Údajná existence takzvaných nemrtvých, zůstávajících ve zvláštním stavu mezi životem a smrtí, patřila v 19. století k jedněm z nejstrašidelnějších a nejdiskutovanějším témat tehdejší společnosti. Měla dokonce významný přesah i do prvních desetiletí následujícího století. Její otisk najdeme nejen v nejslavnějším upírském románu všech dob o hraběti Drákulovi, poprvé vydaném v roce 1897, ale i v desítkách místních pověstí a legend, spojujících výskyt upírů s daným krajem, městem či obcí a často připisujících vampýrské schopnosti reálným osobnostem.

Tento jev se nevyhnul ani českým zemím: téměř každý kraj u nás má svého vlastního upíra v podobě nějaké lokální veličiny, kterou místní legenda vybavila atributy zlověstné nesmrtelnosti. Ve východních Čechách je takovým upírem Micohlav ze Žamberku.

Micohlav ze statku za kostelem

Psal se pátek 31. července 1925 a ve vesnici Německá Rybná (dnes obec Rybná nad Zdobnicí nacházející se mezi městy Žamberk a Vamberk, pozn. red.) vyprávěla jistá babička A. Hynková etnologům z časopisu Národopisný věstník pozoruhodnou pověst o tajemném umrlci, který se v noci zjevoval na hřbitově u kostela svatého Václava v Žamberku. Tento nebožtík prý vstával vždy o půlnoci z hrobu, toulal se po „krchově“, vyhrabával mrtvoly a ohryzával je.

Vok I. z Kravař - fiktivní podobizna z Paprockého Zrcadla Markrabství moravského
Svého tajemného pana Voka mělo i Slezsko. Udržoval blízké vztahy s templáři

Dlouho se prý nevědělo o koho jde, až jednou nějakou děvečku cestou na službu do Přerova dohonil Micohlav, muž žijící v Žamberku ve statku za kostelem, jenž jezdil s povozem do Přerova pro živobytí.

„Ptal se jí, kam jde, a když slyšel, že mají stejnou cestu, pozval jí, aby si sedla na vůz. Jak sedla, hvízdl na koně. Koně se zvedli a letěli vzduchem. Byli tam hned. To byl onten mrtvý, co hroby vykopával, a ty koně – kdoví, taky to bylo něco divného. Ta děvečka to prozradila. Nadělali březových křížků, dali na každý hrob jeden a byl pokoj, co se stalo s tím Micohlavem, babička už nevěděla,“ zapsal Hynkové vzpomínky Národopisný věstník, z nějž pak převzaly tuto pověst i Žamberské listy.

Podobný příběh zaznamenala v témže věstníku také Kateřina Thomová, rozená Albertová: „Za mého dětství kolovala pověst, na kterou se i nyní starší obyvatelé dobře pamatují, o Micohlavovi, který kdysi dávno bydlel za kostelem ve statku číslo 74. Nebylo v pověsti blíže udáno, kdo ten Micohlav byl, ani mezi jmény majitelů zmíněného statku v Pamětech žamberských se jméno jeho nenachází. Když zemřel a nesli ho o funusu na hřbitov, rakev se pojednou stala lehkou a Micohlav seděl na střeše, odkud se účastníkům pohřbu vysmíval. Konečně se přece podařilo jej do hrobu položit. Brzy nato bylo pozorováno, že v hrobě klidu nenachází, a že prolézá hroby. Při devátém hrobě prý ho znovu vykopali a kat mu na rozcestí hlavu sryl. Teprve pak byl od nešťastného Micohlava pokoj.“

Eleonora Amálie ze Schwarzenbergu
Upíří kněžna? Postava Drákuly prý byla napsána podle Eleonory, žila v Krumlově

A do třetice téměř shodnou pověst převyprávěl podle jistého D. Filipa spisovatel Josef Tříška: „V Žamberku za kostelem ve statku bydlel Micohlav. Když zemřel a vezli ho na hřbitov, rakev se stala pojednou lehkou. Micohlav seděl na střeše a vysmíval se účastníkům pohřbu. Po pohřbu pak procházel hroby a ohryzoval mrtvoly. Jednou prý svezl děvečku do Přerova, hvízdl, koně letěli vzduchem a byli hned tam. Zbavili se ho konečně tím, že mu kat na rozcestí sryl hlavu a na hroby, kudy procházel, dali ještě březové křížky.“

Upír, nebo ghúl?

Kniha Strašidlář – Mezi námi ze záhrobí Hynka Klimka podává pověst o Micohlavovi zase trochu jinak. Podle ní zahlédli Micohlava po jeho smrti ke svému zděšení účastníci jeho vlastního pohřbu, kteří se u domu, kde bydlíval, právě řadili do smutečního průvodu. „Zpovzdálí pozoroval, zda je při pohřbu všechno tak, jak má být. Když však otevřeli rakev, ležel uvnitř,“ uvádí autor Strašidláře.

Také podle této verze pověsti začal Micohlav krátce po pohřbu vylézat v noci z hrobu, údajně však napadal a zabíjel živé lidi, jimž vysával krev; stal se tedy skutečným upírem. Ne všichni ale přisuzovali přibývající oběti jemu. „Přesvědčení, že jejich smrt má na svědomí Micohlav, sílilo. Bylo ale i dost pochybovačů, kteří to označovali za pomluvu a pověst dříve váženého měšťana bránili,“ konstatuje Klimek.

Vlad III. Také řečený Narážeč, Napichovač nebo Drákula
Masakr za svitu pochodní. Před 560 lety předvedl kníže Drákula, co je zač

Teprve později prý začal tajemný umrlec rozhrabávat ostatní hroby na hřbitově, do nichž byl právě pohřben další nebožtík, a mrtvé ohryzával. Což ovšem znamená, že změnil svou „specializaci“ – toto chování už totiž magie nepřisuzuje upírům, ale takzvaným ghúlům, tedy pojídačům mrtvých. Jde o stvůru původně z arabského folklóru, která je popisována například i v příbězích Tisíce a jedné noci. Ghúlové v noci pobývají na hřbitovech, hodují na mrtvých, současně jsou však prý jediným stvořením schopným zabíjet a žrát právě upíry. 

Po zneuctění několika hrobů prý přestali žamberští přezkoumání Micohlavova případu bránit, takže nechali vykopat jeho rakev a otevřeli ji, aby se přesvědčili jak to s ním je. „Jeho tělo bylo navzdory době, po jakou byl pochován, zcela neporušené. Vypadal, jako by spal. Nikdo už nepochyboval, že všechny hrůzy má na svědomí on,“ píše Hynek Klimek.

Obec Suchý Důl založili na úpatí Broumovských stěn již ve 13. století Benediktýni. Před 130 lety se v lese nedaleko obce začala údajně zjevovat Panna Maria
Napřed tajemné zjevení, pak vražda. Záhada Suchého Dolu dodnes znepokojuje

Když mu povolaný kat oddělil hlavu od těla, tekla z něj prý krev jako z živého člověka a v krku měl kusy závoje. „Patřil jeho manželce, která zemřela nedlouho před ním a spočívala v hrobu s ním. Micohlav jej nebožce v hrobě sundal z krku a rozžvýkal,“ uvádí Klimek. Dodává, že poté, co Micohlava uložili zpátky do rakve s oddělenou hlavou, dal už pokoj a víckrát z hrobu nevylezl.

Upíři se závojem v krku

Pozoruhodné je, že velmi podobné pověsti o upírech s kusy rozžvýkaného závoje v krku jsou doloženy z vícero míst Čech i Moravy. Sám Klimek ve svém Strašidláři zmiňuje příklady upíra z Ivančic na Brněnsku a upíra z Bruntálu.

Další příklad takového stvoření nám dochoval kronikář Jan Neplach, opat benediktinského kláštera v Opatovicích za vlády Karla IV., který ve své Krátké kronice římské a české zmiňuje v souvislosti s rokem 1344 případ ženy v Levíně (dnes městys v okrese Litoměřice, pozn. red.), která prý zemřela a byla pohřbena, ale po pohřbu vstala z hrobu, zardousila mnoho lidí a nad jejich těly tančila.

Poprava stavovských vzbouřenců na Hradčanech roku 1547 (knižní ilustrace Josefa Scheiwla, 1881)
První stavovské povstání: I toto končilo sekáním hlav, kutálely se na Hradčanech

„A když byla probodnuta, vytékala z ní krev jako ze živého tvora. Také pozřela více než polovinu vlastního závoje, a když jí byl vytržen, byl celý zkrvavělý. Když měla být spálena, nemohlo se dřevo jinak rozhořet než od tašek z kostela, podle poučení nějakých stařen. Ačkoliv již byla probodnuta, stále ještě vstávala, ale jakmile byla spálena, tu všechno trápení ustalo,“ cituje Neplachovu kroniku spisovatel Jan Bauer v knize Netvoři, tyrani a zlosynové českých dějin.

Může se příběh o nemrtvém s rozžvýkaným kusem látky v krku opírat o něco reálného, o nějakou skutečnost, která se opravdu stala? Možná, že tu máme co dělat s pradávnou lidskou obavou z pohřbení zaživa, možná dokonce s ozvěnou skutečných případů, kdy k takové tragédii došlo.

Josef Župka, jankovický písmák a autor unikátní kroniky, v níž zachytil i stopu po tajemném pokladu
Tajemné setkání. Hrobník Župka se měl dostat na stopu cisterciáckého pokladu

Podle historika Václava Grubhoffera, autora knihy Zdánlivá smrt, byla právě hrůza z předčasného pohřbu ještě živého člověka velmi dominantním znakem evropské společnosti druhé poloviny 18. století a vedla i k pohřebním reformám zabývajícím se nakládáním s mrtvým tělem a prohlídkami mrtvých. Vše mělo za cíl právě to, aby se předešlo předčasnému pochování ještě živého člověka.

Závoj, nalezený v krku zemřelého, jenž vypadá jako živý, může být ozvěnou právě takových příběhů. Z historie jsou známy příklady řady nešťastníků procitnuvších v hrobech z bezvědomí, kteří ze zoufalství sežvýkali vlastní oblečení, stejně jako příklady zdánlivě zadušených, jež něco nešikovně spolkli či vdechli, a v hrobu se probrali. 

Existoval Micohlav?

Mohl být žamberský Micohlav příkladem právě takového předčasně pohřbeného, ale nezemřelého člověka, který procitl až v rakvi, a když se nakonec vyhladovělý vyhrabal na povrch, začal na hřbitově hledat cokoli k snědku? Úplně vyloučené to není, Žamberské listy ale upozorňují na to, že přes zdánlivě přesné udání jeho adresy (statek číslo 74 za kostelem svatého Václava) není jeho existence nijak prokázána – v Pamětech žamberských prý není jeho jméno mezi majiteli zmíněného statku nikde uvedeno.

Podzemí pod brněnským Zelným trhem
Krvavá hraběnka? Šlechtičnu Amálii z Bubna-Litice provázela strašidelná pověst

Jeden nositel příjmení Micohlav, Nicohlav či Nicehlav, však prý v Žamberku skutečně žil, a to zřejmě v 15. století. Do tohoto období datuje používání takového jména česko-německý slovník Františka Štěpána Kotta, českého pedagoga a lexikografa z 19. století. Ve druhém svazku tohoto slovníku je uvedeno, že jméno Nicehlav znamenalo „mít hlavu skloněnou“, německy gesenkten Hauptes.

Slovo nicohlav či micohlav se používalo také v hospodářstvích jako označení svorníku spojujícího části předku vozu (nápravník, oplen, šárku a rozvoru). Žádnou další stopu, jež by potvrzovala skutečnou existenci žamberského upíra, nám však dějiny nejspíše nezachovaly…