„Nepřišla jsem zvítězit, jen si začesat a užít si to tu. Tentokrát jsem si nemusela vyměnit směnu. Vyšlo to, ale vypočítávala jsem to už dva měsíce dopředu. Kdyby to nevyšlo, vyměnila bych si ji," potvrdila stálá účastnice Miluše Hoffmannová z Rakovníka.

Soutěžit nepřišla ani Jitka Lužná z Lužné, přesto obsadila druhé místo s pěti věrteli. „Jsem tady, abych se pobavila a zavzpomínala. Je to příjemný odpočinek. Zdá se mi ale, že se pořád zhoršuji," řekla se úsměvem paní Jitka.

„Ale nezhoršujete," ozvala se také skalní účastnice Zdena Malafová. „Letos je to kvalitou chmele. Je sice hustý, ale drobný," dodala. I letos s přehledem zvítězila. Ale jen se sedmi věrteli oproti loňským jedenácti. 

Studenti jako brigádníci

Stálicí byla také brigáda studentů z Prahy z Obchodní akademie v Resslově ulici v letech šedesát devět až sedmdesát tři. Letos jejich barvy hájili jen tři studenti. „Letos je nás málo, ale pořád dodržujeme tradici. Večer posedíme při muzice v hospůdce. Nocujeme u Kutílků. Domů jedeme zítra, takže je to jako dříve," řekl za celou třídu Jiří Šťava.

Naopak poprvé v Přílepích česala Lada Razímová s vnučkou Sandrou. Nalákal je loňský ročník, kdy se byli na chmelnici jen podívat. „Přítel tady pracuje, takže o akci víme od něho," vysvětlila Lada Razímová. Ale na chmelu není žádným nováčkem.

„Naposledy to bylo v roce osmdesát šest, a to ještě ručně. Ale protože jsem nastupovala na vysokou školu, musela jsem až do Kravař u České Lípy, i když mi chmel rostl kousek za barákem," vzpomínala Lada Razímová. Ani Sandra nečesala poprvé. Už loni trénovala na Kněževeské šišce. Letos tu byla jako čtyřletá nejmladším účastníkem.

Dobrá atmosféra

Na chmelnici se po roce těšil Pavel Zítek, obchodní sládek Plzeňského pivovaru. Dokonce utekl z domova od malování. „Je tu hezky, příjemná atmosféra, i počasí nám přeje. Sice jsem výrobní sládek, mám na starosti obchod, ale sládek je mé původní povolání, takže se o chmel pořád zajímám," řekl. Plzeňský pivovar vaří hlavně z odrůdy Sládek, část piva pak z Žateckého poloraného červeňáku.

„Ve škole nám říkali, že cizí chmele jsou cítit třeba po česneku. Nevěřil jsem tomu, až jsem se přesvědčil na vlastní kůži. Český chmel je v pivu znát a dá mu nezaměnitelnou chuť," zkonstatoval Pavel Zítek s tím, že český chmel k českému pivu patří, a proto je dobré podpořit a zachovat naši tradici – ruční česání chmele. Spolu se sládkem česal celý tým Gambrinusu.

Nechyběl ani Antonín Panenka, Karol Dobiáš a Josef Laufer. Ten při předávání cen dokonce zapěl „Chodili spolu z čisté lásky a sedmnáct jim bylo let…" Tím připomněl legendární muzikál Starci na chmelu, který se točil právě před padesáti lety. A také slíbil: „Moc se nám tady líbí, zakládáme novou tradici, příští rok přijedeme zas."

Pro ty, co ruční česání nezažili, nebo už trochu pozapomněli:

Česat: Trhat chmelové hlávky.

Štok: Chmelová réva ze dvou až třech prutů, která se vine po drátku až na vrchol chmelové konstrukce.

Bouda: Špatně rostlé štoky, husté, s všelijak zamotanými pruty do sebe. U česáčů neoblíbené, protože je zdržovaly při práci.

Béry: Obzvlášť velké chmelové hlávky, které rychle přibývají.

Vosýpka, broky: Velmi malé chmelové hlávky, které nepřibývaly do koše.

Přidavačka: Koš, do kterého se chmel česal. Vešly se do něj zpravidla dva věrtele, do menších jeden. Ve větších koších by chmel vadl.

Věrtel: Dutá, kulatá plechová míra se dvěma uchy o objemu 25 až 30 litrů. Někteří přeborníci jich udělali až třicet denně. Záleželo na zručnosti a také na kvalitě chmele.

Míra: S plnými koši chodili česáči k míře, kde stál věrtel uprostřed velkého proutěného, později plechového kruhu. Do věrtele se sypal chmel. Plný se vysypal do žoku, který držel v kovovém kruhu připevněném na chmelničním sloupu. Míru obsluhoval jeden či dva lidé

Čepice: Tu měl vrchovatě naplněný věrtel, což některá obsluha míry po česáčích požadovala.

Žok: Velký pytel na načesaný chmel. Vešlo se do něj deset věrtelů. V něm se chmel odvážel na sušárnu.

Plíšek: Kolečko ve velikosti mince, které dostával česáč za každý věrtel u míry. Dříve bylo plechové s vyraženým jménem sedláka, pak i zemědělského družstva nebo statku. Později plech nahradil plast s názvem družstva. V neděli se vydávaly plíšky jiné barvy, protože se za ně platilo více. Plastové měly dírku. Česáči si je navlékali na spínací špendlík.

Rodinné kombajny: Vítaní pomocníci česáčů, vetšinou rodinní příslušníci, kteří přicházeli na chmelnice hlavně o víkendech.

Drbat: Velmi rychle česat chmel, což ovládali hlavně domácí.

Jít sypat: Jít s plným košem k míře.

Jít na plachtu: Pokud česáč přinesl k míře chmel s velkým množstvím lístků a větviček (suků), musel ho vysypat na plachtu a přebrat. Stávalo se to hlavně dříve a byla to velká ostuda.

Sedět na výstavě: Nejpomalejší česáč zůstával sám pozadu ve chmelnici, před sebou jen svůj řádek chmele. Ti rychlejší štoky okolo strhli a očesali. Tím na nešťastníka pražilo slunce. Někteří kolegové se pak nad ním smilovali, část řádku mu pomohli očesat, aby poposkočil dopředu.