se budili kolem páté ráno. Hlasité výbuchy, někdy vzdálené, jindy blízké, totiž nedaly nikomu spát.

„Bylo to horoucí peklo. Člověk každý den žil s tím, aniž by věděl, jestli se ráno vůbec ještě probudí,“ řekla devětatřicetiletá Nadia, která před válkou pracovala v místním supermarketu.

„Ostřelování téměř neustávalo. Můj syn byl vyděšený a stále se ptal 'Proč to tady neustále vybuchuje?' Říkala jsem mu, ať se ničeho nebojí, že to jsou jen ohňostroje,“ popsala každodenní hrůzy matka tří dětí. Společně se sousedy si vařili to málo jídla, které měli. Obvykle na polní kuchyni v ulicích. „Často jsme zůstávali venku, protože tam bylo tepleji než uvnitř,“ vysvětlila BBC Nadia. Dva dny před evakuací už jim však žádné jídlo nezbylo, dokonce ani cereálie či ovesné vločky. Ne kvůli penězům, ale zkrátka proto, že už v Mariupolu žádné jídlo nebylo. 

Proč se nás snaží zabít, mami?

Daria a její potomci se pokusili uprchnout už několikrát, nikdy se to však nepodařilo. Při jednom z pokusů o útěk se se skupinou lidí vydali na místo, kde se shromáždila auta v domnění, že jde o evakuační koridor. Bohužel se však stali terčem útoku. „Bylo to naschvál,“ tvrdí Nadia. Přežít se jim podařilo jen díky muži, který je před útokem rychle strčil do poškozené budovy. „Když jsme odtamtud vylezli, byli jsme svědky něčeho strašlivého. Jedno auto bylo zasaženo granátem. Řidič, voják, který se snažil dostat svou rodinu z města, utrpěl zranění hlavy a krvácel. Ona a ostatní lidé ho pomohli odnést do sklepa, kde mu jedna z přítomných dívek, která nebyla lékařka, udělala několik stehů pomocí obyčejné jehly a nitě. 

„Poté, co jsme byli svědky takové hrůzy, se mě při cestě domů zeptal můj mladší syn: 'Mami, proč se nás snaží zabít?' Co jsem mu na to mohla říct? Nevím,“ řekla BBC Nadia v slzách.

Neustálý strach o život

O několik dní později, 17. března, se jim konečně podařilo vycestovat z města. Nejprve dorazili do vesnice Manguš, poté zamířili do Berdaňska, které je pod ruskou kontrolou, odtud nastoupili do autobusu do Záporoží. Cesta byla plná kontrolních stanovišť, které zřídili ruští vojáci nebo proruští separatisté. „Kontrolovali nás, zejména muže. Dívali se i do našich telefonů,“ řekla Nadia. Protože věděla, že se to může stát, smazala už předtím všechny fotky, které z Mariupolu měla. „Když jsme opouštěli město, byla jsem celá špinavá a od bláta, ani jsem se nesprchovala. Když nemáte co pít, nemyslíte na to, že byste se měli osprchovat,“ dodala.

Ukrajinci, kteří zůstali kvůli ruským útokům uvězněni ve městech, si vaří jídlo na ulicích, vodu získávají ze sněhu.
Útěkem před bombami peklo nekončí. Uprchlíky z Mariupolu drtí hrůzné vzpomínky

Cesta ze Záporoží do Lvova, města na západě Ukrajiny, který byl zatím útoků z ruské strany z velké části ušetřen, jim trvala pět dní. Jednou z mála známek toho, že je země ve válce, jsou zde zvuky sirén, které se rozeznívají několikrát denně. 

„Jsme v bezpečí a můžeme si koupit jídlo, ale můj syn stále schovává potraviny, chleba i bonbony. Ukrývá je v různých částech bytu, kde bydlíme," řekla. Když se ho zeptala, proč to dělá, řekl jí, že se bojí, aby měl zítra co jíst. 

Nadia si i proto nemyslí, že její děti budou někdy schopny překonat to, čím vším si prošly. Její dvanáctiletá dcera, která je za normálních okolností komunikativní, téměř nemluví a v novém místě bydliště si zatím nenašla žádné přátele. 

Matka tří dětí však doufá, že by se snad po válce, až bude město obnoveno, mohla do Mariupolu vrátit. „Z našeho města nic nezbylo. Předtím kvetlo a rozvíjelo se, bylo prostě dokonalé. Jediné, co jsme neměli, byl McDonald. Prostě nechápu, proč se to všechno stalo. Proč to udělali?“

Mariupol zažil nejhorší hrůzy ruské agrese proti Ukrajině. Od chvíle, kdy město obklíčily invazní síly a nemilosrdně na něj zaútočily ze vzduchu, země i moře, zemřely podle úřadů tisíce lidí. Mnozí jsou pohřbíváni v masových hrobech, bez obřadu a beze jména. Ulice za ulicí, budova za budovou, většina z nich nyní leží v troskách.