Mezinárodní den žen: karafiáty jsou stále nejvíc v kurzu

Jiřina Zýková pracuje mezi květinami celý život, nejprve ve vazárně, nyní květiny prodává. Proto může časy tenkrát a nyní pěkně porovnat: „Samozřejmě, že dříve se slavilo MDŽ o hodně více, než dnes. Po revoluci zájem postupně opadal. Ale za poslední roky zájem opět stoupá.“

Nekupují se sice už tak velké kytice, spíše pozornosti. Zákazníci vybírají nejvíce karafiát nebo jarní petrklíč, cibuloviny. Nákupy se nyní rozdělily na Valentýna, MDŽ a Den matek. Někdy si to pěkně lidé pletou. Třeba babička koupí vnoučeti dárek na Valentýna. Ze by o MDŽ květiny kupovali pouze starší muži, se říci nedá. „Je to tak všeobecně. Dopoledne přicházejí ženy a vybírají květiny na hřbitov třeba pro maminku, protože vzpomínají. Odpoledne přicházejí muži. I mladší, ale většinou převažuje střední a starší generace,“ vybavila si Jiřina Zýková.

Před rokem osmdesát devět stávala před květinářstvím fronta. Než se sem začaly květiny vozit ze zahraničí, k mání byly pouze karafiáty, trochu gerbery a frézie. Těch bylo ale hrozně málo. „Ve vazárně jsme žádné speciální květinové vazby nedělali, protože to byl jeden podnik, vždy jsme o MDŽ věděli,“ řekla Zýková.

Svátek žen: z obchodů mizí karafiáty, petrklíče a narcisy

Že má maminka svátek, připomněla Jiřímu z Příbrami ve středu dcerka. „Ve shonu si to člověk pomalu neuvědomí, ale když už jsem zavrhl Valentýna, nesmím zapomenout na klasiku, tedy na MDŽ,“ řekl Jiří před květinářstvím v Pražské ulici a chvátal pro kytici karafiátů.

Tuto tradici prý doma udržují spíš jako šprým. Karafiáty totiž podle Jiřího nejsou zrovna nejoblíbenějšími rostlinkami jeho manželky.

V „květinkách“ nebyl zájem jen o karafiáty. „Předem jsme už objednávali také frézie a narcisky, ty bývají hodně oblíbené kvůli vůni,“ konstatovala květinářka Helena Pristášová  v květinářství na náměstí TGM v Příbrami. Žádný shon ale prý letos, jako bylo dříve zvykem, se ještě ve středu nekonal. „Ještě před rokem začali lidé shánět kytky už dva dny před svátkem. Je znát, že je čím dál méně peněz,“ poznamenala květinářka.

Zájem není jen o řezané květiny. „Velké oblibě se těší také červené petrklíče v květináči. Zrovna jich tu jeden pán koupil celé plato,“ usmála se květinářka v Pražské ulici.

Na svátek žen nezapomínají ani v obcích na Příbramsku. Například starosta Jinců Josef Hála prý chodí obvykle s náručí květin a rozdává je kolegyním. „Míváme u nás takové sezení, babinec tomu říkáme. Ženské se sejdou a diskutují. Letos ale bohužel musím vynechat, bojuji s virózou,“ zalitoval starosta.

Na oslavu MDŽ jsme se vždycky těšily

Čtyři dámy v nejlepších letech, Naďa Ullrichová, Milena Titlbachová, Eva Hoffmannová a Zdena Fialová z Rakovníka, sedí u kávy a vzpomínají. Jedna vzpomínka pomůže vyplout na světlo té druhé a ta zase té třetí… A tak se pomalu skládá celý obraz, jak to tenkrát bylo… Jak se tenkrát slavilo MDŽ, nebo-li Mezinárodní den žen.

Všechny tehdy pracovaly v bývalém TOSu Rakovník. MDŽ se tu připomínalo hned dvakrát. Osmého března na ně nikdy nezapomněli muži na pracovišti. Vlastně měly docela výhodu. Ve strojírenské fabrice pracovalo o hodně více mužů, takže si je pěkně hýčkali. Třeba Milena Titlbachová byla v dílně mezi samými muži.

Oslavy

„Já jsem pracovala v odbytu. Ten den už jsme věděly, že se jeden mužský hned po ránu ztratil do květinářství a přinesl květiny. Asi v devět hodin nám popřáli a předali malou kytičku. Většinou frézie, narcisky, tulipány a hlavně karafiáty. Na květiny se skládali,“ vyprávěla Naďa Ullrichová.

Společná oslava celé továrny se konala až v pátek jako taneční zábava od osmi večer. Organizovalo jí revoluční odborové hnutí. Z poloviny šly peníze na oslavu z fondu kulturních a sociálních potřeb, to znamená, že jí financoval podnik. S organizací se začínalo už v lednu. Musel se zajistit sál i kapela a také stejné dárky. Objednávaly se v obchodech v Rakovníku. Dárky schvalovaly odbory, ale přihlíželo se na návrhy jednotlivých úseků. Většinou někdo přišel s nápadem, co nejvíc zrovna letělo. Byla určena přesná suma peněz na jednoho.

Zábava bývala v Domě osvěty, v Dělnickém domě. Když pak zmizel, jezdilo se autobusy do kulturního domu v Pavlíkově. Na zábavu zase na oplátku zvaly ženy muže ze svého pracoviště.

„Ne že tam chodily manželské páry. Pokud manžel v TOSu pracoval, tak ano, ale šel se ženami ze svého oddělení. A zase pěkně na sále seděl u stolu s těmi svými kolegyněmi a kolegy z pracoviště. Manželka seděla také se svými,“ vysvětlovala zažitá pravidla Milena Titlbachová.
Přesně se poznalo: tady jsou účtárny, tady zase těžká mechanika, tamhle nástrojárna…

Program

Oslava měla i svůj program. Někdo z vedení podniku a předseda odborů v úvodu ženám popřál a poděkoval jim za práci. Pásmo k MDŽ si přichystaly děti z „tosácké“ školky na Krétě. Pak následovala taneční zábava s kapelou.

„Jen jednou si vybavuji, že jsme to přichystali úplně jinak. To už jsem pracovala v odborech. V Tylově divadle jsme měli estrádu, kde zpívala Iveta Simonová, pamatuji si, že jsem ji tam za odbory vítala,“ vybavila si Ullrichová.

Dárky

Svátek bez dárku by nebyl ten pravý. Ženy vedle květin dostávaly praktické maličkosti. Třeba peněženky, tašky, šálky na kávu, ručníky, skleničky. Podle toho, co se dalo na trhu sehnat v tak velkém množství. Například jen v Rakovníku pracovalo skoro devět set lidí, z toho více jak dvě stě žen.

Obdarovávaly se i ženy v důchodu a oslavu měly také zvlášť. A to ještě k TOSu patřil závod ve Vrchlabí a v Lubenci. Dárky musely být totiž navlas stejné, aby to ženy nemrzelo.

„Jednou jsme dostaly takové barevné koženkové tašky, červené a žluté, na každé oddělení se dostalo od každé barvy, ale některé ženské chtěly zrovna jinou. Ale nakonec se nějak dohodly. Dodnes používám kompotové misky a froté ručník,“ vysvětlovala s úsměvem Eva Hoffmanová.

„My jsme se na MDŽ těšily, byla to v podniku událost. Alespoň jsme se sešli. Už dopředu jsme vymýšlely, co si vezmeme na sebe. Znáte to. Pak jsme to všechny společně dlouho probíraly,“ přiznávaly přítomné dámy.

Podle nich je o to dnešní mladá generace ochuzena. Lidé už dnes nejdou tolik dohromady. „Trochu mě mrzí, že se o MDŽ říká, že se každý jen opíjel. Kdo se chtěl napít, napil se i na Den dětí. Samozřejmě, že se zábava rozjela. Zatancovali jsme si a pak šli domů. Druhý den byla sobota,“ konstatovala Naďa Ullrichová.