Redaktorka Nymburského deníku měla tu vzácnou možnost, pohovořit 
s kardinálem v prostředí poděbradského kostela Povýšení sv. Kříže, když jí věnoval chvíli před varhanním koncertem, který si přišel poslechnout. Snad se podaří čtenáři předat nejen obsah, ale také příjemnou a klidnou atmosféru rozhovoru s moudrým, skromně a vyrovnaně působícím člověkem.

Stává se vám během pobytu 
v Poděbradech, že vás někdo zastaví třeba na procházce 
a popovídáte si?

To se mi v takovém prostředí, jako jsou Poděbrady, tedy v lázeňském městě, na kolonádě a jinde, stává zcela pravidelně. Chodím v civilu, bez známek mého úřadu, 
a přesto mě lidé pozorují a buď se zeptají přímo: jste to vy? a nebo mají tu otázku v sobě. To je častá situace. Také se se mnou chtějí vyfotografovat 
a dáme řeč. Nebo chtějí něco podepsat. Řekl bych, že to je osud VIP person, že se neukryjí, a je třeba to tak brát. Tady v Poděbradech se mi to stává opravdu často.

Požádají vás lidé na ulici také 
o požehnání?

Ano, to se stává, požádají například rodiny, zvláště, když mají dítě.

V těchto dnech kolem sebe všude vidíme dýně, které se váží 
Halloweenu. Přitom českým svátkem jsou Dušičky. Jak se díváte na přebírání cizích svátků?

Dušičky je tradice křesťanská. Opat Odilo z řádu benediktinů ji kdysi zavedl, abychom pamatovali na ty, kteří nás předešli do věčnosti. Tím byl ustanoven tento svátek věrných zemřelých a od té doby se tato tradice drží. Zvláště dnes je tento svátek důležitý. Novináři píší o úctě 
k zemřelým a zveřejňují příběhy, kdy si pozůstalí například ani nevyzvednou urnu 
s popelem zemřelého nebo ji vysypou někde na hromadu odpadků. O tomto tématu se 
v centrálních médiích často hovořilo. Jde o princip úcty 
k druhému, úctu k zemřelým. To je také úkolem církve, aby nejen v okamžiku smrti nebo po smrti, ale vůbec v životě rozvíjeli u lidí úctu 
k druhému. To, že vezme žák nůž a bodne svou kantorku do zad, to je známka nerespektu 
a nulového vztahu k druhému člověku, zvláště když má nějaký úkol, funkci. Uvědomit si důležitost vzájemných vztahů a úctu je cílem těchto svátků.

Hovoříte o českém svátku, 
i když vlastně mezinárodním. Není ale podle vás ten český svátek vytěsňován americkým Halloweenem?

Často se něco nového dobře uchytává a Halloween je se svými zvyklostmi a barevnými obrázky velmi přitažlivý svátek, i když se také vzpomíná na zesnulé, není na rovině duchovní, jako jsou Dušičky. Je to spíše komerční. Víte, člověk dneška, pokud není nějakým způsobem hluboce duchovně založen, rád slaví a rád se vytrhuje ze všednosti 
a Halloween je možnost, jak to udělat. Člověk rád slaví a nevadí mu, neptá se a necítí, jestli to má duchovní rodinu, nebo ne. V tom je právě otázka Dušiček a Halloweenu, v duchovním základu. Tyto svátky však spojuje symbol světla. Ten, kdo ho rozsvěcuje, říká: Já věřím, že život jde za hrobem dál, že život pokračuje, nebo mám naději, že se s tebou - s vámi , kteří tu ležíte, setkám.

Žijeme ve velmi zrychlené a vystresované době. Kam to podle vás vede, jak to může skončit? Budeme stále zrychlovat, nebo se dokážeme jednou zastavit?

V minulých letech jsem se často zamýšlel nad perspektivou doby. Nejsem přítelem katastrofálních vizí, ale jako věřící člověk si říkám: Bůh se na to dívá a nechává to být. Proč to nechává? Jestliže Bůh je všemohoucí, proč něco neudělá? Mnozí z toho vyvozují, že Bůh není. On totiž nikdo té linii, kterou dává Bůh a bible, neunikne. Jestliže Bůh je tvůrce a živému a rozumnému světu lidskému dal zákony, tak jako je má příroda neživá, které platí, a kdo je nezachovává, zaplatí je i životem. Mně se zdá, že dnešní člověk tyto zákony nerespektuje 
a ony ho doženou. Lidově bych řekl „Ono mu to spadne na hlavu". Bůh dal člověku svobodu 
a není jako policajt, který, kdyby člověk tu svobodu zneužíval a volil to negativní, ho klepne přes prsty. Bůh ví, že se člověk potrestá sám. Ať nejsem jen v teoretické rovině: lidská identita a k čemu je člověk určen, je být tu pro druhého. Být tvorem společenským. To říkal už Aristotelés. Tak je to i na první stránce bible. Jsme stvořeni být pro druhého - to je ten zákon. Můžeme ho formulovat i tak, že člověk je stvořen k lásce. Milovat a být milován. To je prostředí, ve kterém se cítí dobře dítě 
i starý člověk, který už má život za sebou. Tento zákon když nerespektujeme, přehlížíme ho, musí nás dohnat. Máme dva hlavní příklady 
z minulého století, kdy nebyl tento základní zákon člověka respektován, a to velkým systémem nacismu postaveném na tanku a velkém systému komunismu postaveném na šestině světa. Byly vedeny nenávistí - nenávistí rasovou 
a třídní - a zbořily se. Ani ty tanky, ani politická moc šestiny světa je nechránila, protože to bylo protilidské. Člověk by se měl z historie poučit. My jsme se na gymnáziu učili, že historie je učitelkou života. Jestliže tak velká znamení, jako jsou nacismus 
a komunismus, nechápeme 
a jestliže se podle toho v nové době, po pádu komunismu nezařizujeme, tak nám to zkrátka spadne na hlavu.

Letos se lidé hodně baví o mayském kalendáři a konci světa, nebo jakési změně společnosti, morálním posunu a podobně.

Ano. Že konec světa jednou bude, to říkají i fyzici. Astronomie říká, že svět i vesmír je konečný. Z toho to více méně vyplývá. Lidé, když zažívají takový marasmus ve společnosti, říkají si, že to už se blíží konec světa. Víme, že konec světa bude, ale nevíme kdy. 
K tomu bych řekl jednu zásadní věc. My často situaci ve společnosti posuzujeme podle naší společnosti a podle evropské situace. To je veliká chyba. Když se podíváme na situaci celosvětově, Evropa je velkou výjimkou. Celkově ve světě, obzvlášť v Americe 
a Africe, lidé začínají hledat smysl života, začínají hledat hodnoty, hledají Boha. Toto nejsou mé závěry. Tyto závěry dělají politologové, například dva Angličané John Micklethwait a Adrian Wooldridge napsali knihu God is Back, tedy Bůh se hlásí nebo Bůh je zpět. Zkoumali náboženskou a hodnotovou situaci ve společnosti od sedmdesátých let a po čtyřiceti letech sepsali tuto knihu. Po světě se o tomto tématu šíří více knih. Zdá se, že se pomalu začíná rodit takový obrat v duši, srdci člověka. Já se nad tím musím usmívat. Jeden sociolog náboženství už ve 30. letech minulého století napsal na konci svého profesního života, že na jeho začátku před sedmdesáti lety si myslel, že náboženství je hotová věc 
a postupně zmizí, protože člověk ho potřebovat nebude. Jenže nakonec zjistil, že po něm zbývá vakuum, které volá po hodnotách a usoudil, že náboženství je nezničitelné 
a je nějakým způsobem zakódované v genech člověka. Když nastane taková situace, jako je nyní ve světě, člověk začíná znovu hledat.

Může to být i strachem? Hledá člověk oporu?

Může to být strachem, člověk se dnes cítí sám. V novinách můžete číst analýzy psychologů „senioři se cítí být osamělí". Cítí, že jsou nepotřební, odložení a nikdo jim nedává najevo, že jejich život má smysl. Proto je také eutanázie. Na druhou stranu ukázka: doktorka Svatošová 
z Červeného Kostelce založila hospicové hnutí a hospiců, zařízení pro seniory, zvláště 
v terminální fázi života, kde je obklopila lidmi, kteří jsou schopní milovat, je dnes asi čtrnáct po republice. Člověk, který je obklopen láskou a pozitivním postojem, nežádá eutanázii a umírá v klidu. Takže pouze neteoretizuji,ale život sám ukazuje.

Na koho v těchto dušičkových dnech nejvíce vzpomínáte 
z těch, co už mezi námi nejsou?

Já jsem letos v květnu oslavil osmdesátiny a hodně jsem vzpomínal na své rodiče. Lidé mi říkají „vy pěkně vypadáte" a já jsem si uvědomoval, že je to dar od mých rodičů, že jsem dostal takový fyzický základ a nejen to. Oni ten můj fyzický základ ještě rozvíjeli tím, že mě drželi k práci, k povinnostem. Mně se to tehdy nelíbilo, ale dnes s vděčností vzpomínám na rodiče.

A vzpomněl jste také na některou z nám známých osobností?

Vzpomněl jsem i na svém webu. Tou osobností je jihočeský biskup Josef Hlouch, který byl mým předchůdcem 
v českobudějovické diecézi
a u kterého jsem tři roky byl sekretářem po jeho návratu do diecéze po osmašedesátém. Jeho jsem si velmi vážil, jeho povahy, jemného způsobu jednání, až něžné lásky 
k lidem. On má letos čtyřicet let od smrti, takže jsem na něj tento rok velmi vzpomínal. Ze současníků vzpomínám také na Václava Havla a na další disidenty, kteří uspíšili pád komunismu. Vzpomínal jsem i v tom duchu, že měli být důraznější po pádu komunismu a nepouštět moc tak rychle a neudělat prostor pragmatikům a ekonomistům, kteří na hodnoty, o kterých Václav Havel mluvil, tolik nedbali 
a jen akcentovali ekonomii 
a myslím, že ti značně způsobili dnešní marazmus a nedostatky ve společnosti. Po dvaceti letech je vidět, že zanedbali vedle prosazování ekonomiky duchovní základy, které do společnosti nedali. A ono to takto nestačí. Dnes nám to padá na hlavu 
a bolestně si to uvědomujeme.

Děkuji za rozhovor a na závěr vás požádám o předvánoční přání pro lidi, pro čtenáře.

Já bych vyslovil přání lidem, aby vytvářeli ve svém životě a ve svých dnech trochu prostoru pro zastavení se, zklidnění se a aby vstupovali dovnitř, do duše, do svého nitra a tam hledali uklidnění 
a také aby poslouchali své nitro a své svědomí.

Miloslav kardinál Vlk

Narodil 17. května 1932 v Líšnici u Milevska, je český katolický duchovní a teolog, který mezi lety 1991 a 2010 působil jako 35. arcibiskup pražský a primas český, v letech 1990 - 1991 byl krátce 10. biskupem českobudějovickým. Jeho biskupské heslo zní: „Aby všichni byli jedno". V dobách pronásledování katolické církve v Československu komunistickým režimem působil částečně v oficiální, státem kontrolované části církve a částečně v neoficiální „skryté církvi". Jako biskup, kterým se stal po pádu komunistického režimu, pracoval na obnově zdevastovaných církevních struktur a vedl zatím neúspěšný boj za navrácení církevního majetku, o který totalitní režim církev připravil. Zdroj: wikipedia.org