Hrůzy nacistického tábora Osvětim přežila tehdy patnáctiletá Dagmar jen díky tomu, že byla úřední chybou označena za starší a z tábora smrti se dostala na práce v Německu. Štěstí v neštěstí měla už těsně po svém příjezdu do tábora. Na rozdíl od ostatních transportů nemusel ten její hned projít selekcí, při níž byla část vězňů rovnou posílána na smrt.

Později zjistila, že byla s dalšími určena ke „zvláštnímu zacházení"a smrt v plynové komoře ji měla čekat až za půl roku po karanténě. Po těchto šesti měsících ale přišla další změna. Práceschopní lidé byli posíláni do Německa.

Věkovou hranici u žen nacisté stanovili od 16 let, Dagmar bylo tehdy ale jen patnáct. Naštěstí měli nacisté 
v záznamu chybu. Podle spisu nebyla narozena v roce 1929, ale v roce 1925. Nacisté věřili že jí je 19 let, a tak byla poslána na práce do Hamburku na odklízení trosek, nebo kopání protitankového příkopu kolem města. Závěr války pak přečkala v táboře Bergen-Belsen. Poté, co ho osvobodili britští vojáci, se vrátila domů do Kutné Hory.

Po válce…

Po válce Dagmar Lieblová v Kutné Hoře dokončila gymnázium. Vystudovala český jazyk a němčinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a během studia se také provdala. Poté působila jako překladatelka a učitelka českého jazyka. Učila například i na jedenáctiletce v Čáslavi nebo na jazykové škole v Praze.

V roce 1993 se stala spoluzakladatelkou sdružení vězňů terezínského a lodžského ghetta z českých zemí, Terezínské iniciativy. Nyní je její předsedkyní a jako pamětnice se pravidelně účastní řady přednášek pro žáky a studenty škol.

V roce 2011 jí byl u příležitosti státního svátku 28. října propůjčen prezidentem České republiky Řád T. G. Masaryka, a to za vynikající zásluhy za rozvoj demokracie, humanity a lidských práv. O rok později ocenila svou rodačku i Kutná Hora, kdy jí tehdejší zastupitelstvo udělilo čestné občanství za prosazování hodnot a ideálů demokracie, humanity a lidských práv.

Přestože již Dagmar Lieblová řadu let v Kutné Hoře nežije, tak rozvoj města a události sleduje. Jak při slavnostním okamžiku před třemi lety nezapomněla uvést, čestné občanství vnímá jako závazek i jako poctu pro jejího otce Juliuse Fantla, který zde působil řadu let jako lékař.