Václav IV. se ujal vlády 29. listopadu 1378 a stal se zodpovědným nejen za České království, ale i za Svatou říši římskou. Téhož roku dosadil francouzský král proti římskému papeži Urbanovi IV. vzdoropapeže Klimenta VII. v Avignonu. Vzniklé schizma poznamenalo negativně Václavovy vztahy s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Ten stál totiž za římským papežem, zatímco Václav byl pod silným vlivem francouzského dvora a váhal.

Krutá smrt

Spor mezi panovníkem a arcibiskupem vyvrcholil před 630 lety, na přelomu let 1392 a 1392. Poslední kapkou se stal Václavův záměr zřídit biskupství v Plzni, kterému chtěl darovat statky benediktinského kláštera v Kladrubech, jehož opat zemřel. Toto biskupství by postavení Jana z Jenštejna významně oslabilo, jenže benediktinští mniši krále předešli, ihned si zvolili nového opata, a ke zřízení nového biskupství nedošlo.

Rozzuřený panovník si nechal arcibiskupa a jeho nejbližší spolupracovníky předvést. Ke schůzce krále a arcibiskupa došlo brzy ráno 20. března 1393 v komendě rytířů johanitů při kostele Panny Marie pod Řetězem na Velkopřevorském náměstí v Praze. Nic ale nevyřešila, protože král se na ni dostavil úplně opilý a namísto jednání přikázal svému ozbrojenému doprovodu, aby ostatní účastníky schůzky zatkl.

Jana z Jenštejna ještě ochránila jeho čeleď, která ho dokázala zavčasu vyprostit, ale čtyři muži z arcibiskupova doprovodu zůstali v rukách Václavových zbrojnošů: šlo o úředníka Mikuláše Puchníka, míšeňského probošta Václava Knoblocha, arcibiskupského hofmistra Něpra z Roupova a samotného generálního vikáře Jana z Pomuku. Všichni čtyři skončili v mučírně staroměstské rychty, svázaní na rukách i na nohách. Následoval výslech, po němž se okruh vyšetřovaných zúžil na dva: Mikuláše Puchníka a Jana z Pomuku.

Oba byli mučeni, na čemž se podílel i samotný král, který prý osobně propálil Janu z Pomuku boky a navrch mu rozbil hlavu nějakým těžkým předmětem (pravděpodobně hlavicí svého meče). Tuto ránu vikář nepřežil a jeho tělo bylo shozeno z Kamenného mostu do Vltavy.

Úpadek krále

Smrt církevního úředníka pověsti českého krále vůbec neprospěla. Církevní preláti začali mluvit o králi-katu a důvěra k němu prudce klesala. Zástupci vysoké šlechty nakonec vytvořili Panskou jednotu a ve spolupráci s Václavovým bratrancem, moravským markrabětem Joštem, krále 8. května 1394 v Berouně zajali a uvěznili.

Dokončení převratu zabránil zásah Jana Zhořeleckého, který krále osvobodil, avšak porýnští kurfiřti tohoto aktu přesto využili a v roce 1400 zvolili římským králem namísto Václava Ruprechta III. Falckého. Václava IV. prohlásili za sesazeného.

V letech 1402 a 1403 byl Václav uvězněn podruhé, tentokrát z podnětu svého bratra Zikmunda, který ho pod záminkou slibované římské jízdy vylákal z královského paláce a odvezl jej na hrad Schaunberg v Horních Rakousích. S pomocí několika věrných se králi opět podařilo uprchnout, ale v následujících letech byl nucen uznávat další a další požadavky vyšší šlechty. Své sesazení z římského trůnu však nikdy neuznal a nadále se označoval za římského krále.

Ruprecht Falcký zemřel v roce 1410 a jeho smrtí se znovu otevřela cesta pro Lucemburky. Této šance se však chopili i Václavovi ctižádostiví příbuzní, bratr Zikmund a bratranec Jošt. Kurfiřti nejdříve zvolili v menšině Zikmunda, pak se však volba opakovala a pět hlasů dostal Jošt.

Slabý a stále častěji alkoholem podlomený Václav nakonec ustoupil. Po smrti Jošta byl v roce 1414 korunován římským králem Zikmund. Další vývoj situace se již odehrával do značné míry mimo Václavovu kontrolu. Nedokázal zabránit popravě Jana Husa a nevěděl ani, jak čelit vzestupu radikalismu v českých zemích. Když ho koncem června 1419 obestoupil při návštěvě kostela svatého Apolináře dav husitských poddaných, který požadoval návrat reformu církevních poměrů, nedokázal reagovat a víceméně utekl.

Bouře vypuká

Aby si potvrdil moc, vyměnil 6. července 1419 kompletně novoměstskou radu, kterou považoval za viníka. Tím zažehl první pražskou defenestraci.

Zpráva o vyhození novoměstských konšelů z oken ho zastihla na Novém Hrádku u Kunratic. navzdory řadě tradovaných tvrzení ale nevedla k jeho okamžité smrti. Dokonce ještě schválil zvolení nové městské rady, nadiktované podle požadavku vzbouřenců.

Dne 16. srpna se mu však prudce přitížilo. „Ukrutná bolest, která projela jeho tělem, vydrala z jeho úst strašný výkřik, podobající se podle mínění těch, kteří byli přítomni, lvímu řevu,“ píše se v Letopisech českých.

Přesná příčina následného skonu zůstává dodnes neznámá. Spekuluje se o infarktu, mozkové mrtvici, ale také o epileptickém záchvatu. Smrt Václava IV. zvedla stavidla nahromaděné revoluční vlně, která vzápětí vedla k vyhánění katolíků z Prahy a ničení kostelů i klášterů. Husitské bouře definitivně vypukly.