V červenci roku 1993 se stal ve svých jedenadvaceti letech historicky nejmladším jezdcem, který vyhrál etapu nejslavnějšího cyklistického závodu Tour de France. O dva roky později zvládl trať poprvé až do cíle. Kariéra někdejšího úspěšného triatlonisty se zdála rozbíhat na plné obrátky.

Říjen 1996 ale všechno změnil. Armstrong se od lékařů dozvěděl šokující zprávu: Příčinou úporných bolestí, které ho sužovaly několik měsíců, nebyly tvrdé tréninkové dávky ani maraton závodů, nýbrž rakovina varlat v nejtěžším stadiu. Metastázy se už dostaly i do plic, šance na přežití byla méně než poloviční. Následovala okamžitá operace a chemoterapie. Lékaři záhy objevili další dva nádory na mozku, roztočil se kolotoč dalších zákroků a chemoterapií.

Armstrong si nepřipouštěl, že může zemřít. Zajímalo ho jen to, jestli se bude ještě moci vrátit k cyklistice. Proto zvolil ne příliš běžný alternativní způsob léčby, který mu tuto naději dával. Koncem roku 1996 se mohl považovat za vyléčeného. A po roce nejistoty, kdy s obavami čekal, zda se nemoc nevrátí, mu lékaři sdělili tu nejlepší zprávu – byl zcela zdráv.

Zázračný návrat

Okamžitě začal znovu trénovat. Jeho dosavadní tým Cofidis s ním však už nepočítal. Po období hledání ho osud svedl dohromady s novou americkou stájí U. S. Postal a jejím manažerem Johanem Bruynellem, který jako jeden z mála uzdravenému cyklistovi věřil.

Po roce a půl Armstrong opět šlápl do pedálů v závodním pelotonu a v pětidenním závodě napříč Španělskem dojel senzačně čtrnáctý. Krátce nato vzdal v první etapě jednoho z nejtěžších cyklistických klání, na trase Paříž-Nice. Byl rozhodnutý se závoděním definitivně skončit.

Dokázal už to, co chtěl – že je možné rakovinu nejen překonat, ale žít i po ní stejně aktivním životem. Během několikatýdenní krize na kolo nesedl, teprve rodina a přátelé mu dodali další energii. Upnul se k jediné metě – vyhrát Tour de France. Podřídil tomu vše a v červenci 1999 projížděl po Champs-Elysees ve žlutém trikotu.

Jeho triumf se stal senzací a symbolem nezdolné lidské vůle a víry. I jediné vítězství by z člověka s podobným osudem učinilo legendu. Armstrong ovšem nezůstal jen u něj. Rok co rok s železnou pravidelností oblékal ve Francii vítězný dres – sedmkrát za sebou. To nikdo jiný nedokázal.

V roce 2005 dovedl peloton do cíle naposledy, s aktivní kariérou se rozloučil. Od té doby se soustřeďuje na charitu – jeho nadace Livestrong zaměřená na boj proti rakovině patří k nejvlivnějším organizacím svého druhu na světě a dosud přerozdělila v přepočtu více než 60 miliard korun.

Je opravdu "čistý"?

Jako každý velký úspěch ani ten Armstrongův nezůstal nezpochybňován a nejistota přetrvává. Je možné odvádět podobné výkony bez pomoci dopingu? Jsou hlasy, které tvrdí, že právě doping byl příčinou zhoubného onemocnění. Navíc během chemoterapie či v pozdějších letech mu lékaři podávali látky, jejichž legálnost je přinejmenším sporná – například testosteron a erythropoetin.

Armstrong nicméně nikdy neměl pozitivní nález a proti nařčení Francouzů, kteří v jeho starých vzorcích dodatečně našli zakázanou látku EPO, se ostře ohradil a obvinil je z falšování vzorků.

Ať je pravda jakákoli, fenomenální Američan své soupeře drtil především svými fyzickými i psychickými kvalitami. Rakovina ho připravila o veškeré svalstvo a po uzdravení si vybudoval od nuly nové tělo šité na míru cyklistice. Jeho srdce a plíce jsou abnormálně vyvinuté.

Byl až neuvěřitelně disciplinovaný, svou šestihodinovou tréninkovou dávku nevynechal ani na Štědrý den. Místo silového šlapání kopců zvýšil frekvenci otáček, aby šetřil síly. A především je třeba vyzdvihnout obrovskou psychickou odolnost, kterou získal po vyhrané bitvě s rakovinou.

V Americe se stal celebritou, cyklistiku, která stála do té doby na sportovní periferii, posunul na přední příčky vedle basketbalu či baseballu. O setkání s ním se prali sponzoři i známé osobnosti. V soukromém životě už se mu tolik nedaří. S manželkou Kristin, která při něm stála v nejtěžším období a s níž má díky umělému oplodnění tři děti, se po pěti letech rozvedl a od té doby se zdá, že léta sportovní askeze vyměnil za bujný život plný žen a nevázané zábavy.

„Dvacet let jsem žil jako mnich. Ale když teď otevřete lahvičku červeného, budu první u stolu,“ říká muž, jenž se nesmazatelně zapsal do dějin sportu i knihy jedinečných lidských osudů.