Páku určitě každý zkoušel. Přesto, řekněte mi, v čem tento sport spočívá?
Hlavním cílem je přetáhnout soupeřovu ruku na vlastní fixátor. Není to tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Máme mnoho striktních pravidel, které musíme dodržovat. Nesmí se třeba dvakrát zvednout loket z podložky, to by byl jinak faul. Hlídají se také nebezpečné a nepovolené pozice, u kterých by mohlo dojít k zvýhodnění jednoho závodníka nebo dokonce ke zranění. Všechny tyto faktory sledují rozhodčí a v případě potřeby jsou připraveni zasáhnout.

Jak jste se vůbec k takovému sportu dostal?
Celé to vzniklo úplnou náhodou v roce 1996. V tištěném Blesku byla tenkrát upoutávka na první mistrovství republiky v Praze na Brumlovce, a jelikož jsem byl z našeho městečka jeden z nejsilnějších a pořád jsem se pral, tak mě kamarádi přemluvili, ať se zkusím přihlásit a já to opravdu udělal.

Kdy vás napadla myšlenka, věnovat se tomu vrcholově?
To vlastně souvisí s mojí předchozí odpovědí. Na mistrovství republiky v devadesátém šestém roce, jak jsem už zmínil, jsem skončil třetí v závodech na pravou ruku, druhý na levou ruku v kategorii nad 110 kg, to mě dostatečně namotivovalo, a od té doby jsem se tomu začal věnovat. To byl začátek mé sportovní kariéry.

Co považujete dosud za svůj největší úspěch?
Nelze přesně říci, jaký úspěch pro mě znamená nejvíc, protože jich mám opravdu spoustu a cením si všech. Ale kdybych měl přece jen vybrat jeden jediný, tak bych zvolil mistrovství světa v Egyptě v roce 1998, kdy jsem si odtamtud přivezl historicky první medaili pro Českou republiku. I když hodně lidí, co mě zná, by nejspíš tipovalo, že zmíním mistrovství světa v Americe, odkud mám dvě zlaté.

Máte nějakou svoji speciální techniku, kterou můžete prozradit a která vám pomáhá uspět?
Dříve jsem měl vlastní techniku, kdy jsem zalomil zápěstí a de facto jsem využíval sílu jak ramene, tak i tricepsu. Poté jsem měl úraz hlavy, který sice se sportem nijak nesouvisel, ale přesto jsem celou techniku od základů pozměnil. Nyní využívám spíše sílu bicepsu.

Když už jsme se dostali k tématu zranění, zranil jste se při tomto sportu někdy? A jestli ano, jak vážné to bylo?
Zranění už za sebou několik mám, tomu se ve sportu nevyhnete, zvlášť pokud ho provozujete na vrcholové úrovni. Třeba jednou na tréninku jsem si poranil záda. Jinak závodění celkově hodně odnáší ramena a lokty. Také jsem měl na pravém zápěstí přetrhané šlachy. Je pravda, že ruce hodně trpí a zranění si každý může přivodit snadněji, než si vůbec myslí, stačí jeden špatný pohyb.

Všimla jsem si, že jste pravák, ale říkáte, že závodíte na obě strany. Jak moc bylo těžké uzpůsobit pro závody i levou ruku?
Bylo to náročnější, co se týče samotné techniky. Trvalo mi, než jsem se naučil správně držet ruku při závodech a trochu problém mi dělala koordinace, ale je to jen o zvyku a o tréninku. Učený z nebe nespadl. Naopak se sílou jsem problém neměl nikdy žádný, obě ruce mám silné stejně a také toho patřičně využívám.

Co vám pomáhá se před závody zkoncentrovat?
Dřív mi pomáhala hodně motivace. V hlavě se mi vždycky usadila myšlenka, že chci vyhrát. Každý chlap je ješitný a chce být v novinách a televizi, a to byl i můj případ. (smích) Na závody jsem pokaždé jezdil s pocitem, že chci být nejlepší a to mi hodně pomáhalo. Když se ohlédnu na svoje dosavadní úspěchy, můžu říct, že to i fungovalo.

Jaké faktory jsou v tomto sportu nejdůležitější?
Nejdůležitější je určitě síla rukou. Bez pořádně vypracovaného svalstva závody vyhrát nejdou. Jak už jsem říkal, mě pomáhala i dostatečná motivace, psychická stránka je v každém sportu nesmírně důležitá. Podstatné je věřit si, že na vítězství máte. Co nesmím opomenout je rozhodně včasný start. Jakmile zmeškáte prvních pár vteřin na startu po zahájení závodu, soupeř si vás hned strhne na svoji stranu, a vy pak musíte vynaložit velkou sílu, abyste to ještě nějak zvrátili.

Neumím si vůbec představit, jak vypadají vaše tréninky. Chodíte do posilovny nebo jste si našel vlastní způsob, jak se zdokonalovat?
Dřív jsem trénoval klidně i 8 hodin denně. Někdy to zašlo až tak daleko, že jsem trénoval dokonce hned, jak jsem se vrátil z práce z noční směny. Opravdu mě to hodně bavilo, a nedělalo mi problém obětovat tomu veškerý volný čas. Cvičil jsem hodně na hrazdě, šplhal jsem. Můj táta mi dokonce doma připevnil lano. Hodně mi pomohly činky, občas jsem také dřepoval, dělal kliky a sedy lehy a dokonce jsem chodil i na judo. Bylo toho víc, snažil jsem se dělat si tréninky zajímavější a často je střídat.

Jaké máte cíle do budoucnosti?
Určitě by mi udělalo radost, kdyby se mi podařilo vyhrát mistrovství Evropy. Devětkrát jsem byl druhý a třetí, takže jsem vicemistr, ale samotný titul ještě ve své sbírce nemám a toužím po něm. Je to takový můj nesplněný sen. Jinak jsem si spíše dal za cíl trénovat nastupující generace a občas je potrápit, aby viděly, že ještě nepatřím do starého železa. (smích)

Takže jsou mladí nástupci, kteří by mohli Českou republiku prezentovat v kladném světle a v budoucnu uspět?
Existuje spousta mladých a nadějných kluků. Mnoho z nich se ovšem nikdy neprobojuje do světové špičky, protože jim chybí sponzoři. Trénují třeba doma v garáži a tím to končí. Opravdu je problém, že armwrestling není dostatečně medializován. Nám nikdo nic nehradí, vše si musíme platit sami a na tom spousta z nás pohoří. Já naštěstí svého sponzora mám, a také díky němu jsem tam, kde jsem.

Co děláte ve volném čase? Máte zálibu ještě v nějakém jiném sportu?
Věnuji se mladším klukům, kteří za mnou chodí, když chtějí pomoct s tréninkem. Mám nějaké základy bojových sportů, tak se jim snažím předat mimo zkušeností i to. Dělám pro ně vše, co mohu. Ale v současné době trávím hodně času se svou přítelkyní a mám dvouletou dceru. Momentálně je pro mě na prvním místě rodina.

Myslíte si, že tento druh sportu čeká nějaká lepší budoucnost, a že ho časem zařadí například na letní olympijské hry?
Věřím tomu, že se jednou na olympijské hry dostane, protože Rusové a Američané o to neustále bojují. Dneska je tento sport na takové úrovni, že v některých státech mají i své televizní kanály a internetové televize, kde běží jen armwrestling. Určitě je potřeba s ním počítat a nějaký rozkvět jistě v budoucnu přijde, jen nikdo nevíme kdy.

Zní to jako spíše sport pro tvrdé chlapy, ale najdou se v něm i zástupkyně ženského pohlaví a mají stejné podmínky nebo pro ně platí trochu jiná pravidla?
Ano, jistě! Závodí i ženy a to hned v několika váhových kategoriích. Třeba moje neteř váží 52 kg a tak závodí v kategorii do 60 kg. A musím říct, že si vůbec nevede špatně. Ještě než se vdala, tak byla bronzová na mistrovství světa v Maďarsku a stříbrná v Litvě na mistrovství Evropy. A co se týče podmínek, jsou na tom úplně stejně, nemají žádné úlevy. Dokonce mi někdy přijde, že jsou do toho zapálenější víc než my chlapi.

Lucie Palounková