Na pozadí této velkolepé akce stojí hlavní organizátorka a ředitelka Českého muzea stříbra Světlana Hrabánková, která ve svých rukou drží nejen chod akce, ale i podobu scénáře a mnoho dalších drobností, které jsou pro uskutečnění stříbření potřeba.

Stříbření je skoro tu. Jste jako organizátorka nervózní, jak to dopadne, nebo už to za těch jednadvacet ročníků berete s klidem a nadhledem?

Nedá se říct, že jsem nervózní, ale klidná také ne. V této fázi příprav je člověk v takovém pracovním shonu, že je pořád co dělat. Nelze vypnout. Nemůžu si říci: „Tak a je hotovo! Teď už mám všechno krásné připravené." Najednou se objevují další věci a problémy. I když už jsme všichni v přípravách zacvičení a jde to jednodušeji než dříve, stejně může nastat ve čtyři hodiny ráno před začátkem programu situace, kdy si uvědomím, že jsem na něco zapomněla, a rychle to musím vyřešit. Navíc, i když je vše zdánlivě hotové a připravené, musíme stále ověřovat, především u různých dodavatelů, že to tak opravdu je. Zkrátka na nervozitu není čas, ale ani na ten klid.

Jak vlastně myšlenka stříbření vznikla. Bylo to zacílené na nějakou jinou akci?

Ano, prvotní myšlenka se zrodila v roce 1991. V Kutné Hoře se konala po dlouhých desetiletích jedna z prvních mezinárodních církevních konferencí. Pro veřejnost to byla velice atraktivní záležitost. Po ulicích se pohybovali cisterciáci z několika zemí, například z Francie, což nikdo do té doby z naší generace neznal. Po velice dlouhou dobu se totiž v naší zemi podobné konference nekonaly, nebylo obvyklé, aby se sem a konkrétně i do Kutné Hory sjíždělo tolik odborníků i laiků z různých zemí, aby bylo kolem toho tolik aktivit. Tehdy bylo založeno konsorcium, ve kterém jsem byla i já a dva produkční. Vyvstala tehdy myšlenka, že Kutná Hora bude žít odborným životem, ale veřejnost by se měla nějakým způsobem zapojit také.

Jak jste to udělali?

Byl zorganizován historický průvod. Ten šel na Vlašský dvůr a tam proběhl jakýsi vítací ceremoniál. Já u toho tehdy ani nebyla, v tu dobu jsem byla na jedné části programu samotné konference. Historický průvod jako akce dostal jednoduché jméno - Stříbření. Na další dva roky se z něj stalo Kutnohorské stříbření a nakonec po určitých úředních peripetiích se ustálil i oficiálně zaregistroval dnešní název - Královské stříbření Kutné Hory.

Vzpomenete si na všechny představitele Václava IV.?

Určitě. Ve zmíněném prvním ročníku o krále přímo ani nešlo, to už jsem říkala. O rok později jej hrál Ondřej Vetchý. Přijel i s manželkou a slavnou kokršpanělkou Barčou, kterou si mnozí jistě vybaví z filmu Tmavomodrý svět. Pan Vetchý byl velmi pečlivý, i když se text musel učit až tady v šatně, protože jako profesionální herec měl spoustu jiných povinností.

Po Ondřeji Vetchém už nastoupil nynější král?

Ne, to ještě ne. Po něm následoval Václav Vydra. S ním jsme si opravdu užili. Program začínal již v pátek odpoledne. Pan Vydra měl sice svůj text dopředu, ale když přijel, přijel pozdě a navíc ho zřejmě zarazila ta zvláštní situace hrát na ulici. Podařilo se mu pouze odpovědět na repliku rychtáře jen zmatené „Budiž!" Dnes už se tomu směji a on sám se nám za to omlouval. Po této zkušenosti už jsme došli k závěru, že by to chtělo najít herce, který není profesionálně zatížen a který je zvyklý hrát na ulici pro davy lidí a svůj projev tomu dokáže přizpůsobit.

A tak přišel Josef Kašpar?

Ano. V té době se naštěstí naskytla příležitost pracovat s divadlem Studna a do role krále jsme obsadili právě Josefa Kašpara. Václav IV. je od té doby jeho jakási životní role. Párkrát už chtěl sice skončit, ale vždy jsme ho společně přemluvili, ať už kolegové účinkující, tak i místní divácká veřejnost. Dnes už z legrace říká, že tuto roli má nadosmrti.

Když jste viděla pana Kašpara, řekla jste si, to je král?

To už si ani nevzpomínám, ani nevím, kdy jsem ho viděla poprvé. Myslím, že tehdy přijel se skupinou Merlet. Pravda ale je, že když se podíváte na portréty Václava IV., například na katedrále svatého Víta v Praze, tak ve tváři je králi Václavovi Josef Kašpar skutečně hodně podobný.

Jako hlavní organizátorka se nemůžete moc kochat představením. Ale dokážete vybrat scénu, kterou máte v programu nejraději?

Tak to opravdu nevím, kterou říci. Ale pravda je, že asi nejraději mám části, které jsou o mluveném slově. Například hodování krále, při němž jej baví kouzelník Žito. Když jsem psala text této části scénáře, tak jsem se tím i sama bavila. Používala jsem v něm řadu skutečností známých jen mezi odborníky. Například verše ze středověké poezie, nebo myšlenky a závěry z odborných děl. Byla zábava zakomponovat tam detaily z historie, které si při sledování děje ani neuvědomujete. Málokdo ví, že se korunované hlavy rády zapojovaly do divadelních představení na svých dvorech. Václav se tak na pobídku svého „impresária" Žita ujímá role krále Midase.

Henzlina Žita představuje Jaroslav Dolejší, zvaný Červeňák. To je velice výrazná osobnost.

Ano, velmi výrazná. Jeho kvality jsou nejen v hereckém projevu, ale také v umění improvizace. Moderátorské schopnosti má skvělé. Ostatně to můžeme pravidelně sledovat na sobotním večerním programu při šermířském turnaji k poctě čtyř rytířských symbolů. Tam bývám v nejistotě i já, co zase vymyslí. Bývá tak „rozjetý", že jsem často nervózní, neboť program musí dodržovat základní časování. Jeho nevyčerpatelnou studnici nápadů musím, bohužel, někdy brzdit.

Zmínila jste, že do textů zařazujete historické reálie. Jak dlouho vám s tím trvá napsat scénář?

Tyhle reálie si člověk nosí jako historik v hlavě. Problém je spíš v tom, že jednotlivé programy musí být časově i technicky zvládnutelné. Také je nutné je srozumitelně propojit, ale též přizpůsobit tomu, aby účinkující měli čas na odpočinek, jídlo, převlečení a dostatečně se prostřídali. Musím myslet i na další věci, jako například kolik můžeme zapůjčit mikroport na ozvučení. Již před zahájením psaní scénáře tedy musím přesně vědět, kdo přijede, kdo může hrát. I z těchto všech důvodů, nelze každý rok hrát zbrusu nový program. Obvykle, když se zařadí do programu něco od základů nového, můžu si být jistá, že to nedopadne podle mých ideálních představ.

Jak je to možné?

Nemáme prakticky žádnou možnost zkoušení. Jediné, opravdu bleskové zkoušení, spíše sjíždění, nejdůležitějších textů, probíhá v pátek večer. A i když jsou účinkující skvělí, za těchto přibližně dvacet minut zkoušení jejich jednotlivých výstupů, nelze vše nacvičit tak, aby to bylo ideální. Pro účinkující je také v podstatě velice zátěžové učit se každoročně na jediné vystoupení dlouhatánský text. I to je veliké omezení scénáře.

Rok co rok zde kolují fámy, že se stříbření vrátí na Palackého náměstí.

Tak to jsou skutečně jen fámy. Uznávám sice, že stříbření na náměstí mělo svůj osobitý komorní půvab, ale 
v této fázi vývoje by již organizačně nebylo proveditelné. Je značný rozdíl mezi stříbřením, které bylo před mnoha lety na náměstí a stříbřením dnes. Jen namátkou, náměstí nemá dostatečné prostory pro zázemí a chybí mu i ten základní komfort jak pro herce, tak pro diváky. Chybí možnost šaten, skladů, napojení vody, dostatečné elektrifikace, záchody. Jeho uzavření jako programového prostoru je také velice problematické a nákladné.

Pro představu, jaké byly ty největší problémy?

Například problémy s černými návštěvníky. Lidé se snažili dostat do areálu zadarmo a nedokážete si představit, jak byli vynalézaví. Dalším velkým problémem také byli koně. Po dlažbě se jim špatně pohybovalo, turnaj tu už vůbec nepřicházel 
v úvahu. Hlediště v parku pod Vlašským dvorem je prostornější a program tak může sledovat více lidí. Problémových záležitostí s programovou plochou na náměstí je celá řada a nelze je tu všechny probírat. Prostor parku se svou zelení a uzavřeností je pro slavnost ideální. A to i se svými architektonickými „kulisami" v pozadí. Jinde se podobné areály musí budovat uměle.