Mladíci z Kutné Hory a Kolína projeli Balkán žigulíkem

Nápad vznikl u prvního jmenovaného. „Původně byla myšlenka, že pojedeme na Ukrajinu, že tam natočíme reportáže. Ale bohužel na to nebyly finance," řekl Tomáš. Honza s Matoušem byli do této expedice, jak se říká, vhozeni. „Tomáš řekl ,Pojeď se žigulem.´ Tak jsem jel," vzpomínal s úsměvem Jan Musil. „Od začátku mi to ale přišlo jako dobrý nápad a nedělalo mi to problém," souhlasil Matouš Fidler.

Osm dní, sedm zemí

Chlapci si pro svou cestu vybrali země na Balkánském poloostrově. Přesněji řečeno z České republiky vyjeli přes Rakousko, Slovensko a Maďarsko do Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Srbska. Za svou cestu ujeli přes 2700 kilometrů. Plánovali sice více než tři tisíce, ale do Rumunska nakonec nedojeli.

První den navštívili Slovensko a Rakousko. Hned ve Vídni zažili, jaké to je, být středem pozornosti hledáčků fotoaparátů. Jejich žigulík byl totiž velmi žádaným objektem. Turisté si místo drahých moderních aut fotili desítky let staré auto z Ruska. Jak ale postupně sestupovali do nižší části Evropy, zájem o vůz upadal. Na Balkáně je žigulík totiž stále zcela normální vůz. To ale měli mladíci teprve zjistit.

Den druhý patřil Maďarsku. Cesta na Balaton vedla také přes zříceninu Csesznek. „Dalo nám ale hodně zabrat zaparkování u Balatonu, protože všude byly soukromé pozemky. Nakonec jsme ale i to zvládli," vyprávěl Matouš Fidler.

Chorvatsko bylo v plánu na den třetí. Nejkrásnějším státem ale podle kluků byla Bosna a Hercegovina, jinak řečeno den čtvrtý. „To je stát, který je kulturně úplně odlišný. Je tam hodně muslimů a je zvláštní, že muslimové tam mohou žít s křesťany vedle sebe a nehádají se," podotkl Tomáš Charavát.

Jeden velký kopec

Bosna v sobě ukrývala mnohé krásy. Podle cestovatelů je ale jeden velký kopec. Silnice navíc byly v rozlehlých pláních. Klukům se tak stalo i to, že jim navigace po odbočení oznámila, že další odbočka je čeká až po 250 kilometrech. Ani to výpravě cestu Bosnou nezkazilo.

Mladé chlapce zaujalo především hlavní město. „Sarajevo je nádherné. Jsou tam minarety, mešity a připadalo nám to jako malý Bagdád," poznamenal Jan Musil. „Jsou tam hodně rozbourané domy a mešity mezi tím docela vyčnívají. Historické centrum je ale krásné," dodal Tomáš Charvát.

Nejdále na celé cestě bylo Srbsko. To na dobrodruhy čekalo šestý den. Jejich hlavním cílem byl Bělehrad. Ten ale po krátké chvíli rychle opustili. Vzpomínají na něj jako na velké ošklivé město, které připomíná tu nejhorší okrajovou část Prahy.

Předposlední den výpravy už byli na cestě zpět přes Maďarsko a poslední den již čekala žigula a jeho pasažéry jen cesta přes Slovensko a slavný návrat domů. „Když jsme přijeli k Tomášovi, tak maminka brečela a babička doslova zahodila hůl a doběhla k nám," vzpomíná Matouš Fidler na návrat domů.

Matoušovy kufry

Mladí cestovatelé zažili na své cestě spoustu kuriózních věcí, na které nikdy nezapomenou. Komplikace na náročné cestě začaly již v Kutné Hoře. Před odjezdem se mladíci domluvili, že každý z nich si vezme jednu tašku s jídlem, jednu tašku s oblečením a balík vody.

Jak Tomáš Charvát, tak Jan Musil toto splnili. Matouš Fidler si ale zabalil více. „Měl obrovský loďák plný jídla, chladící tašku, mrazící tašku, igelitky plné jídla a byl nabalený jako na tři měsíce," smál se zpětně situaci na startu Tomáš Charvát. „Není to pravda. Ale mezi jídlem byla i bábovka," podotkl Matouš Fidler.

Skutečně kuriózní okamžiky měly teprve přijít. Jeden zažila kutnohorsko-kolínská výprava v Sarajevu. Z minaretů se začalo křičet a všichni poklekli a modlili se. Byli jsme z toho maličko mimo. Do Bosny jsme jeli z Chorvatska. Tam se takové věci nedějí," shodli se mladíci.

Pytlíkové polévky

Na zemích bývalé Jugoslávie je ale nezaujala jen odlišná kultura. Markantně se tam od České republiky lišila i gastronomie. Zajímavá jídla ale všechny nelákala. Přiznali, že žili spíše na pytlíkových polévkách. Přesto ale do kuchyní alespoň nakoukli.

V Segedínu ochutnali pravý maďarský guláš ze srnčího masa. A v Srbsku pak zažili pravé hody. „Zbývaly nám nějaké peníze. Shodli jsme se, že si dojdeme na jídlo. Chtěli jsme se prostě najíst pořádně. Seděli jsme v jedné hospůdce a přinesli nám snad úplně všechno, co bylo na lístku. Všechny druhy masa, všechny druhy příloh," vyprávěl Tomáš Charvát.

Na cestě chlapce provázely i rozmary matky přírody. Za celou dobu zažili sice jen jeden jediný deštík. Ten ale přišel v momentě, kdy Matouš Fidler spal venku. „Přišel za námi tehdy mokrý a ještě navíc vystrašený od nějakého chorvatského brouka," zavzpomínal s úsměvem Tomáš Charvát.

I ten si ale zažil s přírodou své. Den poté, co Matouš Fidler zmokl, se právě Tomáš Charvát probudil ve spacáku plném slimáků. „I to jsou zážitky, na které člověk jen tak nezapomene," řekla trojice.

Srbští policisté

Vybrat ale tu skutečně nejzajímavější vzpomínku z celé cesty bylo pro kluky náročné. Na jedné se ale dokázali přece jen shodnout. „Když jsme projížděli Srbskem, tak nás přes hranice večer už nechtěli pustit. Zaparkovali jsme proto v jedné vesničce u památníku," začal vyprávění Tomáš Charvát. Místo si vybrali hlavně kvůli tomu, že tam bylo světlo. Pak ale přišlo překvapení.

Čeští hoši totiž zaparkovali přímo u stanice srbské pohraniční policie. S policisty, kteří sotva uměli základy angličtiny, měli zprvu problémy. „Vzali si od nás občanky. Pak se dokonce ptali nadřízených, jestli si nás tam mají nechat," prozradil Jan Musil. Poté se ale situace uvolnila. O to více ale byla překvapivější.

„Ptali se, jestli s sebou máme nějaký alkohol. Když z nás vypadlo, že ne, tak se ptali, jestli nějaký nechceme," prozradil Matouš Fidler. Druhý den ráno tak byli kluci odvezeni k místnímu pálenkáři. Ten jim dával ochutnat všechny své pálenky, a to i řidičovi Tomášovi Charvátovi. „Oni ale pili i ti policisté, tak to bylo v klidu," vzpomínal s úsměvem řidič výpravy.

Zakleté Maďarsko

O alkohol, který si nakonec vezla ze Srbska, mohla ale trojice hodně rychle přijít. Maďarská policie byla podle vyprávění Matouše Fidlera „velmi akční" a prohledala skoro celé auto. Karimatce, kde byly pálenky zabalené, se ale překvapivě vyhnula. Bylo to právě Maďarsko, které cestovatelé nazývají zakletým.

V tamní Budapešti totiž zažili jedinou bouračku. Domluva s místní státní a kriminální policí byla náročná. Dokonce kvůli českým hochům musela přijet i překladatelka. Mocný žigulík srážku s druhým autem přežil skoro bez úhony. Kluci jen vzali sikovky, ohnuli blatník na původní pozici a jeli dál. Druhý aktér nehody na tom ale byl mnohem hůře. „Ten Opel Corsa byl na odpis," zdůraznil Tomáš Charvát.

Celá cesta mladíky stála hodně peněz a sil. Že na ni vyjeli, ale nelitují. Z každého státu si přivezli suvenýry. Nejvíce si ale cení kamenů z břidlicového pramenu, který našli v Bosně. K vodě se vztahuje i vzpomínka na Plitvická jezera, kde platí zákaz koupání a opuštění vyznačené cesty. To vše ale šlo stranou s příjezdem Kolíňáka Tomáše Charváta. „Slíbil jsem si, že se v Plitvických jezerech prostě vykoupu a také jsem to udělal," přiznal se.

Mafiánská ulice

Posledním velkým zážitkem, který si chlapci ze své výpravy přivezli, bylo setkání s mafií v Sarajevu. V celém širokém okolí bylo jen jedno parkovací místo. To bylo ale v až podezřele vypadající ulici plné krásných a drahých aut. Sotva mezi ně ale zaparkovali svůj žigulík, přiběhl místní muž a mladíky upozornil, že jsou v mafiánské čtvrti, a pokud neodjedou, auto jim někdo vykrade nebo rozbije. Nezbývalo nic jiného, než rychle odjet a dál v Sarajevu hledat místo.

Ani dotek mafiánské atmosféry, mladé cestovatele neodradil od dalších výletů, a tak už nyní plánují další, tentokrát čtyřiadvaceti denní cestu. Ta by měla tentokrát vést do „civilizovanější části" Evropy. „Prvního srpna budeme odjíždět do Španělska, Portugalska, chceme se podívat i do Beneluxu a Dánska," řekl Tomáš Charvát.

Ten přiznal, že raději chtěl do chladného Ruska. Kolegové ho ale přemluvili. Chtějí totiž vidět Amsterdam. Zda se tam dostanou, ale netuší. Tomášovo auto, podle jeho vlastních slov, splňuje ekologické normy „asi jako tank". To pro přísné západoevropské normy nebude to pravé.