Při rekonstrukci tradiční vily jste využili jakési dřevěné krabičky, které prorůstají původním domem. Jak vznikl nápad použít pro přístavbu zděné stavby právě dřevo?
Inspirovala nás zahrada s krásnými borovicemi, která přes prosklené plochy prorůstá do interiéru. Nevědomá architektura. Princip šikmého modřínového obkladu byl zvolen na základě velkých přistavovaných objemů tak, aby nepůsobily mohutně. Šikmé laťovaní je zjemňuje a dodává dostavovaným částem drobnější měřítko. Dřevěný obklad orientovaný do zahrady po čase chytí šedivou patinu. Je to takový výrazový můstek mezi domem a zahradou, proměňující se v závislosti na čase.

Navrhovat omítku se zateplením a sedlové stříšky, aby to vypadalo jako kdysi, se nám příčilo. Jde o typový dům z dvacátých let minulého století, sice kvalitně postavený, ale v té době už architekt Bohuslav Fuchs a další stavěli moderní funkcionalistické stavby. Architektura v tomto případě nemusí být nutně zachovaná a konzervovaná. Chtěli jsme přístavbou – mladším bratříčkem – viditelně zaznamenat další vývojovou stopu domu pro další generace a dnešní vymoženosti, kam se stavebnictví téměř po století posunulo. Uvidíme za dalších sto let, co si vnoučata stavebníků postaví.

Zmiňujete Bohuslava Fuchse. Ve městě s výjimečnou meziválečnou i poválečnou architekturou, jakou má Brno, je otázka, jak k těmto stavbám pietně přistupovat.
Brno má výhodu, že v něm stojí několik skutečných architektonických skvostů, které lákají návštěvníky. Samozřejmě na prvním místě je vila Tugendhat nebo Výstaviště. Já sám jsem vyrůstal ve funkcionalistickém domě. Památkáři občas zaujímají příliš ochranářský přístup k jakýmkoli úpravám. Chybí větší nadhled a znalosti. Není třeba všechno konzervovat. Zároveň musím konstatovat, že se situace zlepšuje. Podívejte se třeba na švýcarská města Bern a Basilej, kde se památkáři nebojí povolit něco úplně nového. Chce to odvahu a znalosti, aby dokázali rozlišit, co má smysl zachovat a co nemá hodnotu.

V Basileji zaměřené na umění dokážou nové stavby původní architekturu podpořit ve výrazovosti. Například na střeše historického muzea v památkové rezervaci, v těsném sousedství místní baziliky, postavili nové patro v podobě organické čepice. Neměli bychom zapomínat na to, že i po nás musí zůstat nějaká stopa. Nemůžeme stavět jenom z cihel a kamene jako naši předkové. Historii bychom měli studovat, abychom se neopakovali. A zároveň našli inspiraci a posunuli se. Současná architektura, která je občas prezentovaná jako nejlepší, se snaží za každou cenu vytvářet pouze jiné tvary a jiné objemy, nám jde ale spíše o hledání nových principů.

Co je podle vás smyslem architektury?
Je to hledání ideálního prostoru, který musí fungovat a být krásný. Architektura řeší prostor, a je jedno, jestli jde o exteriér, nebo funkční interiér, náměstí, galerii nebo velkorysý kostel. Jde o krásu a řemeslo a všechno, co je kolem nás – v nejširším slova smyslu. Pro mne je velké téma regionalismus. Architekti a urbanisté by měli ctít lokální materiály, tradiční stavební typologii i lidové obyčeje, ale v moderním pojetí. Jinak si bude architektura všude bez rozdílů podobná až monotónní. Možná proto jsme ve zmiňované přístavbě Lerchová použili modřín, který je lokální dřevinou.

V tomhle ohledu je pro mě velmi inspirující Portugalsko, především přístup architektů Álvara Sizy a Souto de Moury. U každého zadání zkoušíme vykročit ze zaběhnuté typologie rozdělení obytného prostoru. Máme rádi jednoduché, čisté a nadčasové interiéry, které se nemusí za pár let kompletně renovovat. Nepracujeme však tak, abychom byli na první pohled čitelní. Celkový výsledek předurčuje do značné míry klient.

Máte za sebou už několik rekonstrukcí právě v historických objektech, například přestavbu bytu ve funkcionalistické Haasově vile. Jak radikálně k nim přistupujete?
Člověk se na rekonstrukcích naučí nejvíc, je to nejlepší škola života z hlediska stavebního řemesla. Tvoříme duo, já jsem architekt a Jakub je stavební inženýr. Díky tomu se dokážeme postarat o kompletní zaštítění celého projektu. Když překopáváme staré domy, víme, že nový prostor bude fungovat a má řešení. Když jsme začínali, všechny domy jsme si sami zaměřovali a fotili. A to je obrovská zkušenost. Dneska už na to čas nemáme, ale zakázka vždycky začíná tak, že si prostor projdu a velmi podrobně nafotím. Díky tomu hned od počátku víme, které prvky má z našeho pohledu význam zachovat.

Mezi projekty, které připravujete, se objevují rodinné a bytové domy i veřejné prostory. Je novostavba pro architekta ideálním prostorem?
Nezáleží na tom, jestli jde o novostavbu, rekonstrukci nebo kavárnu či showroom. A vždycky existují pro architekta nějaké limity – peníze, čas, požadavky klientů, to vše je třeba skloubit. Záleží také na tom, jak si s klienty porozumíte. Je důležité jim naslouchat. Kolikrát se bojí radikálnějších zásahů a pak nám říkají, jak jsme jejich myšlení posunuli. Pokud jim dáme to, co chtějí oni, je to málo. Po první schůzce od nás odcházejí s plnou hlavou, ptáme se na tisíc věcí. Je to taková zpověď nebo posezení s psychoterapeutem, dostat se do jejich hlavy, zjistit, co vlastně potřebují, aby se jim dobře bydlelo.

Největším projektem AEIOU je určitě obytný soubor řadových domů v Brně-Ivanovicích. Je zde při tomto druhu zadání ještě prostor pro architekta?
Existuje, ale je mnohem náročnější si ho vydobýt. Důležitý je začátek, aby byl dobře vyřešen urbanismus. Jednotlivé parcely jsou uspořádány pomocí systému šachovnice – dvojdomky a trojdomky se střídají s domy solitérními. Vymysleli jsme variabilní domy, které umožňují klientům, aby si svůj obytný prostor rozšířili díky modulům s různými funkcemi, což umožňuje vytvářet i kryté plochy, terasy nebo celé obytné místnosti. Jednoduše řečeno je to systém krabiček.

Základním typem zástavby je řadový dům, jehož přízemí je tvořeno vstupní halou, toaletou se sprchou, technickým zázemím, na které navazuje kuchyň s jídelnou a obývacím pokojem a garáží s jedním parkovacím stáním. V patře jsou tři ložnice, koupelna a šatna. Někdy na podzim by se klienti měli stěhovat a my jsme ve fázi unavené radosti. Těší nás, že o naše „krabičky“ mají zájem, a trochu jsme je tím donutili ke kreativitě a přemýšlení, aby se nedrželi jen projektu. Pořízení bydlení je přece největší investicí v našich životech.

Jak náročné bylo stavební řízení? Obyčejně bývá zdlouhavé a administrativně náročné, což mnozí považují za jednu z příčin nedostatku nových bytů. Vnímáte to podobně?
Já si myslím, že obecně záleží na odborné fundovanosti nás všech, myšleno architektů, projektantů a úředníků, zúčastněných v rámci celého legislativního procesu ve stavebnictví. Někdy jsme trochu líní se učit nové věci a říkáme si – ono to nějak dopadne. Stavební řízení nepovažuji za výraznou brzdu nové výstavby. Z vlastní zkušenosti vidím, že se staví celkem dost. Problémem ale je jak kvalitně po technické a především architektonické stránce.

Jsme někdy svázáni striktními normami a požadavky dotčených orgánů, a přitom nám uniká podstata věci. Dlouhý čas, který věnujeme vyřízení stavebního povolení, jde na úkor samotného navrhování, a podle toho to pak někdy v české architektuře vypadá. Vytrácí se experimentování a riskování, na to už čas a síly nezbývají. Z toho vyplývá, že by zjednodušení stavebního řízení určitě neškodilo, minimálně na úroveň jednostupňového, jak je tomu kupříkladu ve Švýcarsku.

V Praze konečně vznikl Metropolitní plán. Má Brno nějakou představu o budoucím rozvoji města?
Nic takového tady není, máme sice odbornou koncepční Kancelář architekta města Brna se zaměřením na architekturu a urbanismus, ta alw takové zásadní otázky neřeší. V Brně je potenciál, ale chybějí odvážné architektonické soutěže na všechny druhy staveb, především na ty veřejné.

Co soudíte o brněnském stavebním evergreenu – umístění nového vlakového nádraží?
Bohužel vítězí pravděpodobně varianta přesunu k řece. Jak chce někdo zastavět kus prázdného území a nutit lidi navštěvovat ho, a přitom udržet život v centru? Stačí se podívat na výstavbu budovy brněnské filharmonie, která se táhne osmnáct let. Přece je lepší přijet na nádraží a po svých dojít do centra, a tomu se má vše podřídit, ať to stojí, co to stojí.

Debata by neměla být primárně o pozemcích, návratnosti investic či jejich výši, ale o nepoškození města pro celé generace. Byla by škoda, kdyby se centrum města vylidnilo a stal se z něho jen skanzen pro turisty a místo pro shopping. Vybavuji si super moderní metro či nádraží, které v Lisabonu integrovali přímo v historickém centru města do původní zástavby. Vše měli přitom vyřešené během několika málo let.

STUDIO AEIOU

Studio AEIOU - Jan Vojtíšek a Jakub StaníkArchitekt Jan Vojtíšek (na snímku vpravo) založil Studio AEIOU v roce 2011 společně s Jakubem Staníkem. „Zabýváme se projekční činností novostaveb, rekonstrukcí, návrhem interiérů a urbanismem ve všech stupních projektu,“ říká. Oba jsou absolventy brněnského VUT, Jakub vystudoval pozemní stavitelství, Jan architekturu. Další  zkušenosti získal v Portugalsku, během studia na lisabonské Universidade Lusíada, kde spolupracoval s architektonickými ateliéry Ateliér Walter, Patricie Barbas & Diogo Lopes Architects.