O víkendu však Hořínští na likvidaci škod nepracovali sami. Na pomoc jim přijela pětice dobrovolných hasičů z Nekoře, které doprovázel starosta Jiří Pomikálek. Do obce postižené povodní se vrátili přesně tak, jak v červnu při své první letošní návštěvě slíbili.

„Byli jsme tu pomáhat už před jedenácti lety," popsal starosta Nekoře Jiří Pomikálek začátky dnešní spolupráce mezi oběma obcemi. „Naši hasiči jsou začlenění mezi asi dvacet jednotek pardubického kraje, které pomáhají při živelných událostech a civilní obraně. V roce 2002 se vybral Hořín, už ani nevím jak, asi se tenkrát píchlo prstem do mapy. Takže když se letos rozhodovalo, kam vyrazíme na pomoc, měli jsme okamžitě jasno," řekl Pomikálek.

V Hoříně byli také loni, tehdy však šlo o účast na vzpomínkové akci k desátému výročí od první ničivé povodně. Kdo mohl tušit, že za rok přijedou znovu…

Nové auto v akci

„Alespoň jsme měli šanci vyzkoušet v praxi nové hasičské auto. Koupili jsme ho minulý rok, z velké části z obecních peněz," přiznal starosta s tím, že na dvoumilionový vůz dostali dotaci ve výši 150 tisíc korun. „Nechci se k tomu příliš vyjadřovat, ale byla to třetina našeho ročního rozpočtu. Myslím, že je škoda, že stát víc nepomůže těm, kteří sami chtějí pomáhat," povzdychl si.

Když Nekořští přijeli, vítali je místní s otevřenou náručí. Jak by také ne, když se mezi nimi i za pouhých pár dní stačilo utvořit silné pouto. O tom ostatně vypovídá skutečnost, že hasiči dostali na památku žlutá trička s obrovským červeným srdcem a nápisem Děkujeme za pomoc…

„Sedí to, Hořín je pro nás srdeční záležitostí," přiznal starosta. „Chlapi si moc dobře pamatují, komu tady pomáhali před jedenácti lety, mají tu známé a kamarády. I proto chtěli vyrazit právě sem," vysvětlil.

Fyzická pomoc navíc nebyla jediná, která z Nekoře do Hořína putovala. Hned na začátku června mezi sebou nekořští hasiči uspořádali sbírku, kterou podpořilo také vedení obce, a spolu s humanitární pomocí peníze do obce přivezli.

Hasiči přiložili ruku k dílu všude, kde bylo potřeba

O tomto víkendu pak hasiči pomáhali především s pracemi, na které už místním nezbyly síly. „Slíbili jsme, že až to opadne a nastane únava, dorazíme. Tak jsme tady," poznamenal Pomikálek věcně. Hasiči například čistili meliorační a odvodňovací kanály, propustky nedaleko obecního úřadu nebo pomáhali otloukat domy. Zkrátka přiložili ruku k dílu všude, kde bylo potřeba.

Místní jejich snahu a ochotu velmi vítali, navíc jim Nekořští pomáhají udržet si dobrou náladu a z celé situace se nezbláznit. Měli na to svou vlastní, specifickou metodu. V takzvané velitelské bedýnce schované uvnitř hasičského vozu se ukrývalo speciální mazání, prý na puchýře. Šlo o domácí výrobu, hlavním složkami byly ořechy. A samozřejmě alhokol. „Ale ono to vážně zabírá!" hájili se svorně hasiči se smíchem.

Hasiči však nebyli jediní, kteří do Hořína zavítali, aby místním trochu ulehčili práci. Se svými kulinářskými pochoutkami se objevila také další dobrá duše, Eliška Křováčková ze Sovínek.

Pomoc potřebným

Majitelka květinářství v Bezně považuje pomoc potřebným za automatickou. Když před jedenácti lety slyšela o ničivé povodni, okamžitě zvedla telefon a zjišťovala, kdo by její snahu ocenil a hlavně potřeboval nejvíce. A skončila v Zálezlicích.

Letos v červnu si zase vybrala Hořín, kam okamžitě přivezla na sto čtyřicet porcí segedínu a zhruba stejně tolik domácích koláčů.

„Bylo to to nejmenší, co jsem pro ty lidi mohla udělat," řekla skromně žena, která obrovské porce jídla vaří v domácích podmínkách na obyčejném sporáku v normálně velkých hrncích, jaké má doma každý. „Dá se to zvládnout celkem bez problémů, navíc to nikdy nedělám sama. Pomáhaly mi dcery, něco přinesla švagrová a zapojily se i kamarádky," popsala, kdo všechno se do akce „povodňové jídlo" zapojil.

Eliška Křováčková přitom nevaří žádné polotovary, ale pořádné české jídlo. „Za tu dřinu si přece poctivou domácí kuchyni zaslouží. Oni tam nechávají všechno, tak jim přece nedám polévku z pytlíku," odmítla tuto možnost radikálně žena, která hasičům o víkendu připravila pravou sekanou.