Osobní tragédie Josefa Hynka, provázaná úzce s Akcí K, započala možná už v roce 1947, kdy zásadového arcibiskupa a kardinála Josefa Berana na Svaté Hoře slavnostně uvítal v přítomnosti několika tisíc poutníků na Eucharistickém sjezdu příbramského vikariátu. Kardinál se v té době těšil u veřejnosti mimořádné oblibě i respektu, danému tím, že se za války nesklonil před nacistickou mocí a byl vězněn v Terezíně a v Dachau.

V květnu roku 1947 se zúčastnil bohoslužeb a biřmování v jednotlivých farnostech příbramského vikariátu a před odjezdem slíbil svou účast i při místní slavnosti Korunovace sošky Panny Marie milostné, plánované na 15. červen roku 1947.

Když se Beran ten den na Svatou Horu opravdu vrátil, vítal ho zástup asi 20 tisíc poutníků. Na Příbramsko přijel ještě jednou v říjnu 1948, kdy vysvětil opravený kostel sv. Václava v Milíně, poškozený za druhé světové války při bombardování.

S nastupující komunistickou totalitou se odvážný arcibiskup odmítal smířit. Svůj negativní postoj dal najevo hned v únoru 1948 ve svém pastýřském listu: „Nemlč, arcibiskupe, nesmíš mlčet!“

Díky jeho postoji a jednotě biskupského sboru se katolická církev stala jednou z posledních institucí ve státě, která stále odolávala nátlaku komunistických úřadů.

V roce 1949 se pokusil komunistický režim zlikvidovat katolickou církev „dohodou“ s nepevnou částí věřících. V červnu byla vyhlášena tzv. Katolická akce, jež měla za pomoci kolaborujících kněží, jako byl například Josef Plojhar, vytvořit z katolické církve instituci více závislou na komunistickém státu. Tajná biskupská konference s Beranem v čele ale ve středu 15. června 1949 tuto akci odmítla a své stanovisko zveřejnila v pastýřském listě, který se měl číst v katolických kostelích v neděli 19. června o slavnosti Božího těla.

V inkriminovaný den obsadili katedrálu svatého Víta na Pražském hradě, kde měl kardinál Beran vystoupit, členové Lidových milicí a příslušníci Státní bezpečnosti. Beran byl zatčen a internován v Arcibiskupském paláci.

Josef Hynek však na Svaté Hoře jeho pastýřský list přečetl a po výslechu na příbramské radnici, který proběhl ve středu 22. června 1949, ale obešel se ještě bez zatčení, se pokusil kardinála kontaktovat. Ve čtvrtek už byl opravdu zadržen a noc strávil v policejní služebně, kde ho vyslýchalo asi deset příslušníků StB.

Jenže už na sobotu 25. června připadala slavnost Korunovace sošky Panny Marie a StB se bála nepokojů. Proto Hynka propustila, musel se ale pod pohrůžkou vzetí do vazby písemně zavázat, že na Svaté Hoře udrží klid.

Hynek slib dodržel, ale současně se nedokázal přemoci, aby při slavnosti Korunovace a následně také další neděli nevystoupil před poutníky na obranu církve před zlovůlí komunismu. Pozornosti StB to pochopitelně neušlo, takže se od té chvíle na rektora Svaté Hory trvale zaměřila.

Začátkem následujícího roku, 18. ledna 1950, požádal místní útvar StB o souhlas k Hynkovu zatčení.

Aby odvedení oblíbeného kněze nevzbudilo žádný rozruch, byl zatčen potají v kanceláři okresního tajemníka pro věci církevní Šimona Kubáta, kam ho 2. února 1950, tedy ještě před vypuknutím Akce K, předvolali pod smyšlenou záminkou.

Dodnes se neví, kde byl do 11. února 1950, kdy byl vydán zajišťovací příkaz. Poté byl vězněn pod falešnou identitou Josef Fus v Praze na Pankráci. Koncem ledna 1951 jej Státní soud v Praze odsoudil podle tehdejšího § 78 trestního zákona za trestný čin velezrady na 12 let vězení.

„Jeho trest byl extrémně vysoký. U stejného přečinu se v případě jiných osob řešila věc napomenutím, pokutou či krátkodobým uvězněním. Odsouzení k tak vysokému trestu mělo sloužit k zastrašení ostatních duchovních,“ napsal o Josefu Hynkovi Vojtěch Vlček v publikaci Perzekuce mužských řádů a kongregací komunistickým režimem 1948-1964.

Zhruba dva měsíce po Hynkově zatčení, 13. dubna 1950, začala na Svaté Hoře hodinu před půlnocí samotná Akce K. Řídila ji tříčlenná skupina důstojníků StB, která dostala k dispozici ozbrojený oddíl 23 příslušníků SNB. Řeholníci jim odmítli otevřít, esenbáci proto vylomili vrata kláštera. Pak obsadili areál Svaté Hory a představenému oznámili, že podle vládního dekretu, který ve skutečnosti neexistoval, je jejich dům zestátněn.

„Probudil nás nezvyklý hluk a zvonění u brány kláštera. Místní vrátný prozkoumal situaci a zjistil, že se do domu snaží dostat zhruba 15 mužů bušících trámem do masivních dveří brány. Okamžitě vše nahlásil zástupci představeného, který poté volal o pomoc na policii, ovšem marně, jelikož dveře pod náporem povolily,“ vzpomínal na noční přepad Svaté Hory jeden z řádových bratří, jehož jméno se nedochovalo.

Všichni přítomní redemptoristé se pak museli shromáždit v jídelně, kde se dozvěděli, že je autobusy připravené před branou „převezou do bezpečí“. Tyto autobusy vyjely kolem jedné hodiny ráno a odvezli řeholníky do tzv. centralizačního kláštera v Králíkách, kde se setkali s dalšími příslušníky svého řádu z jiných klášterů. Po 14 dnech strávených v Králíkách odvezla StB pět německy mluvících redemptoristů do internačního tábora v Želivi na Pelhřimovsku, zbývajících 11 zůstalo v Králíkách.

Neblahá půlnoční návštěva, jaká zavítala na Svatou Horu, poctila svou nevítanou přítomností ve stejnou dobu i kláštery a zařízení celkem sedmi nejpočetnějších řeholí v Československu.

Scénář byl ve všech případech shodný – ozbrojení příslušníci SNB, StB a Lidových milicí obsadili kolem půlnoci budovy kláštera, probudili spící řeholníky, přinutili je obléknout se a sbalit si nejnutnější věci. Následně je svolali všechny do jedné místnosti, kde jim zmocněnec Státního úřadu pro věci církevní oznámil zestátnění objektu státním dekretem a ve zbytku noci je pak autobusy a nákladní auta s ozbrojeným doprovodem svážely z jednotlivých klášterů do centralizačních středisek.

Salesiáni byli svezeni do Oseku, redemptoristé do Králík, jezuité do kláštera v Bohosudově, františkáni do Hejnic a premonstráti, těšitelé a němečtí rytíři se museli přemístit do kláštera v Broumově.

O dva týdny později navázala na tuto akci její druhá etapa, která se týkala členů zbylých řádů. Celkem šlo o řeholníky z 69 klášterů, kteří putovali do internačních středisek v Bohosudově, v Oseku, v Broumově a v Hejnicích. Představení jednotlivých řeholních domů a takzvaní reakční řeholníci byli od zbytku odděleni a posláni do internačního kláštera v Želivi. Výsledkem celé akce byla likvidace drtivé většiny mužských klášterů a klášterních zařízení.

Další úder státu přišel 26. září 1950 v důsledku tzv. Akce Ř, která se zaměřila na ženské kláštery. Do soustřeďovacích středisek při ní bylo odvezeno přes čtyři tisíce řeholnic.

Akce K i Akce Ř byly naprosto nezákonným aktem násilí. Neexistovala vůbec žádná právní norma, která by takový postup státních orgánů umožňovala, ať už celkově nebo v jednotlivých případech.

Následné majetkové převody klášterního a řeholního majetku do rukou státu pak teprve zpětně „pololegalizovala“ vyhláška Státního úřadu pro věci církevní z 31. května 1950, která převedla správu řeholního majetku na státem řízený náboženský fond. Většina ze zabraných klášterních budov, jichž bylo na 429, se přitom nedostala do majetku nemocnic, což režim v rámci své propagandy tvrdil, ale připadla především armádě a ministerstvu vnitra.

Činnost církevních řádů však tyto akce ani tak nedokázaly ukončit. I přes svou internaci řeholníci tajně pokračovali v aktivitě a vychovávali své následovníky, některé dokonce tajně vysvěcovali na kněze. Zničit církev se komunismu nepodařilo.

A jak se dál vyvíjely osudy statečného rektora Josefa Hynka? Nevesele. Odsouzen byl dokonce dvakrát, celkem dostal 17 let vězení. Trest si odpykával na Mírově a v Leopoldově, kde panovaly velmi tvrdé podmínky. Po jeho zatčení o něm neměla jeho rodina celé dva roky vůbec žádnou informaci. Propuštěn byl až v květnu roku 1960 po amnestii prezidenta republiky.