„Když jedu na dovolenou, pozoruji třeba, jak jinde regenerují předměstí. Ne, že by to člověk kopíroval, spíš jde o sadu informací v kontextu konkrétního místa,“ vysvětluje Chybík. Dvojice nedávno obdržela jako vůbec první v Česku a na Slovensku prestižní ocenění pro nejlepší mladé architekty světa Design Vanguard 2019.

Máte v Brně nějakou oblíbenou stavbu?
O. Ch.:
Hned celou řadu. I když mě tam vedou smutné důvody, vždy obdivuji brněnské krematorium od Arnošta Wiesnera. Je to naprosto mimořádná stavba.
M. K.: Mnoho. nejraději mám ty, které slouží veřejným funkcím. Zároveň obdivuji kvalitu brněnského urbanismu v okolí Obilního trhu, který slouží jako přirozené centrum místní čtvrti.

Před pár měsíci jste získali prestižní ocenění. Už se jeho přínos stihl někam promítnout?
O. Ch.:
Pomalu se nám otvírají dveře do světa. Třeba nyní se účastníme soutěže v Moskvě jako jedni z šesti uchazečů z celého světa. Jsou mezi nimi studia, o kterých jsme se dříve učili.
M. K.: Další efekt byl, že nás v zahraničí začali brát trochu vážně. Minulý měsíc jsme měli možnost přednášet v Římě na Dnech architektury, kde po nás měl například přednášku Daniel Libeskind, který v New Yorku navrhoval regeneraci prostoru po teroristickém útoku na dvojčata Ground Zero. Byli jsme vlastně zvědaví, jaký bude mít cena dopad.

Měli jste tedy pocit, že vás předtím nikdo vážně nebral?
O. Ch.:
V česku možná už začínali, ale začátky byly krušné. O architektuře jsme hodně mluvili, jenže vždy trvá delší dobu, než se nějaký dům povede postavit. Venku jsme ale nebyli prakticky vidět. Teď pracujeme na tom, abychom nekreslili jen v Brně a u nás.
M. K.: Což je pro nás ale pořád velmi důležité a lokální projekty se snažíme dělat na stejné úrovni jako ty do zahraničí. Pokaždé jde totiž o zlepšení místa, kde žijí lidé. Samozřejmě si všech ocenění vážíme, ale architekti nekreslí domy pro ceny, je to spíše impuls, že směr, kterým jsme se vydali, je správný.

Můžete váš směr přiblížit?
M.K.
: Především chceme dělat moderní architekturu zodpovědně.

Jak vypadá zodpovědná architektura?
O.Ch.:
Třeba efektivně vynakládáme peníze. Myslíme si, že obor není o zlatých klikách a extrémně drahých řešeních. Důležité je investovat do podstatných aspektů. Architektura dokáže být velmi inteligentní sumou dat, která člověk vyhodnocuje a pak na to konkrétní místo, projekt a klienta dokáže zvolit správné řešení. Nemůžete navrhnout školu do Brna stejnou jako třeba do Indie. To prostě nejde.

Změnilo se nějak za posledních devět let vaše vnímání architektury?
O.Ch.:
Velmi výrazně. Začali jsme, doufám, být více pokorní.

Předtím jste nebyli?
O. Ch.:
To musí posoudit někdo jiný. Když si ale čtu některé naše rozhovory z doby, kdy jsme začínali, tak to bylo slušně řečeno hodně odvážné. (smích)
M. K.: Také chováme větší úctu k práci kolegů. Víme, jaká je to dřina nějaký dům dovést od prvotních skic do konce. To znamená jej postavit, nejen vyhrát soutěž. Což je hodně náročné, komplikované a obdivuhodné.

V Brně je několik škol architektury, jak na její celkovou úroveň nahlížíte?
M. K.:
Jako na velmi vysokou. Nahrává tomu i fakt, že spousta absolventů poté v Brně zůstává a dále tvoří. I my jsme tady studovali.

Nemáte proto pocit, že je v Brně přetlak či velká konkurence?
O. Ch.:
To si nemyslím. Podle mě je dobře, když má město hodně architektů. Pak to na něm jde vidět. Což si zřejmě nemyslím jen já. Když jsem byl v Římě, potkal jsem profesora teorie architektury, je to velmi extravagantní Ital, řekl mi: „Jsi z Brna? Tam stojí vila Tugendhat, což je jediná stavba od Mise, kterou jsem ještě neviděl. A Mies van der Rohe byl podle mě Maradona architektury." Oni všechno spojují s fotbalem, ale význam té osoby je podle mě v pro obor stejný. Snažíme se na to navázat. I když máme ateliér i v Praze a Bratislavě, neradi bychom se ale někdy stěhovali z Brna, kde máme hlavní sídlo.

Jakým způsobem se o navázání snažíte?
O. Ch.:
Brněnští architekti byli kosmopolitní, nestavěli jen v Brně nebo Česku, ale i v zahraničí. A podobné spojení je i naším cílem. Opravdu rádi se ale věnujeme zdejším projektům, jako je například rekonstrukce autobusového nádraží Zvonařka. Chápu to skoro jako vlasteneckou úlohu. Pokud je člověk trošku sensitivní, vnímá, když se opraví náměstí, divadlo nebo se postaví radnice. Je to obrovská radost, protože to znamená, že naše společnost je schopná se dohodnout a nezvolí nejlevnější a nejbanálnější řešení, ale udělá třeba architektonickou soutěž, díky které vznikají vynikající díla.
M. K.: Ne všechny projekty musí nutně dělat Chybík + Krištof, ale existuje institut architektonické soutěže. Do nich se přihlásí spousta architektů a vyhraje ten nejlepší.

Při opravách starších budov v Brně se stává, že zásah budí vlnu kritiky. Jak se podle vás lze nejlépe vypořádat s historií a zároveň se soudobými požadavky u staveb?
O.CH.:
Nemyslím si ale, že je jedinou cestou všechno památkářsky opravovat, ale rozhodně je třeba být velmi citlivý a vnímavý. V momentě kdy někdo přijde, přetáhne dům polystyrenem a přetře to na žlutou nebo hráškovou barvu, tak to je problém. (smích) Je to škoda a obraz nekultivovanosti části dnešní společnosti, což tu kultivovanou logicky a správně naštve. Pokud je ale člověk dostatečně citlivý, může jednotlivé historické vrstvy rozkrývat a navazovat na ně.
M.K.: Jsou dobří architekti, kteří tohle dokáží, odpovědí je s nimi spolupracovat. Každopádně město se má vyvíjet. Je to živý organismus, který by se neměl konzervovat. Stavby mají růst ve městech a ne na loukách a na polích, kde člověk zbytečně zastavuje ornou půdu, z čehož plynou další problémy. Každý metr čtvereční, který se postaví ve městě stojí nad vším.

Přesto to jsou většinou i lidé a ne architekti, kteří opravy a rozšíření kritizují. Uvědomují si podle vás i tento aspekt?
M. K.: Pomalu se to zlepšuje. Nikdo nechce žít v nekvalitním prostředí kam se dostanete jen autem a trávíte život v dopravních zácpách. Proto si myslíme, že stavět efektivně ve městech je zásadní. Pokud si představíme město jako koláč, tak jeho velikost by se neměla rozšiřovat. To nejlepší, co je vevnitř, mandle a dobroty, jsou tím, co ve výsledku chutná nejlíp. Ve městech má mít člověk všechno blízko, jde po ulici a mine hned několik kaváren, obchodů, všechno na poměrně malém ideálně pěšky dostupném půdorysu.

Můžete uvést příklad takového zahraničního města, kterým by se mohlo Brno inspirovat?
O. Ch.:
Studoval jsem v Grazu, což je druhé největší město Rakouska. Říká se, že velikostí druhé největší města jsou lepší pro život, i když Vídeň několikrát vyhrála cenu nejlepšího města pro život na světě. Graz je méně hektický. Když si ale uvědomím, jak se Brno za posledních deset let zlepšilo, je to opravdu skvělé.
M. K.: Podobně je na tom belgický Gent. Odtud pramení moje zkušenost ze studií a je zvláštní, jak si jsou ve spoustě věcí Graz, Gent a Brno podobné.

V čem se Brno zlepšilo?
O. Ch.:
Stačí jen prostý fakt, že nemáme žádná parkoviště v centru na náměstích. Máme krásně spravená náměstí, na kterých auta vystřídali lidi. Město se stalo městem. Vezměte si jak před nedávnem vypadalo Moravské, Jakubské, nebo Dominikánské náměstí a srovnejte je s nynějším stavem.

Kdo jsou Ondřej Chybík a Michal Krištof
Ondřej Chybík se narodil v roce 1985 v Brně, Michal Krištof o rok později ve slovenském městě Kláštor pod Znievom. Oba studovali architekturu v Brně. Chybík poté i v rakouském Grazu a švýcarském Curychu. Krištov v belgickém Gentu. V roce 2010 založili v Brně studio Chybík+Krištof, které nyní čítá přes padesátku zaměstnanců a má sídlo i v Praze a Bratislavě. Navrhli třeba podobu vinařství Lahofer ve Znojmě, prodejnu nábytku My dva v brněnských Vinohradech nebo bytové domy Waltrovka v Praze.