Tu vám dojde, že tudy cesta nevede a začnete se zajímat. Po pěti letech se blížíte dvaceti včelstvům, pořizujete další úly a vybavení 
a život bez včelí společnosti si už nedovedete představit. To je příběh Anděly Frumarové, starostky Hořan na Nymbursku.

Za pět let už o včelách a včelaření něco víte, zažili jste s nimi hodně, od prvního rojení, 
s nímž jste si nevěděli rady, přes deset žihadel v hlavě až například o trubcokladné matky, což je malá tragédie, protože musíte celé včelstvo rozpustit. Ale také už dokážete vytočit 200 kilogramů medu, který se rozdá a prodá ještě před Vánocemi.

To už není málo práce. Naštěstí může vypomoci rodina včetně dvou vnoučat, čtyřleté Nikol a osmiletého Tadeáše. „Pomáhají mi třeba s úpravou rámečků do úlů a nemůžou chybět u medování. Chodí si na 'žvejkačku', medovou hmotu z plástů, když se před vytáčením medu odvíčkovávají," vysvětlila včelařka.

Nejen krásný koníček

Ale včely nejsou pro Andělu Frumarovou jen krásný koníček. Jsou lékem na bolesti, které život přináší.

„Mně je tady u včel moc dobře. Jsem tu sama, já si tu i pobrečím, a jen se na ně dívat je balzám na duši. Když je tu se mnou čtyřletá vnučka, vydrží je se mnou sledovat klidně hodinu. Víte, jak si třeba po zimě uklízejí úl? Některé vynášejí mrtvé včeličky, jiné je nožkami shazují na zem… Sledovat jejich život, to se nikdy neomrzí," řekla nadšená včelařka.

Čtěte také: Včelař z Mladé Boleslavi: Ministr se do toho pustil s vervou