Ve společnosti rezonuje a při diskusi během zahájení Jednoho světa v Mladé Boleslavi se to potvrdilo, že téma uprchlické krize je jedno z nejvýraznějších témat současné veřejné diskuse. Jaká jsou stručná a základní fakta, co se České republiky týká?

Základním faktem zůstává, že Česká republika nikdy nebyla a není cílovou zemí pro uprchlíky z Blízkého východu ani Afriky a není předpoklad, že by se to mělo změnit. Důvodů je celá řada, od dlouhého a nekvalitního azylového řízení, po obtížnou integraci ve společnosti, která těžko přijímá uprchlíky jiného náboženství a jiné barvy pleti. Významnou roli ve volbě cílové země hraje také přítomnost příbuzných a komunit osob stejné národnosti a je faktem, že počet Syřanů Iráčanů a Afghánců, kteří tvoří podle OSN 85 procent osob na takzvané Balkánské cestě, je v České republice velmi malý a podpora jejich komunit nově příchozím pochopitelně také. Cílovou zemí jsme pro imigranty a uprchlíky z východu, především ze zemí bývalého Sovětského svazu. Svou negativní roli sehrávají také diskriminační zákony a praxe českého státu vůči legálně pobývajícím cizincům na území ČR. Velkým problémem zejména pro studenty nebo třeba ženy například z Ukrajiny či Vietnamu, které chtějí u nás založit rodinu, je vydřidušský systém povinného komerčního zdravotního pojištění, velkým problémem je zdlouhavé prodlužování pracovních, podnikatelských a dalších pobytů na našem území, zmanipulovaný vízový systém Visapoint, slučování rodin, tím vším náš stát brání v integraci cizincům a současně se snaží o co největší ekonomické využití jejich pracovní síly u nás.

Česká republika zastává vůči uprchlíkům velmi striktní přístup. V počtu udělených azylů jsme na chvostu Evropy. Čím si to vysvětlujete?

Hlavní příčinou je skutečnost, že takzvaný Společný evropský azylový systém de facto neexistuje, není ani společný a není to ani systém. Pořád máme v rámci EU 28 různých azylových systémů, které spolu soutěží o to, který bude co nejméně přitažlivý. A všem vyhovuje, že odpovědnost za pomoc uprchlíkům pak plnou vahou padne na Německo nebo Švédsko. A Česko je v této cynické soutěži mistrem nad mistry. Neváhá porušovat mezinárodní závazky, ať už se bavíme o situaci loni v létě v Bělé - Jezové nebo například na letišti v Praze - Ruzyni. Odpovědný azylový odbor ministerstva vnitra běžně nerespektuje správní lhůty a nechává uprchlíky nekonečně dlouho čekat na rozhodnutí, které bývá často nekvalitní a neobstojí u soudů. Máme i případy, kdy vnitro svévolně ani není ochotno nabrat do azylové řízení déle než dva měsíce zcela korektně podanou azylovou žádost nezletilého dítěte, které se u nás ocitlo samo bez rodičů nebo jiných příbuzných. Kombinace zlé vůle, porušování předpisů a xenofobních prohlášení politiků pak vede k tomu, že jen velmi odvážný nebo neinformovaný uprchlík si vybere Českou republiku jako zemi nového začátku života pro sebe a své děti.

Evropská unie se shodla na přerozdělování uprchlíků z Řecka a Itálie, pro Českou republiku z toho plyne konkrétní závazek jich přijmout zhruba 3,5 tisíce. Jak se daří tento plán naplňovat? Je podobné celoevropské řešení vhodné?

Přerozdělování uprchlíků z Itálie a Řecka zatím nefunguje (přemístěno bylo cca 600 osob) a je otázka, jestli fungovat bude. S uzavřením Balkánské trasy se domnívám, že fungovat bude lépe, protože uprchlíci v Řecku nebudou mít jinou možnost, jak se dostat do země EU, která by jim poskytla azyl. Navíc se předpokládá implementace dohody s Tureckem, která rovněž obsahuje závazek legálního přesídlení Syřanů do EU. Česká republika ústy premiéra a ministra vnitra na jedné straně velmi přivítala uzavření balkánské trasy a dohodu EU s Tureckem, ale o svůj díl odpovědnosti a solidarity se jako obvykle nehlásí - v rámci relokace z Řecka a Itálie jsme nepřijali nikoho a v rámci přesídlení by se snad měli do kvóty započítat křesťanští uprchlíci z Iráku, kterým vláda, přes odpor úředníků MV a za podmínky vyloučení iráckých křesťanů ze Státního integračního programu, povolila přesídlení do ČR. Považuji český přístup za velmi nekonstruktivní a nesolidární jak s uprchlíky, tak s partnery v EU. Prostě jako obvykle, EU dotace chceme, ale odpovědnost nepřijímáme a solidarita, na které je postavena Evropská unie, je nám jako státu naprosto cizí. Pozitivní je naopak probuzení občanské společnosti a angažovanost mnoha nových dobrovolníků do pomoci uprchlíkům.  

Téma uprchlické krize se doposud řeší na národní či evropské úrovni. Jsou nějaké závěry, které z toho plynou pro město velikosti Mladé Boleslavi? Jaká by měla či může být jeho role v řešení této situace?

Mladá Boleslav jako významné průmyslové město by mohla jít příkladem a otevřeně deklarovat, že z demografických, ekonomických a humanitárních důvodů by byla schopna přijmout nové cizince a uprchlíky jako své občany. Je to moderní město, ve kterém již nyní žije mnoho cizinců celé řady národností, a zkušenosti Mladé Boleslavi s integrací cizinců jsou velmi dobré. Nedochází k žádným incidentům, segregaci či sociálnímu vyloučení a ukazuje se, že obyčejní lidé, pokud mají tu možnost setkat se s cizincem nebo uprchlíkem osobně, nejsou vůbec tak xenofobní, jak by mohly napovídat průzkumy veřejného mínění.

Čtěte také: Příchod migrantů by vadil až třem čtvrtinám Pražanů