Vladislav Burjak, kterého ruská armáda 8. dubna oddělila od rodiny na kontrolním stanovišti při pokusu o útěk z města Melitopol, byl po několikaměsíčním vyjednávání mezi jeho otcem Olegem - místním ukrajinským úředníkem - a ruskými vojáky, kteří chtěli Vladislava vyměnit za osobu, o niž měla zájem ruská armáda, konečně propuštěn. 

Jeho barvité vyprávění o pobytu v zajetí je obrazem násilných výslechů zahrnujících brutální bití a potvrzuje mnohé předešlé zprávy o špatném zacházení ruských a proruských separatistických sil se zadrženými.

Burjak je jedním ze zhruba pětistovky případů civilních rukojmích, jejichž svědectví shromáždilo Centrum pro občanské svobody na Ukrajině. Tyto informace jsou však podle Ukrajiny jen špičkou ledovce. V rozhovoru pro The Guardian Vladislav popsal své dlouhé utrpení a to, jak ho ruští vojáci unesli z konvoje vozidel.

Čtyřicet dní v jedné cele

„V devět hodin ráno jsme odjížděli z Melitopolu do Záporoží. Kolem jedenácté nás zastavili na kontrolním stanovišti, kde ruští vojáci začali kontrolovat doklady,“ řekl britským novinářům mladík, zatímco seděl vedle svého otce.

Vzápětí ve svém vypravování pokračoval. „Zeptali se mě, jestli jsem si natáčel kontrolní stanoviště, a požadovali, abych jim dal svůj telefon. Pak  v něm našli video z ukrajinského Telegramu, na kterém ruští vojáci mluvili o tom, že nechtějí bojovat.“

„To je asi naštvalo, takže na mě zamířil voják se samopalem a řekl, že ho musím následovat. Odvedl mě do stanu, kde filtrovali lidi, kteří odcházeli. Tehdy zjistili, že jsem synem místního úředníka a že jsem cenný jako rukojmí,“ uvedl.

Následně ho prý převezli do Vasylivky, na místo, které slouží jako vězení, kde byl držen více než čtyřicet dní v jedné cele. Poslední měsíc v zajetí strávil v hotelu.

Křik, mučení i elektrické šoky

„V hotelu jsem musel pracovat. Myl jsem podlahy v místnosti, kterou využívali k výslechům. Uklízel jsem taky pokoje důstojníků a vyhazoval odpadky. Cela, kde mě drželi, byla vzdálená jen několik metrů od místa, kde Rusové vyslýchali. Slyšel jsem křik lidí a když jsem uklízel výslechovou místnost, často jsem tam nacházel zakrvácené zdi či podlahu. Protože jsem se při úklidu cel mohl volně pohybovat, měl jsem někdy možnost vidět, co se vyslýchaným lidem stalo, a oni si se mnou někdy mohli asi minutu povídat, když se dozorci nedívali,“ popsal šestnáctiletý mladík svou denní realitu v zajetí. 

Místnost, ve které ruští vojáci prováděli výslechy, popsal detailně. „Byl tam kovový stůl a dvě židle. Jedna byla pro vyslýchaného a druhá pro toho, kdo si dělal poznámky. Byly tam krvavé skvrny a krví nasáklé obvazy. Slyšel jsem i výslechy, nejméně třikrát týdně. Křičeli vojáci a často i vyslýchané osoby. Bili je a mučili pomocí elektrických šoků. Pokud někdo něco neřekl, mučení pokračovalo, někdy i několik hodin,“ líčil své děsivé svědectví Vladislav.

„Viděl jsem lidi i potom, co je mučili, měli pohmožděné obličeje. Měl jsem velký strach, že mě také zbijí, a tak jsem se snažil zůstat bez emocí. Nikdo mi za celou dobu neřekl, proč si mě nechávají, ale hádal jsem, že je to kvůli výměně.“

Na debatu nebyl prostor

Zatímco Vladislava držela ruská armáda, jeho otec vyjednával s Rusy.

„Poprvé mi zavolali den po jeho zadržení 9. dubna,“ začal své vyprávění Oleg. „Řekli mi, že mají mého syna a potřebují udělat výměnu. Bylo mi jasné, že se stal rukojmím. Ale také jsem pochopil, že je pro ně cenný, a tak mu asi nechtějí ublížit.“

„Nemohl jsem se s nimi hádat a říct: Je to jen dítě! Nebyl prostor pro debatu. Dali jasně najevo, že mám čas do 4. července. Pokud Ukrajina propustí jejich člověka, mého syna propustí taky. Za celých devadesát dní se mi podařilo s Vladislavem mluvit jen šestkrát, a i tehdy jsme věděli, že Rusové poslouchají.“

Další důkaz o zločinech proti lidskosti

Vyprávění rodiny Burjakových navazuje na mnohé zprávy o mučení, včetně zprávy Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE, anglicky OSCE), která uvedla, že „našla věrohodné důkazy o zločinech proti lidskosti spáchaných ruskými silami během invaze na Ukrajinu, včetně známek mučení a špatného zacházení na tělech zabitých civilistů ukazujících na nerespektování zásady lidskosti, kterou by se mělo řídit uplatňování mezinárodního humanitárního práva“.

Zpráva dále uvádí: „Mezi nejzávažnější porušení patří cílené zabíjení civilistů, včetně novinářů, obránců lidských práv nebo místních starostů, nezákonné zadržování, únosy a nucená zmizení těchto osob, rozsáhlé deportace ukrajinských civilistů do Ruska, různé formy špatného zacházení se zadrženými civilisty a válečnými zajatci, včetně mučení, nedodržování záruk spravedlivého procesu a ukládání trestu smrti."

Dokument rovněž popisuje nález řady mučíren oddělených betonovými zdmi v letním táboře v Buče u Kyjeva. Jedna z místností podle OBSE vypadala jako prostor určený k popravám, s dírami po kulkách ve zdech. V jiné místnosti, kde odborníci našli důkazy o mučení a waterboardingu, nalezli pět mrtvých popálených mužů s modřinami a tržnými ranami po celém těle.