Emoce vyvolává v poslední době diskutovaná novela školského zákona, která začne platit letos 1. září. Podle ministryně školství Kateřiny Valachové se však nejedná o změnu, kterou by měli pocítit všichni žáci. Novela změní především financování asistentů pedagoga a dalších podpůrných opatření a měla by vytvořit podmínky pro maximální využití potenciálu znevýhodněných žáků.

Na některých školách novelu vůbec nepostřehnou. Například na 5. základní škole v Mladé Boleslavi, kde několikaletý proces příprav už nese své ovoce. Děti se zvláštními potřebami tu mají k dispozici osm asistentek pedagoga. Škola se však dosud musela obejít bez systémové podpory.

„Inkluze bohužel přichází v době, kdy jsou pedagogové vyčerpaní z neustálého tlaku na výkon, minimální podpory (finanční a často i personální), a školy jsou dětmi a byrokracií přetížené. Nezbývá než doufat, že tato změna bude spouštěčem systémových změn ve školství, neboť těžší podmínky pro pedagogy už si lze těžko představit," míní Jana Krumpholcová z Lesní školky nad Klenicí, zastánkyně inkluzivního vzdělávání.

Varování před zjednodušováním problému

Oslovení pedagogové připomínají, že není třeba se obávat, že všechny děti s handicapem v září opustí speciální školy a nastoupí do škol běžných. Řada těch, kteří se pro takový krok rozhodli, jej už podnikla. Shodují se však také v tom, že je třeba brát v úvahu spokojenost všech účastníků vzdělávacího procesu a komplexnost problému. Varují před zjednodušováním, jakého se dopouštějí někteří politici.

„Je integrací, když dítě sedí stranou se svou asistentkou, plní jiné úkoly a má odlišný individuální výklad? Úplná inkluze by měla být jednou z možných variant. Varianta, která je nejoptimálnějším řešením pro dítě, rozhodně ale ne pro dospělé, stát a instituce. Uvádějme ji do praxe postupně, smysluplně či empaticky a vždy jen v zájmu dítěte," žádá oslovená specialistka na primární vzdělávání.

Názory respondentů Deníku

Simona Matoušková, učitelka na základní škole speciální:

Inkluze a virus zika, dvě velká témata posledních dní. Zdá se mi, že obojí na lidi působí děsivě, a to z jediného důvodu mnoho o tom neví. Inkluze již v dnešní době probíhá. Rodiče mají možnost výběru školy již řadu let. Inkluze přináší dětem se znevýhodněním velké výhody. Vzdělávání je zcela přizpůsobené schopnostem žáka a nenutí ho, tak jako integrace, dosáhnout stejné úrovně vzdělání jako jeho vrstevníci. Z toho důvodu žák není nucen svůj kolektiv opustit ve třetí, čtvrté nebo některé další třídě, tak jak to ukazuje praxe. Inkluze je dobrá, jen je třeba udělat mnoho kroků, abychom ji zvládli. Myslím si, že dokud budou lidé přemýšlet, proč to nemůže fungovat a učitelé se nenaučí učit jinak než frontálně, nebudeme připraveni. A to nemluvím o financích…

Daniel Marek, náměstek primátora (v gesci má i resort školství):

Domnívám se, že takto plošně pojatá inkluze (jak ji pojímá ministerstvo školství) není vůbec dobře připravena. Hlavně není připravena tak, aby ji přijali pedagogičtí pracovníci. Připomínky zkušených pracovníků ve školství nejsou brána v potaz a o finanční náročnosti a připravenosti finančních prostředků na tento proces MŠMT mlží. O dopadech na zřizovatele se nemluví vůbec. Obecně musím říci, že o tématu inkluze se chceme bavit, protože do budoucna je to určitě cesta, ale dlouhá. Musí se jít postupnými kroky. Je také potřeba zdůraznit, že začleňování dětí s určitými hendikepy se dávno děje formou integrace.

Jana Krumpholcová, učitelka v Lesní školce Nad Klenicí:

Inkluzi považuji za velmi příznivý jev, za mne osobně měla proběhnout už dávno. Je však poněkud mrzuté, že za ty dlouhé roky od revoluce se nepodařilo české vládě poskytnout školství příznivé podmínky pro efektivní práci, adekvátní finanční ohodnocení přetížených pedagogů a zajistit individuální přístup k dítěti, který je (nejen) pro úspěšnou inkluzi stěžejní. Z vlastní zkušenosti s menší různorodou skupinou dětí v naší lesní školce vím, že není problém přijmout dítě se specifickými potřebami, pokud fyzicky zvládne náš program. Umožňuje to vyšší počet dospělých na méně dětí, což však principiálně státní školství nepodporuje (opět z finančních důvodů). Osobně považuji velký počet žáků na pedagoga za jednu z největších překážek na cestě ke kvalitnímu školství v České republice. Inkluze bohužel přichází v době, kdy jsou pedagogové vyčerpaní z neustálého tlaku na výkon, minimální podpory (finanční a často i personální) a školy jsou dětmi a byrokracií přetížené. Nezbývá než doufat, že tato změna bude spouštěčem systémových změn ve školství, neboť těžší podmínky pro pedagogy už si těžko dokážu představit.

Čtěte také: Vzdělávání sluchově postižených dětí: příliš problémů, které inkluze neřeší