Prarodiče Gabriela Garcíi Márqueze ovlivnili jeho tvorbu ještě předtím, než se narodil. Nepřáli totiž lásce své dcery a jejího nápadníka a snažili se jí zabránit. Tragikomický příběh námluv vlastních rodičů později Márquez použil v románu Láska za časů cholery. Malý „Gabo“ přišel na svět v kolumbijské Aracatace v roce 1927 a právě prarodiče ho vychovávali až do jeho osmi let.

Příběhy plné duchů

Dědeček, veterán z občanské války, se těšil pověsti hrdiny. Čas od času říkával větu: „Neumíš si představit, kolik váží mrtvý člověk.“ To aby mu připomněl, že nejtěžším břemenem, které existuje, je mít na svědomí smrt člověka.

„Dědeček utvářel můj pohled na svět,“ vzpomíná Márquez. „Místo aby mi vyprávěl pohádky, zasypával mě zážitky z války.“ Ani babička nebyla jen tak obyčejná žena, zásobovala vnuka příběhy plnými duchů, věšteb a tajemných znamení. „Byla pro mě zdrojem magického, nadpřirozeného pohledu na realitu,“ říká spisovatel. Veškeré události, ať byly sebefantastičtější, podávala stará paní jako nevyvratitelnou skutečnost. A přesně takový styl, nazvaný magický realismus, mají Márquezova díla.

Při studiu práv na univerzitě v Bogotě se seznámil s dílem pražského židovského spisovatele Franze Kafky. Fascinovalo jej, že je možné psát uznávanou literaturu netradičním způsobem, který se tolik podobal příběhům jeho babičky, psát o bizarních událostech zasazených do obyčejného života tak, jako by byly jeho každodenní součástí. Posedla ho touha stát se spisovatelem.

V roce 1950 školu definitivně vzdal a začal pracovat jako novinář listu El Heraldo. „Opustil jsem univerzitu s bláhovou myšlenkou, že se mohu živit psaním, aniž bych měl potřebu se o tom něco naučit. Inspirovala mě věta, kterou jsem četl u Shawa: Opustil jsem školu, abych mohl jít do školy života,“ vzpomíná spisovatel ve své autobiografii.

Od dluhů k Nobelově ceně

Na myšlenku napsat Sto roků samoty, svůj nejznámější román, připadl už v osmnácti letech, inspirací mu byl dům prarodičů, kde vyrůstal. Pak však tento nápad odložil a vzpomněl si na něj náhle jednoho dne cestou do mexického Acapulka. Na místě otočil vůz a vrátil se domů. Prodal auto, aby rodina měla z čeho žít, zatímco psal.

Psaní mu však trvalo déle, než čekal – pracoval denně rok a půl, zadlužil se. Roku 1967 kniha konečně vyšla. Příběh šesti generací rodiny Buendíů, žijící ve fiktivní vesnici Macondo, měl celosvětový úspěch, který Márquezovi pomohl z dluhů, poskytl možnost živit se po zbytek života psaním a roku 1982 mu přinesl Nobelovu cenu.

Mezinárodní popularity využil i v politice jako prostředník při vyjednávání mezi kolumbijskou vládou a povstaleckou guerillou. Blízko má také k Fidelu Castrovi. Prý je spojuje hlavně literatura: „Naše přátelství je intelektuální. Není příliš známo, že Fidel je velmi kulturní člověk. Když jsme spolu, vedeme úžasné rozhovory o literatuře.“

Blízkost k levicovým vůdcům a otevřené názory na americkou politiku vedly k tomu, že do USA dlouho nesměl. Zákaz zrušil teprve prezident Bill Clinton, který podotkl, že Sto roků samoty je jeho oblíbenou knihou.

V roce 1999 onemocněl Márquez rakovinou, z níž se úspěšně vyléčil. Tato událost ho přiměla začít pracovat na memoárech, jejich první část vyšla pod názvem Žít, abych mohl vyprávět před šesti lety.

O dva roky později vydal kontroverzní dílo Na paměť mým smutným courám, které mělo být jeho posledním. Letos na jaře však oznámil, že dokončil novou knihu. Proč by tedy nemohl jednou oslavit sto roků?