Nemýlil se. Dne 25. června 1876 vybojovaly spojené indiánské kmeny na pláních americké Montany u řeky Little Bighorn svou vůbec nejslavnější bitvu v dějinách indiánských válek. Zničily tu největší vojenskou sílu, jaká kdy proti nim vyrazila. Sedmou kavalerii pod vedením mladého a nesmírně ctižádostivého velitele, jemuž indiáni přezdívali podle jeho dlouhé světlé kštice Žlutý vlas. My ho známe ze známé písničky mnoha filmů jako „generála Custera“. Toto označení je ale nepřesné, protože George Custer byl jen podplukovník. Titulem generál se honosil pouze proto, že za občanské války zastával dočasně funkci generála milice.

Koncem března 1876 opustila Sedmá kavalerie poslední americké město při siouxské hranici, jímž byl Bismarck, a pomalu, avšak nezadržitelně postupovala do nitra indiánského území.

Důvodem ke Custerovu tažení proti Dakotům byl objev zlata v Černých horách, které měly zůstat indiánským územím. Ve dvou smlouvách, uzavřených v letech 1851 a 1868 ve Fort Laramie mezi americkou vládou a zástupci indiánů severních plání (Šajenů, Dakotů, Arapahů, Vraních indiánů, Assiniboinů, Mandanů, Hidatsů a Arikarů), se americká vláda zavázala ponechat indiánům jejich část země s tím, že oni na ní na oplátku umožní budovat silnice. Černé hory měly být spolu s velkou částí území dnešního Wyomingu, Montany a obou Dakot zemí, v níž nemělo být žádnému bělochovi dovoleno usadit se a která zůstane původním obyvatelům, „dokud v ní poroste tráva a potečou řeky“.

Objev zlata jen pár let po uzavření druhé ze smluv však vedl k jejímu okamžitému zašlapání do země. Do hor se začaly hrnout stovky dobrodruhů, prospektorů i kopáčů a na jejich stranu se postavily bohužel i americké úřady a armáda.

V zimě z roku 1875 na rok 1876 vyzvala americká vláda všechny indiány dlící do té doby mimo rezervace, aby se do 31. ledna hlásili u svých rezervačních správ. Stěhování táborů bylo v zimě nesmírně obtížné, a tak indiáni pochopitelně příkazu neuposlechli.

Armáda proto dostala rozkaz přivést je do rezervací násilím. A indiáni se vzbouřili. Dokonce i ti, kteří byli do té doby ochotni žít pod dohledem, opouštěli rezervace a připojovali se ke svým svobodným příbuzným.

Do pozdního jara roku 1876 se tak v obrovském táboře rozloženém podél řeky Little Bighorn shromáždilo více než 10 tisíc příslušníků spojených indiánských kmenů. Jejich duchovním vůdcem se stal Sedící býk, který měl „k ruce“ neobyčejně schopného válečnického náčelníka Šíleného koně.

Sedící býk se narodil roku 1834 v táboře nejbojovnějšího kmene tetonských Dakotů – Hunkpapů. Mimořádnou osobností byl od dětství. V deseti letech vynikl jako lovec mladých bizonů, ve čtrnácti se poprvé zúčastnil válečného tažení. Po něm bojoval ještě ve více než dvaceti různých bitvách a bitkách. Když dospěl, osvojil si i četná svatá ‚tajemství‘ a stal se proto i velkým kouzelníkem Hunkpapů.

Šílený kůň pocházel z dalšího dakotského kmene Oglala, narodil se asi v roce 1845. Pod vedením náčelníka Rudého oblaku se v lednu 1865 zúčastnil indiánských nájezdů na město Julesburg v Coloradu. V červnu téhož roku napadl vojáky u potoka Horse Creek a v červenci se vyznamenal jako návnada při pasti na vojáky u Platte Bridge. Za prokázanou udatnost byl „povýšen“ na válečnického náčelníka. V roce 1872 se i se svými muži přidal k Sedícímu býku a společně odmítli zotročení. Nyní bylo na nich, aby proti americké armádě obstáli.

Indiánské území, na němž se pohybovaly vzbouřené kmeny, bylo obrovské, a tak je začaly prozkoumávat celkem tři vojenské výpravy: jedna pod velením generála George Crooka, druhá vedená generálem Alfredem Terrym a třetí, jíž velel plukovník John Gibbon.

S Crookovou výpravou se 17. června střetlo u říčky Růžového poupěte 1200 bojovníků Šíleného koně a třebaže před ní nakonec ustoupili, způsobili jí v šestihodinové bitvě těžké ztráty a donutili ji stáhnout se na základnu Big Goose Creek.

Naproti tomu Gibbon, který propátrával oblast severně od řeky Yellostown, žádné stopy po indiánech nenalezl, a tak svolal válečnou poradu s Terrym a s Custerem k soutoku řeky Růžového poupěte s Yellowstonem. Na této schůzce Terry načrtl plán konečného zničení Dakotů.

Custerova Sedmá kavalerie měla coby „ocelová pěst“ americké armády táhnout na jih podél řeky Růžového poupěte, pak se stočit k západu, přejít Vlčí hory a sestoupit do údolí Little Bighornu. Gibbon měl se svou armádou zaujmout postavení na soutoku Little Bighornu a Yellowstonu. Obě síly pak měly udeřit společně na údolí, kde se dal čekat indiánský tábor. Crookova jižní armáda, které zasadil citelnou ránu Šílený kůň, se už tohoto tažení účastnit neměla.

Ctižádostivému Custerovi se myšlenka zařazení Sedmé kavalerie na útočný hrot válečné výpravy okamžitě zalíbila a zpupně odmítl další čtyři švadrony, které mu Gibbon nabízel jako posilu. Považoval to za podceňování vlastní jednotky a uraženě odsekl, že Sedmá kavalerie si dokáže poradit sama. Gibbona toto chování trochu zarazilo a pro jistotu svého spolubojovníka varoval: „Nepospíchejte, Custere, počkejte raději na nás!“

Jenže Custer nepočkal. Ještě tu samou noc vydal rozkaz zahájit přípravy k odchodu a už příští den byla Sedmá kavalerie připravena oddělit se od ostatních vojsk a vyrazit k Little Bighornu.

O další tři dny dorazil Custer do bezprostřední blízkosti této řeky a jeho předsunutí indiánští zvědové mu zahlásili, že opravdu spatřili část indiánské vesnice. Byl to již zmíněný tábor spojených indiánských kmenů pod velením Sedícího býka, které se shromáždily v říčním údolí. Ctižádostivý velitel se rozhodl okamžitě vyrazit vpřed, přestože ho jeho stopař – nikoli Jim Bridger, jak se zpívá, ale Mitch Bouyer – varoval: „Generále, mezi indiány jsem strávil už 30 let, ale takhle velkou vesnici jsem ještě neviděl.“

Custer ale varování nedbal. A jeho útok znamenal sebevraždu Sedmé kavalerie. Custer zcela podcenil sílu, která proti němu stojí. Stál v čele 600 mužů a počítal s pár stovkami indiánů, mezi nimiž budou převažovat ženy a děti. Ve skutečnosti bylo v údolí přes 10 tisíc indiánů, z toho na pět tisíc připravených a překvapivě i dobře vyzbrojených válečníků. Několik stovek z nich mělo dokonce opakovací pušky.

Podplukovník navíc své muže rozdělil. Jednu část pod velením kapitána Fredericka W. Benteena nechal v záloze, druhou, jíž velel major Marcus Reno, poslal, aby mu nahnala indiány odspoda od říčky. Sám v čele zhruba 200 mužů vtrhl z vrchu do vesnice.

Tím si podepsal ortel, protože indiáni od něm od začátku věděli. Jeho vojáky totiž spatřila osamělá čtyřčlenná jízdní hlídka pod velením Krátkoocasého koně, a mimořádně obětavým zákrokem se rozhodla tábor varovat. Čtyři indiáni tak na koních tryskem prolétli Custerovým mužům před nosem, aby vyvolali dojem útoku, a zmizeli za kopcem.

Custer na jejich lest skočil. Nechal vojáky sesednout a připravit se k obraně, zatímco čtveřice indiánů se odvážně prohnala před hlavněmi jejich pušek znovu. Pušky vypálily a vzbouřily tábor. Indiáni pochopili, že Custer dorazil.

Sedící býk nechal rychle odsunout do bezpečí ženy a děti. Sedmé kavalerii se teď hnaly v ústrety tisíce odhodlaných mužů Šíleného koně. Hunkpapové, Oglalové, Itazipichové, Bruleové, Šajeni, ti všichni nyní dostali příležitost k pomstě za zločiny, které na jejich kmenech spáchala americká armáda. Proti Custerovi se řítila obrovská vlna až pěti tisíc mužů, nejskvělejší a nejlépe organizovaná vojenská síla, jakou kdy indiáni do boje proti bělochům v Severní Americe postavili.

Do hodiny bylo po všem. Navzdory zoufalým Custerovým pokusům přeskupit své muže zahnali indiáni jeho hlavní voj na kopec, kde ho uzavřeli do dvou kotlů a zcela nelítostně zmasakrovali. Nepřežil ani jediný voják.

V bitvě vynikli mimořádnou odvahou i zuřivostí zvlášť Šajenové, kteří se mstili Custerovi za masakr svých žen a dětí u říčky Washita. Custerova Sedmá kavalerie tam v listopadu 1868 přepadla tábor slavného náčelníka Černého kotlíku, a třebaže jej tvořily převážně rodiny, které chtěly jen v míru přezimovat, nelítostně jej celý vyvraždila. Sám Černý kotlík byl zabit střelou do zad.

U Little Bighornu se indiáni konečně dočkali odplaty. Navzdory pozdějším legendám Custer nepadl ani zdaleka jako poslední. Podle pozdějších indiánských vyprávění ho zabil nejspíše náčelník Bílý bizon, který ho prý strhl z koně, a když Custer na zemi vytáhl revolver, vyrval mu jej bleskurychle z rukou a zastřelil velitele jeho vlastní zbraní. Druhou variantou Custerova konce je jeho vlastní sebevražda poté, co pochopil, že z bojiště neunikne – podle pozdějšího průzkumu těla byl totiž opravdu zastřelen revolverem zblízka.

S výjimkou nedotčeného mrtvého těla kapitána Sedmé kavalerie Keogha, jenž si získal úctu indiánů zřejmě tím, že se bránil nejdéle, byly všechny ostatní mrtvoly vojáků skalpovány, vysvlečeny donaha a ponechány dravcům.

Reno se zatím zoufale bránil v rokli u říčky, kde na něj útočili bojovníci vedení indiánským náčelníkem Gallem, zástupcem Sedícího býka. Američané měli značné ztráty, protože indiáni cválající na malých prérijních koních představovali téměř nezasažitelný cíl, a naopak jim se snadno ostřelovali seskupení vojáci.

Renův oddíl tak byl zatlačen až na druhý břeh řeky, kde mu další ústup uzavřel několik metrů vysoký a strmý písečný svah, pro koně nezdolatelný. Vojáci tedy sesedli, ale než se přes tento sráz vyšplhali, třicet jich padlo. Ti zbylí se shromáždili na vyvýšeném břehu a čekali, že je indiáni dorazí.

Ale stal se zázrak. Když Gall a Šílený kůň viděli, že jim tito nešťastníci už nemohou škodit, zaveleli k návratu do vesnice Sedícího býka, aby oslavili nové vítězství. Reno tak se zbytkem mužů přežil a začal se opevňovat, když se objevili kavaleristé kapitána Benteena. Společně s Renovými muži pak o pár hodin později odrazili další indiánský útok, jenž proti jejich postavení vyslal Sedící býk, a několik dní vzdorovali indiánskému obléhání. Obě jednotky nakonec vyprostil generál Terry, když konečně se vším, co měl k dispozici, dorazil na bojiště.

„Proboha, kde je Custer? Co se to tu stalo?“ zeptal se prý šokovaný Terry, když uviděl, jak málo mužů naživu v údolí zbylo.

„Spousta chyb, pane,“ odpověděl lakonicky Benteen.

Pro indiány však vítězství u Little Bighornu znamenalo jen dočasný odklad neodvratného osudu. Už v roce 1877 byl zákeřně zavražděn Šílený kůň a 15. prosince 1890 byl zastřelen i Sedící býk, přestože po letech válčení odevzdal svou pušku veliteli pevnosti Buford a přihlásil se do rezervace.

Deset dní po jeho smrti, dne 25. prosince 1890, zmasakrovala obnovená Sedmá kavalerie všechny příslušníky miniconjouských a hunkpapaských Dakotů u potoka Wounded Knee v Jižní Dakotě.