Onoho osudného rána se pětačtyřicetiletý vlakový dispečer Vincent Coleman rozloučil se svou rodinou a zamířil do práce. Z domova to měl pouhých pět bloků.

Nepracoval totiž ve velké cihlové budově halifaxského nádraží na North Street, ale v mnohem menší dřevěné stanici uprostřed kolejiště překladového nádraží v Richmondu. Dělal jen pár metrů od halifaxského válečného přístavu, na jehož molech bylo v těch dobách neustále rušno. Jeho úkolem bylo řídit masivní železniční dopravu, generovanou přeplněným válečným přístavem.

Krátce poté, co Coleman vystřídal u telegrafu noční službu, se z přístavu ozvala rána, po níž začal stoupat nad řadami stojících nákladních vagonů před nádražím sloup černého kouře. V přístavním zálivu právě vzplála francouzská muniční loď Mont-Blanc.

K požáru došlo v důsledku srážky s norskou nákladní lodí Imo, vedenou kapitánem Hakonem Fromem. Zatímco Mont-Blanc vplouval do přístavu, Imo se z něj chystala vyplout. Měla přitom použít pravou stranou plavební dráhy, ale tu jí zablokoval jeden americký parník, jehož lodivod nerespektoval pravidla pohybu lodí v úžině. Imo proto toho plula plavební dráhou na špatné straně.

Dostala se tak na kolizní kurz s Mont-Blankem a došlo ke srážce. Její bezprostřední následky nebyly nijak vážné, obrovskou tragédii však znamenal fakt, že náraz uvolnil na francouzské lodi sudy s benzolem, a ten po jejich pádu vytekl na palubu. Vzápětí ho zapálily jiskry z tření obou lodí o sebe. Muniční loď, která byla doslova napěchovaná vysoce třaskavým materiálem s ohromující brizancí, zachvátil požár a rychle se vymykal kontrole.

Kapitán Médec si záhy uvědomil, že jeho posádka nemá šanci takovou situaci zvládnout. Měl ještě teoretickou možnost uhasit oheň tím, že loď potopí otevřením ventilů v jejím trupu, ale tu nezvolil. Možná se obával zatarasení a zneschopnění celého přístavu potopeným vrakem, možná ho tato možnost prostě ani nenapadla. Místo toho dal rozkaz opustit loď.

Médekovu neakceschopnost se pokusil ještě napravit hrdinný kapitán přístavního remorkéru Horatio Brennan, který se vzdor osobnímu riziku pokusil odtáhnout hořící Mont-Blanc z města, ten měl ale na uskutečnění svého záměru příliš málo času.

Protože byl stále válečný stav, nebyl Mont-Blanc nijak signalizačně označen jako loď s nebezpečným nákladem. V přístavu tak nikdo nevěděl, jak nesmírně nebezpečné plavidlo hoří. A spousta zvědavců se sbíhala se tam podívat.

Námořníci z Mont-Blanku, kteří dopluli na břeh v záchranných člunech, se sice snažili lidi varovat, ale jejich francouzštině v hukotu požáru na lodi nikdo nerozuměl.

Jeden z námořníků doběhl i na stanici, v níž začínal svůj nový pracovní den Coleman, a vrazil do dveří. Tady už jeho varování slyšet bylo. Stěny oddělovaly místnost od venkovního hluku. Coleman i jeho šéf William Lovett tak dobře rozuměli tomu, co jim říká. Oba také začali vzápětí odcházet s cílem dostat se co nejdál. Coleman se ale ještě ve dveřích otočil a vrátil se ke svému telegrafnímu klíči.

Zodpovědný dispečer si totiž uvědomil jednu věc: V 8:55 se měl v Halifaxu objevit osobní vlak číslo 10 ze Saint John v Novém Brunšviku. Šlo o noční vlak, jenž mohl vézt až 300 lidí a měl jen během několika málo minut přijet na nádraží North Street – přímo před planoucí Mont-Blanc. A Coleman, otec tří dětí, se rozhodl riskovat svůj život odvysíláním zprávy, která ho zastaví.

Pozdější noviny uváděly tuto slavnou Colemanovu poslední depeši s drobnými odchylkami, nejčastěji je ale její obsah citován takto: „Zpozděte vlak. Loď s municí hoří v přístavu na molu 6 a vybuchne. Hádám, že tohle bude moje poslední zpráva. Sbohem, chlapci.“

Fakt, že použil telegrafickou značku pro „sbohem, chlapci“, svědčí o tom, že věděl, že hledí smrti vstříc.

Potom v 9:05 muniční loď Mont-Blanc explodovala. A šlo o vůbec nejhorší nejadernou explozi způsobenou člověkem v celých známých dějinách. Molo 6 i samotná loď zmizely v plamenné kouli. Všechny domy na obou stranách přístavu srovnala tlaková vlna se zemí. Exploze také smetla řady nákladních vagonů seřazených na richmondském nádraží.

Colemanovu stanici výbuch rozdrtil a pohřbil v troskách z kolejiště, přes něž se vzápětí přehnala 18metrová vlna cunami vyvolaná explozí.

Právě tato přílivová vlna měla na svědomí nejvíce obětí. Osudnou se stala také Colemanovi. „V Námořním muzeu Atlantiku lze ještě dnes vidět skvrny od vody v Colemanově peněžence. Také jeho hodinky pochmurně vypovídají o hrůzné síle, která se na něj snesla: jejich ručičky i krystal to odfouklo pryč a zadní stranu hodinek to rozbušilo jako kladivem. Coleman bezpochyby zemřel okamžitě u svého telegrafního klíče,“ píše Námořní muzeum Atlatiku s odkazem na některé předměty, které se podařilo po odvážném dispečerovi najít a uchovat.

Odhaduje se, že exploze a vlna si bezprostředně vyžádaly asi 1600 životů, dalších 1000 podlehlo zranění. Celkový počet zraněných činil asi 9000.

Vlak, kvůli jehož zastavení Coleman obětoval svůj život, na nádraží opravdu nedojel a všichni v něm explozi přežili. Je ale otázka, jestli jeho zdržení opravdu vyvolal dispečerův hrdinný zákrok.

Coleman vyslal svou depeši po celé trati, každý výpravčí měl na ni okamžitě reagovat zastavením vlaků. Ten, jehož dojezdu se Coleman nejvíce obával, měl být takto zastaven ve stanici Rockingham, poslední zastávce před Halifaxem. To se prý ale nestalo, protože vlak už stanicí projel. Díky předchozímu zpoždění ale nedojel a výbuch mu jen rozbil okna.

Na druhé straně kanadský železniční historik Jay Underwood objevil v novinách Moncton Transcript ze 7. prosince 1917 článek, naznačující, že Coleman vlak skutečně zastavit mohl. V textu se totiž píše: „Strojvůdce Gillespie, který jel ve čtvrtek ráno do Halifaxu expresem č. 10… unikl smrti jen o kousek. Jeho vlak jel včas, ale dispečer z Rockinghamu ho patnáct minut zdržel. Gillespie říká, že exploze vyrazila okna z vlaku v Rockinghamu asi čtyři míle od Halifaxu. Celá posádka č. 10 je v bezpečí.“

Ještě důležitější byl druhý, nezamýšlený účinek Colemanovy zprávy. Upozornil totiž na katastrofu celou Kanadu a podal přesnou informaci, kde k neštěstí došlo a proč. To mělo obrovský význam, protože exploze vzápětí zničila veškeré komunikační spoje, takže nebýt Colemanovy depeše, ztratila by se spousta cenného času zjišťováním, co se vlastně stalo.

Díky Colemanově zprávě ještě týž den dorazilo do Halifaxu šest vlaků přivážejících záchranáře a lékařský personál. Tato pomoc byla v životně důležitých prvních hodinách naprosto kritická pro osud stovek životů, protože následujícího dne všechny práce zpomalila sněhová bouře.

Štěstí v neštěstí měla Colemanova rodina. Jeho dům, nacházející se jen 600 metrů od širšího centra výbuchu, exploze pobořila a zapálila, ale manželka s dcerou uvnitř přežily. Na malou Eileen se sice zřítil kuchyňský dřez, který jí vážně pořezal krk (její modré šatičky potřísněné krví jsou dodnes vystaveny v muzeu), a Colemanova manželka Francis si vážně poranila záda, ale obě zůstaly naživu a později je našly Colemanovy starší děti Gerald a Eleanor, jejichž škola byla naštěstí dost vzdálená a neutrpěla škodu. S pomocí vojáků je pak dopravily do nemocnice Camp Hill. Matka i dcera se uzdravily. Francis Colemanová se nakonec dožila vysokého věku 92 let a řady vnoučat.

Kanada na Colemana ani na ostatní hrdiny z Halifaxu nikdy nezapomněla. Vince Coleman byl v roce 2004 uveden do Kanadské železniční síně slávy a byl mu také věnován jeden díl kanadského televizního seriálu Minuty odkazu, ukazujícího krátké okamžiky z kanadské historie, na něž může být Kanada hrdá.

I když tento krátký díl obsahoval některé nepřesnosti, přece jen byl připomínkou toho, že do té doby nepředstavitelná katastrofa přinesla také mimořádné příklady sebeobětování se a touhy pomoci.